Rozhádaní dohodoví spojenci: Podmínky příměří pro císařské Německo

Čtyři nejvýše postavení dohodoví velitelé – Ferdinand Foch, Philippe Pétain, Douglas Haig a John Pershing – se 25. října 1918 setkali v Senlis severně od Paříže. Hodlali projednat podmínky příměří, které měly jejich země závazně předložit Berlínu. Hlavní cíl vojevůdců spočíval v tom, aby znemožnili Německu po podpisu smlouvy zahájit nové boje. 

Debata o nepříteli 

Všichni důstojníci souhlasili, že vilémovské císařství musí vydat děla a železniční vozový park. Neshodli se však na tom, zda Němci na takové podmínky přistoupí. Haig tvrdil, že nepřátelské divize nejsou ani přes těžké ztráty poraženy. Domníval se, že ihned po právě realizovaném ústupu dokážou vytvořit další obrannou linii. Dohodové armády naopak hodnotil jako „značně vyčerpané“. Zároveň se opřel do amerických vojsk, která dle jeho názoru ještě nebyla „zorganizována, vycvičena a do značné míry trpí neznalostí moderního vedení války, takže se s nimi v následujících bitvách nedá příliš počítat“.

Pershing přešel výtky mlčením a zdůraznil, že zásobovací linie vojsk strýčka Sama jsou protaženy přes Atlantický oceán do délky 5 000 km. Proto by podmínky příměří měly zahrnovat vydání všech ponorek. Racionální argument odsouhlasili i ostatní, nicméně Foch nesouhlasil, že Němci zatím nebyli sraženi na kolena. Poukázal na fakt, že od 15. července 1918 se ocitlo v zajetí 250 000 císařských vojáků a Dohoda ukořistila 4 000 děl. Německé svazky prý nejen byly „už tři měsíce denně poráženy“, ale i „fyzicky a morálně naprosto poraženy“.

Spory pokračují

O kritériích příměří se debatovalo také v dalších dnech. V souladu s Fochovým názorem americký prezident Woodrow Wilson navrhl, aby o přesném znění rozhodli představitelé armád. Jenže mezi těmi nadále panovaly rozpory. Haig trval na nutnosti nabídnout takové podmínky, aby je Německo mohlo čestně přijmout: „Ke zpečetění vítězství postačí vydání zabraných území a Alsaska-Lotrinska.“ Britský přístup souvisel s obavami z levicového odboje a Londýn chtěl mít německou armádu jako pojistku proti šíření bolševismu. 

To maršál Foch se hodlal s protivníkem vypořádat se vší tvrdostí. Prosazoval odevzdání třetiny dělostřelectva a poloviny kulometů. Zároveň měla Dohoda obsadit Porýní s předmostími na východním břehu Rýna. Jen v tom viděl vrchní dohodový velitel záruku, že Berlín neporuší mírová ujednání. Pershing zašel ještě dál a protestoval proti uzavření jakéhokoliv příměří.

Tvrdě, nebo umírněně? 

Foch měl ale na takové námitky pádnou odpověď: „Válka je jen prostředkem sloužícím cíli. Když Němci podepíšou příměří dle našich podmínek, bude cíle dosaženo. A pokud bylo dosaženo cíle, nemá nikdo právo prolít již ani kapku krve.“ Výsledky, o které maršál usiloval, však příměří přesahovaly. Po odstranění překážky v podobě německých vojsk měla mít Paříž příležitost ke zformulování vlastních podmínek uzavření míru a neohlížet se přitom na návrhy Washingtonu.

Došlo tak k paradoxní situaci. Souhlasem s tím, že rozhodnou vojáci, umožnil Wilson generálům zrušit mírové podmínky obsažené v jeho vlastních čtrnácti bodech. Druhé jablko sváru představovala otázka, zda má smlouva o příměří řešit reparace. Na jejich zařazení opět tlačili hlavně Francouzi a premiér Georges Clemenceau to na spojence navlékl chytře. Sdělil jim, že se chce „principu reparací jen dotknout“, aby Němce nepodráždil, a obhajoval vágní formulaci „náhrada škod“. Zároveň si však pařížské ministerstvo financí reálný dopad pojistilo doplněním výhrady, že „všechny budoucí nároky či požadavky ze strany států Dohody zůstávají nedotčené“.

Čtyři nejvýše postavení dohodoví velitelé – Ferdinand Foch, Philippe Pétain, Douglas Haig a John Pershing se snažili sestavit dohodu, která by Německu  znemožňovala začít další boje. Vilémovské císařství podle ní mělo vydat děla, ponorky a další zbraně. Jablko sváru představovala zejména otázka, zda má smlouva o příměří řešit i reparace.

Třetí zásadní téma podmínek příměří, které hodlala Dohoda předložit Německu, se týkalo světových moří. Zatímco podmínky příměří na pevnině pojal Foch striktně, v otázce flotily si přál nepříteli odlehčit a žádat jen vydání ponorek. Oponujícím kolegům položil manipulativní otázku: „Čeho se od německé hladinové flotily obáváte? Za celou válku se jen několik jednotek odvážilo vyplout z přístavů. Vydání těchto lodí by bylo pouhým gestem, jež by potěšilo veřejnost.“

Vydání loďstva

První lord britské admirality Eric Geddes připomněl, že setrvávání nepřítele v přístavech zajistila jen a pouze královská flotila. Poukázal též na skutečnost, že zůstane-li německé loďstvo nedotčeno, bude Royal Navy pod tlakem až do uzavření míru. Předseda londýnské vlády David Lloyd George proto navrhl účinné, ale méně pokořující kompromisní řešení: místo vydání plavidel měla Dohoda vyžadovat pouze jejich internaci.

Tomuto nápadu se admiralita po jistém váhání podvolila. Konečný požadavek zněl, aby kromě odevzdání 150 ponorek bylo v přístavech neutrálních států internováno deset bitevních lodí, šest bitevních křižníků a lehká plavidla. Vzhledem k obtížím při hledání dostatečně velkého neutrálního přístavu se ale místem internace stala britská základna Scapa Flow. 

Rychlý podpis

Berlínská vláda obdržela 5. listopadu 1918 zprávu, že Dohoda své podmínky dokončila a jednání mohou začít. Nazítří z německé metropole vyrazila delegace vedená státním sekretářem bez portfeje Matthiasem Erzbergerem a o dva dny později dojela skrz poničenou Francii na smluvené místo v Compiègneském lese. K závěrečnému aktu krvavého dramatu došlo ve vagonu Fochova osobního vlaku. Němci obdrželi seznam podmínek a dostali 72 hodin k vyjádření. Sám Foch se jednání takřka neúčastnil a nechal je na dalších francouzských a britských důstojnících.

Spojenci vyžadovali úplnou demilitarizaci, za niž protivníkovi nabídli jen drobné ústupky. Námořní blokádu pak hodlali zcela zrušit až po dojednání finálních mírových podmínek. Pro německé delegáty šlo o nečekaně tvrdé požadavky. Avšak zároveň se ocitli v bezvýchodné situaci – domácí fronta se hroutila a hrozil úder protivníka do týlu přes Rakousko. Erzberger se tak zmohl pouze na korekci některých nereálných požadavků (Dohoda kupříkladu požadovala vydání více podmořských člunů, než kolik jich Němci vlastnili), prodloužení lhůty pro stažení vojsk a formální protest vůči striktnosti podmínek.

S doutnající levicovou revolucí za humny, při rostoucím ohrožení jižní hranice a trvalém tlaku na hranici západní neměli berlínští vyslanci žádný vyjednávací prostor. K podpisu příměří došlo bez zbytečných odkladů 11. listopadu 1918 v pět hodin ráno. Po uplynutí smluvených šesti hodin první světová válka v 11.00 skončila.