Rozdělené Irsko: Krvavé kořeny jedné pojistky

Náladu všech, kdo sledují dění okolo vystoupení Británie z EU – nejen občanů, nýbrž i politiků na obou stranách kanálu La Manche –, dokonale vystihl titulek deníku The New York Times: „Už konečně vystupte!“ Kolotoč politických krizí, jenž smýká ostrovním parlamentem a přeorává jeho nejstarší tradice, brnká na nervy všem. Pracně vyjednaná kompromisní dohoda, kterou dolní komora několikrát odmítla, stála post premiérku Theresu Mayovou a zlomila páteř Konzervativní straně (bylo z ní vyloučeno 21 poslanců nedostatečně zapálených pro brexit, kteří se obratem připojili k opozici), což je věc v moderních dějinách neslýchaná. 

Nová vláda Borise Johnsona slíbila vyjednat jinou dohodu, aktuálně je ale jisté jen tolik, že se chystá další odklad vystoupení z EU. Internetem kolovaly smutné vtipy jako například: „Rok 2129: Britský premiér přijíždí do Bruselu vyjednat odklad brexitu. Nikdo už si nevzpomíná, kdy tato krásná tradice vznikla, ale každoročně přitahuje ohromné davy turistů.“ 

Jeden z klíčových problémů, na nichž dosavadní jednání vždy ztroskotala, nepřišel na vrcholu kampaně za vystoupení země z „jednadvacítky“ na mysl nikomu. Otázka hranic mezi Irskem a Severním Irskem se zdála naprosto nedůležitá – až do chvíle, kdy se ukázala jako kámen hozený do soukolí. 

Věčný nárok

Anglická koruna si dělala na sousední ostrov zálusk po celý středověk a angličtí králové tradičně tvrdili, že vládnou autoritou nad celým Éire, jak Irsku říkají v gaelštině místní. Až na několik držav v okolí Dublinu však vláda nad západními sousedy zůstávala pouhým zbožným přáním. Vše se změnilo počátkem 17. století, kdy začala anglická hvězda nečekaně stoupat. Největší protivník tamních protestantů, katolické Španělsko, se po selhání námořní invaze do Británie a sérii porážek na kontinentu definitivně vzdalo snu o světovládě. A jeho místo zaujala právě dravá Anglie. 

Rozvíjející se manufaktury a dálkový obchod daly britské koruně nevídanou sílu. Před dobytím zbytku světa si však potřebovala udělat pořádek na svém irském „dvorku“. Jakub I. Stuart, potomek skotské šlechty, se stal anglickým králem a obě země spojil v tzv. personální unii, jež postupně přerostla i v legálně a politicky propojené království. Posílení Britové si pak z rozdrobeného Irska ukusovali víc a víc. Britské koruně se nakonec roku 1601 podařilo zemi formálně začlenit do společné Unie, ačkoliv Irové s železnou pravidelností rebelovali. 

Příliv kolonistů

Aby mohli noví protestantští vládci rozmělnit moc místní šlechty, kterou s poddanými pojil nejen jazyk a kultura, ale také příslušnost ke katolické církvi, v pravidelných vlnách zabavovali majetky. Britové vytvořili organizovaný systém tzv. plantáží, kdy zabavenou půdu přidělili skotským či anglickým šlechticům. Ti obratem vysídlili původní obyvatelstvo a z domácích panství přivedli rodiny kolonistů, které v Irsku našly nový domov. Na rozdíl od nespolehlivých starousedlíků však patřily do „správné“ církve a milovaly toho pravého krále. 

Nejúspěšnější byl daný proces na severu ostrova v oblasti Ulsteru, který se nachází nejblíž britské zemi. Když se na počátku 20. století sčítalo ostrovní obyvatelstvo, žilo v Irsku celkově méně než 10 % protestantů, nicméně v Ulsteru jich bylo přes 56 %. Mělo to očekávaný efekt: Starousedlíci nově příchozí z duše nenáviděli, zatímco kolonisté se přimkli z britské Unii jako k matce, jež jim v nepřátelském prostředí garantovala přežití. Začalo hluboké sociální, etnické a náboženské rozdělení severu ostrova, které přetrvalo čtyři století a dodnes formuje jeho tvář. 

Samosprávu? Nezávislost!

Z Irů se stali občané druhé kategorie ve vlastní domovině. Po sérii nepokojů byl roku 1801 rozpuštěn místní parlament a o osudech obyvatel začal rozhodovat Londýn. Když pak v roce 1847 zachvátil zemi bramborový mor a rozvrátil zemědělství závislé na zmíněné plodině, lidé umírali hlady. Ostrov jako celek dokázal i přes shnilou úrodu brambor produkovat dostatek potravin, a hladomor by tak mohl být odvrácen. Jenže majitelé půdy původem z Británie dál exportovali jídlo na britský trh, jako by právě proběhla ta nejlepší zemědělská sezona. Hladomor vyústil v milion mrtvých, další miliony lidí emigrovaly do Spojených států a Kanady. Populace země se smrskla o čtvrtinu a nenávist vůči cizím vládcům dostoupila vrcholu. 

Situace se mimořádně vyostřila počátkem století, kdy se irské elity začaly domáhat nezávislosti. Další hrozící povstání zažehnala liberální britská vláda, která roku 1914 garantovala tzv. Home Rule Act, jenž Irsku zaručoval omezenou samosprávu. Pro tvrdé nacionalisty vyžadující úplnou samostatnost šlo ovšem o podání léků proti bolesti tam, kde bylo podle jejich mínění potřeba amputovat zanícenou končetinu. 

Sváteční povstání

Roku 1916 tak vypuklo tzv. Velikonoční povstání, které ovšem britská vláda tvrdě potlačila – navzdory tomu, že musela většinu sil vázat na frontě první světové války. Přesto se jednalo o úspěch. Myšlenka na samostatný stát totiž zakořenila u širokých mas a následná podpora nacionalistů vyústila v další, tříletou válku. Tentokrát se ovšem nacionalistům skutečně podařilo vybojovat nezávislost. Britové uznali porážku a nabídli Irům dohodu: faktickou samostatnost a pouze formální setrvání v unijním Commonwealthu – status, který si například Kanada zachovala dodnes. Byl v tom však háček, a sice že sever ostrova měl nadále zůstat plně pod britskou kontrolou. 

Irové na dohodu kývli, ale válčení zdaleka neskončilo. Menšinoví odpůrci smlouvy se totiž rozhodli nebrat mír v potaz. Najednou tak proti sobě stáli bývalí spolubojovníci a kamarádi z Irské republikánské armády, z nichž jedni chtěli dosáhnout svého snu o plné nezávislosti, zatímco druzí byli ochotni přistoupit na realistický kompromis. Následnou občanskou válku vyhráli umírnění a Severní Irsko zůstalo v Británii. Doutnající konflikt v irsko-britských vztazích se tak nepodařilo uhasit, ale pouze mírně přidusit. 

Nespravedlivý systém

Následující „poklidné“ období vyplnily v Severním Irsku křivdy a vzájemná nesnášenlivost. Ulster, rozčleněný na šest okresů, měl sice v součtu víc protestantů než katolíků, ale rozdělených velmi nerovnoměrně. V okresech Tyron a Fermanagh žilo mnohem víc katolických nacionalistů než příznivců Unie, v Derry a Armaghu byly jejich počty téměř vyrovnané. Jelikož vláda nemohla katolíkům jen tak vzít volební právo, nastavila pravidla voleb do samospráv „šikovně“ tak, aby se hlasy odvozovaly od počtu nemovitostí, které volič vlastnil. Máte tři domy? Máte tři hlasy! 

A protože protestanti patřili historicky k bohatším, končily volby jasným vítězstvím Unionistů. Například během hlasování v Derry v roce 1967 získali protestanti v místní samosprávě dvanáct křesel, zatímco katolíci pouze osm – ačkoliv prvních zmíněných žilo v okrese jen 7 800 a druhých 14 200. Všechna důležitá rozhodnutí, sociální politika a přidělování městských bytů tak výrazně zvýhodňovaly Unionisty, bez ohledu na skutečné potřeby lidí. 

Irská republikánská armáda (IRA), jež se na severu stáhla do podzemí, začala s útoky na veřejné představitele a policisty. Místní protestanti se cítili ohrožení a obratem zformovali vlastní obrannou jednotku, nazvanou Ulsterští bojovníci za svobodu (UFF). Aby napětí nebylo málo, budovala britská armáda mezi oběma Irsky skutečnou „železnou oponu“: Zbořila 90 % mostů a uzavřela téměř všechny ze tří set přechodů, protože obchodní války mezi Británií a Irskem byly běžné a pašování zboží se proměnilo ve velký problém. Do té doby zcela prostupná pětisetkilometrová hranice se náhle hermeticky uzavřela, což narušilo život ve všech příhraničních komunitách. Lidé najednou nemohli na nákup či do kostela, protože jim v cestě stál ostnatý drát a vojáci. 

Zátarasy, dráty a zbraně

Uzavřená hranice charakterizovala celý konflikt. Irští dobrovolníci začali s partyzánskými opravami mostů, zatímco vojáci jim je opět ničili téměř pod rukama. Britské hlídky se staly terčem sniperů z IRA a celnice cílem Molotovových koktejlů. Celní budovu v Belleeku vyhodili teroristé do vzduchu, a když britská správa přistavila na její místo pojízdnou budku, vypálili ji také. Britové tedy přivezli novou, potkal ji ovšem stejný osud. Celou „hru“ si pak aktéři během dvou měsíců zopakovali ještě desetkrát. 

Hněv protestantů vyvrcholil v roce 1969 masivními a krvavě potlačenými demonstracemi, jež zahájily období tzv. troubles neboli problémů. IRA spustila kampaň cílených vražd. Unionisté nezůstali pozadu a za útoky se mstili střelbou do náhodných civilistů. Britské speciální oddíly SAS začaly s lovem teroristů IRA. Krvavý chaos završily bomby, které explodovaly v Belfastu i Derry, v nákupních centrech i hospodách. 

Když nakonec znepřátelené strany zasedly v roce 1998 k jednacímu stolu, konflikt už si připsal 3 500 obětí, z nichž třetina šla na účet bombových atentátů. Civilní populaci se však násilí zajídalo natolik, že masivní demonstrace za mír přinutily obě teroristické organizace najít společnou řeč. 

Tzv. Velkopáteční dohoda, kterou podepsali zástupci obou stran, znamenala ohromný průlom. Kromě politických deklarací – například přiznání, že nenásilná snaha o setrvání v Unii i její opuštění jsou platné cíle, za něž se nesmí trestat – také konstatovala, že pokud se v budoucím referendu obyvatelé vyjádří pro připojení k Irsku, britská vláda to přijme. Současně se strany zavázaly odzbrojit svá vojenská křídla. Nejviditelnějším úspěchem však bylo, že z hranice zmizely nenáviděné zátarasy. Celou věc velmi ulehčil fakt, že Irsko i Británie předtím vstoupily do Evropské unie, která zaručuje volný pohyb osob u všech svých členů. 

Která z možností? Žádná

K důvodům, proč dosud všechna jednání mezi EU a britskou stranou selhala, paří totiž právě i status irské hranice. Existují pouze tři možnosti: Zaprvé, Británie zůstane v celní unii EU, která zaručuje volný pohyb zboží, jenže také předepisuje, jaké zákony bude ostrovní země dodržovat – což je naprosto nepřípustné pro zastánce brexitu. Zadruhé, Británie povolí Severnímu Irsku zvláštní režim a setrvání v celní unii EU, jenže to symbolicky znamená, že se obě Irska sjednotí – což je naprosto nepřípustné pro irské Unionisty. Zatřetí, mezi Irskem a jeho severním sousedem vyrostou celnice a klasická hranice – z návratu plotů a jejich významu však vstávají vlasy hrůzou úplně každému. Zbylí extremisté z tzv. Nové IRA už se nechali slyšet, že pokud se zátarasy obnoví, znovu vzplane boj. 

Právě proto vznikla irská pojistka, provizorní plán, podle nějž by celní unie a s ní také evropské zákony platily na celém území Británie i po vystoupení z EU – a to dokud se problém nepodaří v budoucnu nějakým způsobem vyřešit, teoreticky i navěky. Pro zastánce brexitu to ovšem představuje rudý hadr před očima. Vyjednávání ohledně pojistky v britském parlamentu se následně zvrtlo v chaos, jaký ostrovní země nepamatuje. 

Nedávno premiér Johnson oznámil, že se irskou pojistku podařilo vyřešit. Spásným schématem se měla stát „elektronická registrace zboží“ a kontroly zhruba 1 % veškerého obchodního provozu na blíže nespecifikovaném místě na pevnině či na moři. Ani tento plán v popsané podobě ale neprošel, protože ho parlament smetl ze stolu ještě před projednáním.