Ráj uprostřed pekla: Severokeňský národní park Marsabit

Marsabit nepatří k nejznámějším keňským parkům a dokonce leží i na periferii zájmů samotných Keňanů. Knižní průvodci od jeho návštěvy zrazují nebo jej pro jistotu vůbec nezmiňují. Asi není divu, vždyť jde o místo uprostřed pouště, kde byl do roku 1991 vyhlášen výjimečný stav jako dědictví války se somálskými povstalci! Pro úplnost lze dodat, že zde ještě pravidelně dochází k etnickým nepokojům, často s oběťmi na životech. Přesto si Marsabit plně zaslouží pozornost, jíž se mu nedostává.

Ostrov bez moře

Hora Marsabit se uprostřed Kaisutské pustiny zdvihá do výšky 1 707 metrů. Ostatním vulkanickým monumentům Velké příkopové propadliny ostudu rozhodně nedělá – je ukázkovým štítovým vulkánem tvořeným vyvřelinou čedičového původu. Cesta od úpatí k vrcholu trvá více než tři hodiny, ale odměnou za zdlouhavé kodrcání doprovázené všudypřítomným prachem a pískem je obraz, který by stěží vykouzlil i ten největší surrealista.

TIP: Unikátní africká fauna aneb Syrová krása Etiopie

Marsabitský ekosystém je pověstný pravidelným režimem – každý večer ho zahalí mlhavý háv, který hora odloží zase až následujícího rána. V období dešťů je režim pravidelnější, stejně jako vydatné srážky. Pozoruhodné je, že vlhčí klima se na Marsabitu vyskytuje i v období sucha. Klíč k pochopení tohoto unikátního ekosystému je ukryt ve jménu hory, které jí dal pastevecký kmen Boranů. Slovo „marsabit“ znamená v jejich jazyce „místo chladu“ – přestože teploty v Kaisutské pustině dosahují až k vražedným 45 °C, na vrcholu hory klesají i k hodnotám kolem 8 °C. To je na africké poměry už velmi citelná zima.

Přívětivé klima mají na svědomí specifické geofyzikální podmínky severokeňského regionu. Mezi Marsabitem a Indickým oceánem neleží žádná významná překážka, převažující východní větry proto mohou doputovat až k úbočí hory. Vzduch šplhající po svazích vzhůru se s rostoucí výškou ochlazuje a přitom dochází ke srážení vodní páry. Význam Marsabitu pro okolní krajinu člověk plně pochopí při prohlížení satelitních snímků – je na nich vidět osamocený ostrov zeleně obklopený vybledlými barvami pouště. Tento „vzdušný ostrov“ skrývá unikátní ekosystém obsahující několik významných endemitních forem života z řad motýlů, hmyzu nebo rostlin.

Dobře ukrytá zvířata

Keňa se ještě donedávna mohla pyšnit tím, že 15 % jejího území pokrývaly lesy. Kvůli nelegální těžbě a klučení ale pralesy dnes zaujímají pouhých 1,7 % z celkového území! I to je jeden z důvodů, proč je marsabitský mlžný les předmětem ochrany KWS (Kenya Wildlife Service, tedy volně přeloženo Keňská správa národních parků; pozn. redakce). Po tisíce let v něm mlčky přečkávají stromoví giganti, zástupci druhů Croton megalocarpus, Strombosia scheffler, Diospyros abyssinica, Olea africana nebo Olea capensis.

Koruny stromů a jejich rozlehlá větvoví skýtají útočiště mnoha epifytům, např. orchidejím, které se naučily přijímat vodu z vlhkého vzduchu. Podobnou strategii mají i nespočetné druhy mechů a lišejníků, které mnohdy prorůstají z jednoho stromu na druhý. Nejtypičtějším marsabitským druhem je tzv. „Old man´s beard“ (starcovy vousy) – v trsech dlouhých až několik metrů se sklání z větví až k zemi a spolu s mlhou je nejoriginálnějším spolutvůrcem zdejší neopakovatelné a mnohdy strašidelné atmosféry.

Společenství keřů a rostlin vytváří spletitý lesní labyrint a dokonalý úkryt pro mnoho živočichů – od slonů přes stáda pralesních buvolů, lesoně, antilopy kudu, zebry Grévyho až po lvy a levharty. V tom ale zároveň spočívá i úskalí pro případné návštěvníky – kvůli nepřehlednému terénu Marsabit rozhodně není určen pro fotografy lačnící po akčních snímcích divokých zvířat. Spatřit některého z tajemných obyvatel této horské pevnosti vyžaduje trpělivost a také kus štěstí.

Rezervoár pro suché měsíce

Na sever jsme vyrazili v srpnu, kdy vládlo sucho. V období dešťů totiž rozvodněné řeky Ewaso Ngiro a Milgis znemožňují cestu zpět do Nairobi. Navíc se divoká zvěř v parku sdružuje ve větší koncentraci právě jen v sušších měsících. Vzhledem k povaze terénu a pralesa funguje hora jako obrovský vodní rezervoár. V pralese se nachází síť napajedel, u kterých lze pozorovat lvy, antilopy i slony.

Kráterová jezera, která se nachází na vrcholu hory – Gof Sokorte Dika a Gof Sokorte Guda, známější pod jménem „Rajské jezero“ – svými zásobami vody lákají zvířata z velkých dálek, jejich hladiny však během posledních let povážlivě klesají.
Kráter Rajského jezera připomíná obrovský amfiteátr, který ve dne nabízel úžasnou podívanou. Jeho svahy byly prorostlé starými stromy a protkány prastarými stezkami, které tu vyšlapaly tisíce žíznivých zvířat. Ráno jako první směřovaly k vodě stáda buvolů, které ihned následovaly slonice s mláďaty. Kolem desáté se k napajedlům vydávali lesoňové – tajemné lesní antilopy. Teprve v poledne se na zem odvážily stovky paviánů, odpoledne Grévyho zebry a na večer se u jezera setkávali sloni-samotáři. Díky skvělé akustice se kráter u Rajského jezera každou noc proměňoval v hrůzostrašnou arénu. Údolím se nesly hrdelní paviání skřeky a zoufalé vřískání varující ostatní před útočícími levharty.

Potomci krále Ahmeda

Kromě samotného vzácného ekosystému je hlavním předmětem ochrany místních rangerů zdejší populace slonů. Marsabitský prales byl po dlouhou dobu jejich posledním útočištěm před pytláky, a tak tu jako na jednom z posledních míst v Africe můžete zahlédnout slony s kly, které často dosahují hmotnosti přes 30 kilogramů! Ne náhodou. Vždyť zástupci marsabitské sloní populace jsou potomky slavného Ahmeda, slona s největšími zdokumentovanými kly.

Ačkoli Ahmed měl v posledních letech života vlastní ochranku (viz Život krále slonů), jeho potomci rozhodně neměli lehký úděl. Významně je zasáhla 70. léta, která jsou v Africe spojována s prudkým nárůstem pytláctví a nelegálního obchodu se slonovinou. Tehdy byli v Marsabitu nenávratně vyhubeni pralesní nosorožci a sloní populace klesla z 900 kusů v roce 1973 na 219 jedinců napočítaných v roce 1992.

Ani teď nejsou sloni v úplném bezpečí. Když jsme z Marsabitu odjeli, zabili pytláci v pralese dva sloní samce. Vzhledem k povaze regionu pronikají pytláci (převážně z Etiopie) do parku i nadále. Jiné, mnohem závažnější nebezpečí, ovšem číhá na slony hned za branami parku. V jejich prastarých migračních trasách totiž leží farmářská pole. Dochází tak často ke konfliktům, které končí smrtí velkých savců. Trend získávání zemědělské půdy na úkor lesa navíc pokračuje – jeho rozloha se z původních 15 280 hektarů podle údajů z roku 2009 zmenšila na zhruba 11 000. Tím ale výčet problémů Marsabitu bohužel nekončí …

Labutí písně zpívajících studní

Při cestě ke kráteru Gof Bongole jsme s hlídkou rangerů narazili uvnitř parku na pastevce dobytka. Jakmile spatřili auto KWS, ihned zmizeli v zeleni pralesa. Zastavili jsme na místě, kde se před tím zdržovali. V zemi na nás zíraly obrovské, až 12 metrů hluboké díry, jejichž okolí bylo poseto otisky kopyt a hromádkami kravského trusu. „To jsou zpívající studně – v Marsabitu jich jsou tisíce, ale tady nemají co dělat. Jsou nelegální …“, říká důstojník Mohammed.
Voda je zásadní pro přežití všech rostlin, zvířat i lidí v krajině. Jenže mít vodu pro sebe, svoji rodinu i dobytek je stále častěji luxus, který si nemohou dovolit všichni. Když v roce 2009 zasáhlo Marsabit tragické sucho, zemřely kvůli nedostatku vody stovky lidí a tisíce kusů dobytka.

Hloubení tzv. „zpívajících“ studní je starou tradicí kmene Boranů. S pomocí lidského žebříku a za zpěvu písní z nich v období sucha získávají vodu. Většina studní se nachází hned za městem. Každá je vlastněna a pečlivě střežena rodinným klanem, na noc se zamyká a hlídá ji domobrana. „Problém je, že studně stále častěji vysychají – pokud je klan ztratí, hrozí lidem smrt žízní. Pak mohou o vodu buď bojovat, nebo vyrazit do pralesa. Byl tu dokonce případ, kdy jedna rodina druhé ze zoufalství studnu otrávila,“ vysvětluje svízelnou situaci Mohammed. Lidská populace v okolí Marsabitu vzrostla za 25 let o 153 %. V roce 1979 tady žilo 17 000 lidí, dnes je to přes 43 000. „S počtem lidí vzrostlo i množství dobytka a tím i tlak na zdroje vody a potravin. Jenomže Marsabit má své omezené možnosti a při současném hospodaření je za hranicí trvale udržitelného rozvoje.“

Poselství severní Keni

Změny týkající se lidského osídlení se významně dotýkají místní přírody a její ochrany. Dobytek v pralese vytlačuje od napajedel divokou zvěř, která pozvolna mizí. Zpívající studně jsou budovány v takové nadmořské výšce, že jejich existence ovlivňuje hladinu spodní vody – doslova vysoušejí Rajské jezero i další napajedla v pralese. Pokles vlhkosti se projevuje donedávna nezvyklým jevem – mlhy se v období sucha stávají stále vzácnějšími. Ubývá zeber Grévyho, lesoňů, v parku se teď nacházejí pouze tři lvi. Podle slov rangerů se Marsabit nachází ve stavu klinické smrti a je potřeba okamžitě jednat, nebo ze světa zmizí další unikátní ekosystém.

Přes všechny negativní trendy minulých desetiletí je severní Keňa jednou z posledních panenských oblastí, kde je na rozdíl od jiných míst v Africe vliv naší civilizace málo patrný. Mimochodem, pouze tady můžete ve volné přírodě vidět pohromadě tzv. severokeňskou pětku: žirafu síťovanou, zebru Grévyho, pštrosa somálského, přímorožce oryxe a gerenuka. Známý architekt Oscar Niemayer kdysi řekl: „Musíte být trošku hladoví a unavení, aby vám více chutnalo a dobře se spalo.“ O cestování v Africe to platí dvojnásob – pokud chcete vidět její skutečnou autentickou tvář, obětujte kus svého pohodlí a odměnou vám bude pohled, který se snad kdysi naskytl Adamovi a Evě při stvoření světa.

Život krále slonů

Slon Ahmed se mohl pyšnit kly, které na délku měřily okolo tří metrů. Ke stáru proto „král slonů“ tahal svou ozdobu po zemi. Tento tvor se těšil tak obrovské úctě, že první keňský prezident Jomo Kenyatta dokonce svým dekretem přisoudil Ahmedovi trvalou čtyřiadvacetihodinovu ochranu před pytláky v podobě ozbrojených strážců. Díky tomuto opatření přežil Ahmed až do roku 1974, kdy zemřel stářím ve věku 55 let. Několikrát byl sice postřelen a zraněn, ale vždy se jej podařilo zachránit. Ahmedova podoba se dochovala nejen na dobových snímcích, ale také v reálu. Podle prezidentského nařízení bylo totiž jeho tělo po skonu odvezeno do Nairobi, kde bylo vypreparováno a i s mohutnými kly vystaveno v National Museum of Kenya.

Ahmedův kult je v Marsabitu stále živý. Lidé si o obřích slonech vyprávějí příběhy, po Ahmedovi a jeho synech jsou pojmenovány tábořiště, banky i brány do parku.

O projektu Fotografické návraty

Na počátku minulého století bylo filmování divokých zvířat ve volné přírodě ojedinělé a riskantní. Práci ztěžovala nejen předpotopní technika, ale především bílí lovci a střelci. Ze strachu před střelnými zbraněmi byla zvířata nesmírně ostražitá. Martin a Osa Johnsonovi se po řadě neúspěchů rozhodli vydat do tehdy velmi špatně prozkoumané severokeňské Kaisutské pustiny. Zaujala je totiž zpráva, že kdesi na severu se podle jistých svědectví prvních misionářů nachází „ztracený svět“. A tak v roce 1921 po několikatýdenním trmácení stanuli na vrcholu rozlehlého masivu. Znovuobjevili kraj, který lovci nestihli zničit. Genius loci onoho místa je přiměl nazvat místo Rájem – dodnes se zde nachází Lake Paradise, Rajské jezero. Johnsonovi tady strávili několik let života, postavili dům a natočili několik svých dokumentů, které se staly historickými mezníky.

Po stopách manželů Johnsonových jsme se vydali v rámci projektu Fotografické návraty. Během 40 dnů jsme mj. dokumentovali odlehlé kouty vyprahlého keňského severu starými fotografickými i filmařskými aparáty. Cílem expedice bylo zjistit, zda současný člověk, hýčkaný moderními technologiemi, dokáže pomocí staré techniky nejen fotografovat, ale i vyvolávat filmy v přenosné temné komoře uprostřed divočiny. Právě o fotografování, severní Keni a manželech Johnsonových, jejichž odkaz jako fotografických průkopníku jsme v Keni sledovali, je televizní dokument vzniklý v koprodukci s Českou televizí. Projekt vznikl pod záštitou české velvyslankyně v Keni, paní Margity Fuchsové.