Protiponorkový podvraťák: Psí námořník Sindibad z kutru Campbell

Psal se rok 1937 a kutr Campbell americké pobřežní stráže měl vyplout na jednu ze svých dlouhých hlídek. Námořníci se pomalu scházeli a jako jeden z posledních se těsně před večerkou nalodil poddůstojník A. A. „Blackie“ Rother. Na loď přitom propašoval i tašku, ve které se skrývalo štěně.

Původně mělo být dárkem na rozloučenou pro Rotherovu přítelkyni, jenže ta si podle nájemní smlouvy ve svém bytě zvíře nechat nemohla. A tak námořník vzal malého pejska rasy „pouliční směska“ s sebou a doufal, že si jej bude moci na palubě nechat. V noci před vyplutím se štěně chovalo vzorně a Rother jej ukázal i několika svým kamarádům, načež se společně rozhodli, že z něj udělají lodního maskota, a po delší debatě mu dali jméno Sinbad (v češtině Sindibád).

Lemtá kafe jako námořník

Krátce poté, co Campbell vyplul na moře, nechal kapitán nastoupit své muže a promlouval jim do duše ohledně dobrého chování, disciplíny a tvrdé práce. Právě v tu chvíli ale začal Sinbad štěkat a o jeho přítomnosti na lodi najednou věděli všichni. Jelikož Rother zastával respektovanou funkci vrchního pomocníka loďmistra (Chief Boatswain’s Mate), mohl si dovolit s kapitánem diskutovat a požádal ho, aby směl Sinbad na palubě zůstat.

Důstojníkovi stejně nic moc jiného nezbývalo, a tak jen podotkl, že se o psa posádka musí starat a měla by jej naučit „slušnému chování“. Tak začala Sinbadova dlouhá a úspěšná kariéra námořníka a člena posádky kutru Campbell. Netrvalo dlouho a štěně se skutečně naučilo denní rutině na lodi, vědělo, kdy a kde čekat na jídlo, a o postel se prozatím dělilo s ostatními členy posádky. Ti mu také vždy nechávali trochu černé kávy, a když ji jejich čtyřnohý kamarád vychlemtal, s radostí říkali, že je to skutečný námořník – který mořský vlk by si totiž nechal ujít svůj hrnek horkého kafe?

Vypovězen z Grónska

Sinbad měl ale i další typické vlastnosti námořníka. Především se vždy těšil na dovolenou na souši, a jak v roce 1943 informoval časopis Life, měl v každém přístavu vždy několik fenek i oblíbených barů, kam chodil se svými spolubojovníky „nasávat“ pivo nebo whiskey. Právě na břehu se ale také několikrát dostal do potíží. Ještě před vstupem Spojených států amerických do války v roce 1940 zakotvil Campbell v Grónsku. To bylo sice formálně dánským teritoriem, avšak vzhledem k německé okupaci Kodaně na ostrov dohlíželi Američané, kteří se snažili předejít možné nacistické invazi.

Netrvalo dlouho a Sinbad zjistil, že grónské pastviny jsou plné ovcí a že je velká zábava prohánět je sem a tam. Ovcím se to ale tolik nelíbilo a jejich majitelům už vůbec ne. Jeden z farmářů proto čtyřnohého námořníka sledoval až na loď a poté podal oficiální stížnost, v níž požadoval jeho utracení. Kapitán Campbellu však již o maskota přijít nehodlal a vydal proto posádce rozkaz, že jejich pes už nikdy nesmí byť jen jedinou tlapkou vstoupit na grónské území. 

Zaspal poplach

Jiný, nedatovaný, psí průšvih se odehrál na Islandu a tento příběh se dostal i do reportáže časopisu Life. Podle jejího autora Richarda Wilcoxe chlupatý námořník „vyspával kocovinu v jednom z barů, když uslyšel táhlé kvílení lodní sirény svého kutru, který právě po vyhlášení poplachu vyplouval na moře. Poté, co Sinbad doběhl do přístavu, byl už mezi ním a lodí skoro stometrový příkop ledové vody.

Námořníci naléhali na kapitána, aby se vrátil, jenže ten se nechtěl nechat obměkčit a vysvětloval, že nemůže na velitelství poslat záznam o tom, že vyplul v 8.50 a 9.00 se vrátil do přístavu, aby vyzvedl psa. V té chvíli si Sinbad nejspíše uvědomil, že se kutr už nevrátí, takže skočil z vysokého mola do vody a snažil se ke svému domovu doplavat. Námořníci jej povzbuzovali, avšak brzy bylo zřejmé, že ani při nejlepší snaze nemůže Campbell plující tou dobou rychlostí asi 13 km/h dohonit.

Ledová voda a vlny navíc dělaly své a zdálo se, že Sinbad má namále. V tu chvíli už kapitán nemohl jinak a prohlásil: ,,K sakru! Jestli ten pes chce být opravdu tak moc na palubě, tak to otočte a vylovte ho!‘“ Od té doby Sinbad ani jednou nezmeškal odplutí. Koupel v mrazivě studené vodě u islandských břehů ale rozhodně nebyla jediným nebezpečím, které Sinbad během své služby zažil.

Válečná dobrodružství

Po zapojení Spojených států amerických do války byla řada kutrů pobřežní stráže včetně Campbellu převedena pod velení amerického námořnictva, aby se účastnily bojových operací, zejména doprovodů konvojů a stíhání ponorek. Zřejmě nejvážnější šlamastyka, do které se Sinbad se svými lidskými spolubojovníky dostal, se odehrála během eskorty konvoje ON 166, jenž se 21. února 1943 dostal do obklíčení německých ponorek.

Jako jedna z prvních šla ke dnu tovární velrybářská loď N.T. Nielsen Alonso, z níž Campbell nabral 50 trosečníků, a vydal se stíhat jednoho z útočníků, ponorku U-753. Tu poškodil tak vážně, že se musela stáhnout do bezpečí. O den později se polskému torpédoborci Burza podařilo hlubinnými náložemi těžce poškodit ponorku U-606, kterou pak definitivně potopil právě Campbell. Některé zdroje tvrdí, že ji po jejím nouzovém vynoření taranoval, jiné zase uvádějí použití hlubinných pum.

Jisté však je, že i americký kutr utrpěl vážné poškození, ať už při srážce s U-606, nebo s některou jinou německou ponorkou, a musel být Burzou odtažen k opravám. Polovina posádky přitom přešla na polskou loď a uvažovalo se i o evakuaci Sinbada, ten ale nakonec zůstal na poničeném a jen provizorně zaplátovaném kutru. Kapitán James Hirschfield totiž po domluvě se svou posádkou usoudil, že dokud bude jejich maskot na palubě, nemůže se nic zlého stát.

Odchod do výslužby

Po nezbytných opravách se Campbell i se Sinbadem vrátil do služby a přečkal ještě řadu bojových akcí včetně útoku letounů Luftwaffe během doprovodu konvoje UGS-40 ve Středomoří. Čtyřnohý námořník, který byl skutečně zapsán do služby (na odvodové dokumenty mu otiskli tlapku) a měl přiděleno vlastní služební i identifikační číslo, strávil ve službě na moři celkem 11 let. Několikrát byl povýšen a zase degradován a do výslužby nakonec odešel v hodnosti K9C Chief Dog, což by se dalo považovat za psí ekvivalent vrchního námořního poddůstojníka (Chief Petty Officer).

TIP: Letadlová loď Graf Zeppelin (1): Osudem stíhané plavidlo

Sinbad také obdržel řadu služebních stužek, které mu námořníci přišívali na obojek. Jeho kariéru navíc bedlivě sledovala americká média, jež z něj udělala doslova celebritu. Neustálé pózování fotografům se ale chlupatému námořníkovi příliš nelíbilo, a tak se stalo, že při jedné hromadné návštěvě novinářů „bez opušťáku“ utekl z lodi do přístavu, čímž se dopustil vážného přestupku proti služebnímu řádu, a kapitán jej musel náležitě potrestat. Sinbad odešel do výslužby (i přes všechny své prohřešky se všemi poctami) 21. září 1948 a našel nový domov na stanici pobřežní stráže Barnegat na ostrově Long Beach Island. Po další tři roky navštěvoval jediný tamější bar Kubel’s a většinu času trávil vyhlížením z majáku na oceán.