Proces s Karlem Hermannem Frankem: Dopadení krvavého psa

Po celých šest let stál sice ve stínu říšského protektora, ale v úloze státního sekretáře a později státního ministra pro Čechy a Moravu disponoval rozsáhlými pravomocemi. Jeho podpis se nacházel na celé řadě rozsudků smrti, po atentátu na Heydricha nakázal v rámci odvety střílet celé rodiny a je mu přičítána odpovědnost za vyhlazení Lidic. Karl Hermann Frank si za své nenávistné vystupování vůči českému obyvatelstvu vysloužil přezdívku „krvavý pes Frank“.

Z Prahy do Wiesbadenu a zpět

Když Německo podepsalo bezpodmínečnou kapitulaci a okupační správa se de facto zhroutila, nenásledoval bývalý státní ministr osud svého zbožňovaného vůdce, který spáchal sebevraždu, ale tajně uprchl z Prahy. Pod pláštíkem tmy proklouzl s rodinou v autě ještě s dalšími esesmany a gestapáky do Rokycan, kde jej ale Češi poznali a iniciovali jeho zatčení. Frank se dostal do amerického zajetí, a jelikož pouze udal, že je „generálem“ (aniž by zmínil vysokou hodnost v SS), putoval do internace ve skupině německých generálů ve Wiesbadenu.

Koncem května jeden z bývalých českých vězňů nacistického režimu upozornil na Frankův pobyt ve Wiesbadenu generála JUDr. Bohuslava Ečera, jenž působil jako čs. delegát u mezinárodní komise pro vyšetřování nacistických zločinů. Ečer posléze K. H. Franka jako vůbec první reprezentant čs. justice vyslechl:

„Dne 26. května 1945 jsem zjistil jako náčelník československé vyšetřující komise povolané generálem Eisenhowerem, že ve Wiesbadenu je ve skupině internovaných generálů také obžalovaný K. H. Frank. Požádal jsem plukovníka Mickelweita, aby mně dovolil vyslechnout Karla Hermanna Franka. Když jsem zahájil výslech obžalovaného ve Wiesbadenu, namítl mně obžalovaný, že se pokládá za politického vězně angloamerického vrchního velitelství, i odpověděl jsem tehdy takto:

Franku, vy nejste podle názoru československé vlády politickým vězněm, vy jste viněn ze sprostých zločinů páchaných na území Československé republiky a budete vydán československým soudům k souzení a potrestání. Nato výslech pokračoval a trval asi osm dní. A já si vzpomínám, že učinil při výslechu tuto poznámku: „Je pro mne, který vždycky chránil autonomii českého národa, tragické, že sedím na lavici obžalovaných před soudem tohoto českého národa.“

Po prvních výsleších následovala jednání ohledně Frankova vydání z amerického zajetí do Československa. V jeho případě se nejednalo o pouhou formalitu: od roku 1944 jeho jméno figurovalo na listině „vyšších“ válečných zločinců a jeho vydání tudíž musela schválit nejvyšší patra komise pro vyšetřování nacistických zločinů v Londýně.

Velké zavazadlo

V polovině července došlo konečně k uzavření dohody ohledně deportace do Československa a letadlo s Frankem na palubě přistálo v Praze-Ruzyni 7. srpna. Jeho přílet doprovázela rozsáhlá bezpečnostní opatření, zpravodajci měli pro Franka šifru „velké zavazadlo“. Obyvatelé Československa se o jeho návratu dozvěděli až druhého dne z novin. Ihned po příletu bývalému státnímu ministrovi zástupci čs. bezpečnostních orgánů nasadili pouta a odvezli k přípravnému vyšetřování, jež začalo prakticky okamžitě. Protože K. H. Frank nemohl absolvovat výslech v českém jazyce (ovládal jej pouze částečně), veškerá komunikace probíhala německy.

Při vyšetřování se Frank opakovaně pokoušel bagatelizovat svůj význam v okupační mašinerii a svalit vinu na své nadřízené, jmenovitě Hitlera a říšské protektory. Vedle toho se stále odvolával na fakt, že pouze plnil rozkazy. Dle dochovaných svědectví vystupoval při výsleších jako bolestín, a dokonce sepsal ponížený prosebný dopis ministru spravedlnosti, ve kterém doslova žadonil o milost: „Já, poražený, vyprošuji si velkomyslnost a velkorysost vítěze. (…) Nechci nic jiného, než abych směl někde prostě, skromně a pokorně a vzdálen vší politiky pro svoji rodinu žít a pracovat…“

Plnil jsem jen rozkazy

Ostře sledovaný proces začal v pátek 22. března 1946 na krajském trestním soudu v Praze na Pankráci. Dostavili se zahraniční žurnalisté, pro něž se průběh procesu překládal do angličtiny, ruštiny, francouzštiny a němčiny. Sluchátka obdržel kvůli překladu do němčiny i sám Frank. Mimořádnému lidovému soudu předsedal dr. Vladimír Kozák, veřejným žalobcem (prokurátorem) se stal dr. Jaromír Drábek a obhajobu K. H. Franka dostal ex offo přidělenou dr. Kamill Ressler.

Po zahájení veřejného ústního přelíčení proti K. H. Frankovi proběhla identifikace a následující tři dny prokurátor četl obžalobu, jež měla 150 stran a 204 přílohy. Frank, který měl na sobě během zahájení procesu německou vojenskou blůzu bez epolet a v rukou žmoulal čepici, se údajně v počátku ironicky usmíval. Bývalý karlovarský knihkupec čelil obžalobě z řady zločinů definovaných na základě takzvaného Velkého retribučního dekretu prezidenta republiky o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech z roku 1945.

Dokončení: Proces s K. H. Frankem: Konec krvavého psa, který nechal vyhladit Lidice

Od samého začátku nikdo nepochyboval, že Frankovi hrozí horní hranice trestu, kterou představoval „za okolností zvláště přitěžujících“ těžký žalář od 20 let až na doživotí, nebo smrt. Za vinu se mu kladlo mimo jiné, že „sám nebo v součinnosti s jinými způsobil v zájmu Německa ztrátu svobody většího počtu obyvatel, těžké ublížení na těle, přičemž takto postižen byl větší počet osob. Výkonem rozsudků z nařízení nebo správního rozhodnutí nebo jinak smrt obyvatelům republiky. Dále z úmyslů poškodit republiku: jí vydal v nebezpečí války nebo ozbrojeného napadení, vyzradil přímo i nepřímo cizí moci skutečnosti, jež vláda tají v důležitém zájmu republiky“. Po přečtení obžaloby se soudce zeptal: ‚Franku, cítíte se vinen?‘ a odpověď zněla: ‚Ne, cítím se jen spoluzodpovědný za plnění rozkazů.‘“