Přísně tajné svatyně (3): Pevná víra za čtyřmi ploty šintoistické svatyně
Nejposvátnější místa na světě obvykle zároveň představují vyhledávané cíle věřících i turistů. Pro Velkou svatyni Ise to ale neplatí. Do její vnitřní části smí kromě několika vyvolených kněží vstoupit pouze japonský císař
Stromy, kameny a další přírodní prvky se v Japonsku odedávna uctívaly jako hluboce posvátné. Vyznavači šintoistických tradic (viz Bohové skal a stromů) totiž věřili, že se v nich silně projevuje tajemný duch přírody prostupující veškerou hmotou. Proto své chrámy stavěli v blízkosti hor a lesů.
Snad nejpřesvědčivější ukázku zhmotnění této šintoistické myšlenky představuje Velká svatyně Ise. Vyrostla na úpatí hor Kamidži a Šimadži již ve 3. století a mnozí ji považují za „duchovní domov“ ostrovní země. Její název je ovšem poněkud matoucí: Ve skutečnosti se totiž jedná o komplex více než 120 svatyní seskupených do dvou hlavních částí – vnější „Geku“ a vnitřní „Naiku“.
Jen pro císařské oči
Zatímco vnější část z 5. století je volně přístupná všem poutníkům, vnitřní část zahrnuje místa, kam se běžný smrtelník nikdy nepodívá. Od okolí ji dělí les i řeka Isuzu, přes niž vede most jako hranice mezi obyčejným a duchovním světem. Chrám Šogú – nejposvátnější část vnitřního komplexu – pochází zřejmě již z 3. století a je zasvěcen bohyni slunce a „dárkyni světla“ Amaterasu, z jejíchž potomků prý vzešel japonský císařský rod. Do místa odděleného čtyřmi řadami dřevěných plotů smí ovšem vstoupit jen hrstka lidí zahrnující nejvyšší šintoistické kněze a členy císařské rodiny.
Podle tradice se ve svatostánku nachází i jeden z korunovačních klenotů – posvátné zrcadlo, které prý prvnímu japonskému císaři věnovali sami bohové. Kromě panovníka a několika kněží však vzácný předmět nikdy nikdo nespatřil.
Utajené obřady
Tajemství obestírá i stavbu celého chrámu Ise. Kvůli šintoistickým tradicím se totiž dvě hlavní budovy komplexu každých dvacet let bourají, načež se na nedalekém místě osm let budují znovu. Přesný důvod nezasvěcení neznají. S jistotou lze pouze říct, že pravidelná obměna staveb souvisí s šintoistickým přesvědčením o koloběhu života a smrti, znovuzrození přírody nebo s estetikou wabi-sabi, jíž se přezdívá „moudrost přirozené jednoduchosti“ či „hledání dokonalosti v nedokonalosti“.
Staví se s využitím tradičních technik a materiálů – budovy jsou například celé ze dřeva a nesmějí se používat hřebíky. Po dokončení chrámu následuje složitý obřad, při němž se duch bohyně označovaný jako „kami“ vítá zpět do nového domova.
Bohové skal a stromů
Šintoismus představuje prastaré a stále živé japonské náboženství, jehož kořeny prý sahají až do prehistorického období Džómon (10500 až 500 př. n. l.). Nejstarší písemný záznam o šintó nicméně pochází teprve ze 2. poloviny 6. století. Samotný název sestává ze slova „šin“, označujícího něco, co člověka významně přesahuje, a výrazu pro cestu „tó“ (stejný znak se používá i pro známější „tao“).
K základním pilířům směru patří uznání existence „kami“ – posvátné všeprostupující esence, jež může mít podobu nejen bytostí, ale i stromů, skal, pramenů nebo nástrojů. V současnosti najdeme v zemi vycházejícího slunce na 100 tisíc šintoistických svatyní a celosvětově se počet věřících pohybuje mezi třemi a čtyřmi miliony. V Japonsku se šintoistických rituálů alespoň jednou za čas účastní až třetina populace, za šintoisty se však nepovažují ani 4 % Japonců.
