Přísně tajné svatyně (1): Rudý domov tajemných duchů

V samém srdci Austrálie vyrůstá uprostřed vyprahlé pouště jakoby z ničeho snad nejznámější přírodní památka kontinentu – mohutná skála Uluru. Pískovcový monolit, největší svého druhu na světě, se táhne v délce 348 m a částečně se „zavrtává“ do země, místy až do hloubky 5 km. Proslul nádhernými barvami, jež se podle slunečního svitu mění od oranžové až po rudou, ale i množstvím legend a konspiračních teorií. Podle některých z nich například výstup na skálu přináší smůlu, v jejím okolí záhadně mizí turisté a duchové předků prý potrestají kohokoliv, kdo by si chtěl snad jen kousíček posvátného pískovce odnést. 

Hora z doby snů

Roku 1985 se Uluru vrátilo do rukou původních majitelů – domorodců z kmene Anangu. Podle historiků obývali oblast již před 10 tisíci lety a Uluru, stejně jako nedaleký útvar Kata Tjuta, pro ně dodnes představuje přírodní svatyni, s více než 40 svatými místy spojenými 11 tajnými stezkami. Všude tam se odpradávna konaly rituální obřady. 

Uluru je podle Anangů místem nejen svatým, ale i historicky velmi významným – vzniklo totiž už v „době snů“, v jakémsi čase stvoření na počátku věků. Má reprezentovat zkamenělé klubko dvou skupin hadů, respektive předků lidí Anangu, kteří kdysi soupeřili o krásnou ženu. Lítá bitva pak celou „dobu snů“ ukončila a vyvolala zemětřesení, z nějž se zrodila hora Uluru a hady pohltila. A protože povstala z krveprolití, má dodnes rudou barvu. 

O zmíněném příběhu vypovídá celá řada rytin a kreseb na okolních útesech, v prasklinách i jeskyních, kde se prý dosud konají magické rituály připomínající akt stvoření. Ananguové rovněž věří, že má skála tak magickou moc, že lze pouhým kontaktem s kamenem navázat spojení s předky z „doby snů“. Jejich duchové totiž údajně obývají Uluru dodnes – a musí jim tak být bezmála 600 milionů let, neboť právě tehdy se podle geologů útvar zformoval. 

Mizející lidé

Není divu, že domorodci na vrchol nechodí – duše předků není radno vyrušovat. Turisté však až donedávna proudili na místo po tisících a nebylo výjimkou, že si v „sídle duchů“ pořizovali i líbivá „selfíčka“, v některých případech dokonce zcela nazí. V posledních letech ovšem návaly lidí opadly: Zatímco v 90. letech vrchol zdolalo i 1,4 milionu nadšenců ročně, v roce 2015 už se jednalo asi „jen“ o 300 tisíc osob.

TIP: Dvojaká islámská věda: Z vrcholu vzdělanosti k pálení knih a mystice

Mimo varování domorodců, že hora přináší smůlu, v tom sehrály roli i další faktory: Stoupání je totiž samo o sobě nebezpečné a ve velkých vedrech navíc hrozí návštěvníkům infarkt. Mezi léty 1958 a 2010 zaplatily za výstup životem téměř čtyři desítky lidí, nemluvě o záhadných zmizeních turistů, k nimž u památky čas od času dojde. Jedním z nich se stal i Lubomír Genčura, český reprezentant v závěsném létání, po němž se poblíž Uluru slehla zem v roce 2005. 

Klid pro duše předků 

Poté, co Ananguové získali přírodní svatyni od australské vlády zpět, pronajali ji organizacím, které spravují národní park Uluru – Kata Tjuta, přičemž výměnou získali většinové zastoupení v jeho vedení. Již v roce 2009 předložila rada parku návrh zákona o úplném zákazu lezení na skálu, ovšem konečné rozhodnutí padlo teprve letos. Ananguové však mohou slavit: V říjnu 2019 se totiž posvátná hora turistům definitivně uzavře. Datum zákazu přitom není náhodné – 26. října 2019 se bude zároveň připomínat 34. výročí navrácení Uluru jeho původním majitelům.