Poslední souboje nad ruinami Říše (1): Duel Hawker Tempest vs. Heinkel He 162 Spatz

Když se hovoří o bojovém nasazení německých proudových stíhacích letounů, pak se takřka vždy míní proslulé Messerschmitty Me 262 Schwalbe. V dubnu 1945 však promluvil do válečného dění ještě jeden typ s pozoruhodným potenciálem, a to Heinkel He 162 Spatz, jehož uvedení do služby téměř hraničilo se zázrakem. Stejně jako u dalších německých reaktivních strojů platilo, že coby nejlepší spojenecká odpověď se projevila poslední generace vrtulových stíhaček, jelikož ty ještě dokázaly čelit průkopníkům začínající proudové éry.

Rychlejší náhrada tajfunu 

Do oné poslední generace „vrtulí“ patřil i britský letoun Hawker Tempest, který z řady válečných strojů vybočoval tím, že se zrodil až v průběhu konfliktu. Lze říci, že splnil to, co se původně žádalo od stroje Hawker Typhoon, který konstruktéři připravili coby reakci na německé stíhačky Fw 190, avšak prakticky se posléze uplatňoval spíše jako stíhací bombardér. 

Na začátku ho totiž trápily potíže s motorem a profil křídla se projevil jako příliš tlustý, takže typhoon nedosahoval kýžených rychlostí a roli hlavního soupeře Fw 190 převzaly nové verze typu Spitfire. Konstruktér Sydney Camm, který vytvořil i legendární hurricane, však pořád věřil v potenciál typhoonu, a tudíž se začalo pracovat na jeho variantě se štíhlým křídlem, jež se zpočátku označovala jako Typhoon II. 

Do akce příliš pozdě?

Od počátku roku 1942 se tedy stavěly prototypy pěti verzí, jež se lišily zejména použitými motory a umístěním chladičů. Stroj pak dostal nové jméno Tempest (bouře) a verze Mk.I disponovala agregátem Napier Sabre s chladiči v křídle. U verze Mk.II pak konstruktéři použili hvězdicový motor Bristol Centaurus, zatímco Mk.III a Mk.IV získaly různé varianty proslulého motoru Rolls-Royce Griffon. „Čtyřka“ ale nikdy nebyla dokončena, z „trojky“ se později stal Hawker Fury a sériová výroba „dvojky“ se rozběhla příliš pozdě na to, aby se tyto letouny stihly zapojit do války. Chladiče „jedničky“ se neosvědčily, a tudíž se zdaleka nejvíc prosadila obměna Mk.V, která rovněž využívala řadový motor Napier Sabre, ale s chladičem pod přídí. 

Totéž řešení se ostatně uplatnilo i u typhoonu, jemuž se tedy tempest na první pohled podobal, ačkoli byl o půl metru delší a zejména dostal nové eliptické křídlo s laminárním obtékáním. První prototyp tempestu vzlétl 2. září 1942, do sériové výroby se však varianta Mk.V dostala až na jaře 1943 a další rok trvalo, než proběhl patřičný pilotní výcvik a než se dostatečný počet letounů dostal k bojovým útvarům. Nový britský stroj se tak zapojil do ostrých akcí až na jaře 1944.

Proti nacistickým vynálezům 

Letadla Tempest přicházela do výzbroje coby náhrada typhoonů, takže se účastnila zejména útoků na německé cíle v okupované západní Evropě. Záhy se potvrdilo, že Sydney Camm měl pravdu, když věřil ve velký potenciál této konstrukce, neboť tempest dosahoval u země rychlosti přes 630 km/h. Ve větších výškách ho některé jiné stroje překonávaly, ale v těch malých se jednalo o zřejmě nejrychlejší vrtulový stíhací letoun, který Spojenci během války nasadili. 

Působivá byla též výzbroj v podobě čtveřice 20mm kanonů Hispano, jež se daly doplnit zavěšenými pumami a neřízenými raketami. Tempesty tedy excelovaly v útocích na německá letiště, radary, konvoje a od léta 1944 také na odpalovací zařízení pro nechvalně proslulé letounové střely V-1. Právě ty se posléze proměnily v jednu z hlavních hrozeb pro Londýn, ale stíhačky Tempest se opět objevily na scéně jako ideální odpověď, neboť patřily mezi nemnoho spojeneckých strojů, které díky své rychlosti dokázaly pronásledovat a sestřelovat Hitlerovy „odvetné zbraně“. 

Cesta do Tichomoří?

Tempesty si tak připsaly zhruba třetinu všech V-1 zlikvidovaných stíhačkami, ale na podzim 1944 se takřka všechny musely stáhnout ze služby, jelikož jejich motory už naléhavě potřebovaly údržbu. Do akce se vrátily v prosinci, protože na nebi se stále častěji objevovaly německé reaktivní stíhačky, jimž tedy měly čelit právě výjimečně rychlé tempesty. V posledních měsících války došlo na řadu leteckých soubojů zejména s Me 262, ale několikrát také s He 162 a kromě toho například i s vrtulovými letouny Do 335.

Po porážce Německa se počítalo s nasazením tempestů také v Tichomoří. Nově dodaná letadla Tempest Mk.II s hvězdicovými motory prošla úpravou pro tropické prostředí a totéž se týkalo další verze Tempest Mk.VI, jež navazovala na „pětku“. Než ale došlo na jejich použití, Japonsko kapitulovalo. Velká Británie provozovala tempesty ještě několik let po válce a tyto letouny získal též Nový Zéland, Indie a Pákistán. Poslední zmíněná země vyřadila britské stíhačky ze služby až roku 1954.