Podvodní říše našich tůní: Prozkoumejte tajemnou džungli sladkých vod

Čolci jsou krásní a elegantní „draci“ čistých mělčin. Jiní živočichové tohoto světa by zase mohli být předlohou pro hororová monstra Hollywoodských filmařů. Například po dně kráčející vodní obdoba kudlanky s trochu podivným jménem – splešťule blátivá. Hrůzu nahání taky dravé a nenasytné larvy vodních brouků s masivními kusadly. Bují tu masožravá rostlina bublinatka a na proplouvající tvorečky číhají žahavá ramena nezdolných nezmarů či dokonce medúza.

Život ve vodě úzce souvisí s blízkým okolím. Například vážky, jepice a komáři potřebují pro vývoj svých larev právě stojatou a mělkou vodu. Rej života přitahuje hladové predátory, a to nejen ptáky, savce či plazy. Přibližme si alespoň několik pozoruhodných tvorů tohoto fantaskního světa…

Průsvitná kráska z Asie

S étericky krásnými ale trochu nepříjemnými medúzami má většina lidí spojený pouze pobyt u moře. Přitom existuje i medúzka sladkovodní (Craspedacusta sowerbyi), která ovšem oproti až několikametrovým mořským příbuzným dorůstá jen 2–3 cm v průměru. Stejně jako ostatní druhy medúz patří k žahavcům a disponuje až 400 drobnými žahavými chapadélky. Pro člověka ale tento drobný dravec nepředstavuje žádné nebezpečí.

V našich podmínkách se medúzka může objevit ve stojatých vodách pískoven, lomů či přehradních nádrží. Její domov je sice v jihovýchodní Asii, ale kromě Evropy si už dokázala kolonizovat i Ameriku či africká jezera. Za svůj migrační úspěch vděčí nejen ptákům, kteří šíří její larvy, ale i člověku. Medúzka je nenáročný tvor, jehož tělíčko se z 97 % skládá z vody. Živí se zooplanktonem. Ten přijímá a jeho strávené zbytky vyvrhuje jediným otvorem, protože žaludkem je neprůchodná trávicí dutina nazývaná láčka.

Úplně poprvé byl u nás tento živočich údajně zaznamenán ve Vltavě v roce 1930. Výskyt medúzek na dané lokalitě často bývá velkým překvapením – jedno léto se zjeví jako přízrak a po několik dalších sezón nejsou ke spatření. Existuje pro to logické vysvětlení – medúza je totiž finálním stádiem tohoto tvora. Z vajíček se nejprve vylíhnou larvy, které volně plavou ve vodě a z nich vzniká několik milimetrů velký polyp. Ten vypadá podobně jako nezmar a žije posazen na dně či na jiném povrchu. V této vývojové fázi může organismus zůstat řadu let.

Do posledního vývojového stádia – průsvitné, bělavé medúzy – se totiž dostává jedině tehdy, když teplota vody zůstane delší dobu nad dvaceti stupni Celsia. Je tedy celkem logické, že nejčastěji jsou pozorování medúzek hlášena koncem července nebo v srpnu.

Lovec na lopatkách a vodní štír

Ploštice (Heteroptera) jsou v českých vodách zastoupeny velmi výrazně. Tento zajímavý hmyz vyniká bodavě sacím ústrojím. Typický je pro ně i první pár křídel, který je přeměněn na polokrovky; druhý pár je blanitý, složený na zadečku. Nejen vodní druhy ploštic prochází takzvanou nedokonalou proměnou bez stadia kukly, kdy se mladí jedinci podobají svým rodičům. Mezi nejběžnější vodní druhy, které se u nás vyskytují, patří 1,5 cm velká znakoplavka obecná (Notonecta glauca). Plave pod vodou tmavým břichem nahoru, odtud pochází i její jméno. Čas od času se vynořuje k hladině, aby doplnila kyslíkové zásoby ve vzduchových komůrkách po stranách těla. Díky člunkovitému tvaru těla a silným veslovitě tvarovaným zadním nohám dokáže pod vodou velice obratně plavat a nemá problém uchvátit ani rybí potěr.

Splešťuli blátivou (Nepa cinerea) možná znáte jako „tetu ploštici“ z pohádek Ondřeje Sekory. Spolu s potemníkem, krtonožkou a chroustem se na pevnině několikrát marně snažila polapit brouka Pytlíka. Ta opravdová splešťule ale žije téměř výhradně ve vodě. Ačkoliv má plně vyvinutá křídla, létá jen velice zřídka, především když jí přestanou vyhovovat podmínky na dané lokalitě. Splešťule mají vynikající mimikry. Jejich tmavě hnědé krovky připomínají zetlelý list a dokonale splývají s blátivým dnem, kde se ukrývají. Dva centimetry dlouhé tělo zakončuje pár zahnutých končetin, jež tomuto poněkud pasivnímu dravci slouží k uchvácení kořisti, která se mu připlete do cesty. Možná i díky nim se v angličtině nazývá „vodním štírem“. Splešťule dýchá pomocí jakéhosi „šnorchlu“, trubice na zadečku, kterou v případě potřeby vystrčí nad hladinu. U mladých jedinců je tato trubice ještě nevyvinuta, a proto dýchají pomocí šesti párů břišních komor. Živí se drobným vodním hmyzem či potěrem.

S hladinou pod nohama

Největším druhem vodní ploštice žijící v Česku je až 8 cm velká jehlanka válcovitá (Ranatra linearis). Její dlouhé, válcovité tělo s párem zahnutých končetin připomíná barvou i tvarem suché stéblo trávy. Na zadečku má dýchací sifon, který podle potřeby vysunuje nad hladinu, podobně jako splešťule. I způsobem lovu „na číhané“ se ji podobá. Zdržuje se ale více ve volně plovoucí vodní vegetaci a nikoliv při dně jako splešťule. Vajíčka jehlanek, které samičky v květnu a červnu kladou na vodní rostliny, mají dvě dlouhá vlákna. Jehlanka dokáže velice dobře létat, ale není moc dobrým plavcem. Pod vodou se pohybuje kráčením po porostech vodní vegetace. Když ji chytíte nebo vyrušíte, ztuhne a předstírá, že je mrtvá. V případě, že její život není ukončen předčasně, dožívá se až dvou let. Dospělec (imago) dokáže přečkat i velmi tuhé zimy.

Vodní hladinu osídlily další dva druhy ploštic – bruslařka obecná (Gerris lacustris) a vodoměrka štíhlá (Hydrometra stagnorum). Bruslařky lidé přitom často nazývají nesprávně „vodoměrkami“. Vodoměrka má, na rozdíl od bruslařky, dopředu protaženou štíhlou hlavou. Oba druhy díky brvám na nožkách těkavě a svižně brázdí vodní hladinu, kde pátrají po drobném hmyzu, který bez milosti vysávají. Na hladině se udrží díky povrchovému napětí vody.

Dravci v zeleném

Titulek tohoto článku hovoří o džungli sladkých vod a stejně jako každá džungle, má i ta podvodní svou vegetaci. Mezi nejzajímavější sladkovodní zástupce flóry patří bublinatky (Utricularia). Jsou to velice přizpůsobivé masožravé rostliny z čeledi bublinatkovitých, které se ve více než 200 druzích vyskytují od tropů po Antarktidu. Představují nejúspěšnější, nejhojnější rod masožravek. V České republice žije v přírodě sedm druhů bublinatek, všechny vzplývají pod hladinou stojatých, neznečištěných, mělkých vod. Jinde ve světě, obzvlášť v tropech Jižní Ameriky, se bublinatkám daří i na vlhkých stanovištích mimo vodu. V naší přírodě jsou vzhledem ke znečištění nebo ztrátě vhodných biotopů kriticky ohrožené.

Drobné květy bublinatek jsou ozdobou mělkých vod. U nás jsou nejčastěji vidět žluté kvítky bublinatky jižní. Některé, u nás nežijící druhy jsou díky svým květům velmi oblíbené u akvaristů. Naše druhy však nejsou pro akvarijní účely vhodné.

TIP: Jak život sladkovodních ryb ovlivňuje ženská antikoncepce a kravská stáda

Listy jsou opatřeny až 4 mm velkými lapacími měchýřky s ochlupeným víčkem, které zároveň slouží jako plováky nadlehčující rostlinu ve vodě. Když se k měchýřku přiblíží potenciální potrava a dotkne se chloupků, nádobka se otevře. Vzhledem k tomu, že je v ní vytvořen podtlak, kořist je i s trochou vody ve zlomku vteřiny „vcucnuta“ dovnitř. Velmi často se obětí těchto zelených dravců stávají například drobní korýši buchanky. Odborníci se jen nemohou shodnout, zda si bublinatky tvoří své trávicí žlázy, či zda jim při trávení pomáhají cizí mikroorganismy.