Plnou parou vpřed: Parníky brázdí české vody již více než 200 let
Parník – slovo, při kterém romantikovi zavoní dálky, uhelný kouř, přehřátá pára smíšená s vazelínou, lana napuštěná dehtem a rybina. Jaké byly počátky paroplavby v českých zemích?
Dnem, kterým začínáme historii paroplavby u nás, je 1. červen roku 1817, kdy na Císařském rameni Vltavy v pražské Královské oboře předvedl mechanik Josef Božek možnosti parního stroje zabudovaného v převoznickém prámu.
Nelehké začátky
Neupravené toky českých řek však rozšíření paroplavby dlouho bránily. A tak teprve po dokončení regulačních prací na Labi a Vltavě ve třicátých letech devatenáctého století se objevil v českých zemích první parník – Königin Maria od Saské paroplavební společnosti na zkušební plavbě do Děčína v červenci roku 1838.
Dne 18. května 1841 vyplula na první zkušební plavbu Bohemia, první parník v Čechách postavený. Na první plavbu do Drážďan vyrazila 26. května. Bohemii postavil Angličan John Andrews, konstruktérem byl Joseph John Ruston. Jednalo se o bočnokolesový parník ladných tvarů, dřevěné konstrukce, pro specifické plavební podmínky na Vltavě s malým ponorem. Ten u obsazené lodě činil 46 cm. Délka plavidla byla necelých 38 metrů a Bohemia mohla pojmout až 140 cestujících. Maximální rychlost byla až 17 km/h, stroj měl výkon 30 nominálních koní.
O spuštění na vodu 2. května 1841 psaly noviny: „…Vltavský parník Bohemia byl včera spuštěn do vody. To nejkrásnější počasí přálo tomuto aktu. Tribuna, zbudovaná v přilehlé ohradě a celé pobřeží až dolů k Invalidovně i na opačnou stranu do značné vzdálenosti bylo přeplněno diváky (…) Před půl čtvrtou hodinou odpolední se dal parník do pohybu a klouzal zprvu majestátně, pak stále rychleji dolů po skluzu, až s okřídleným spěchem všuměl do vody. V témže okamžiku zahřměly moždíře na Köppelovském ostrově a hudba, která už předtím chvílemi vyhrávala, hlučně spustila. …“
TIP: Největší námořní tragédie v dějinách: Zkáza parníku Wilhelm Gustloff
O plavebních vlastnostech hovoří další novinová zpráva: „…Rychlost plavby se rovnala rychlosti cválajícího jezdce, který pro svou zábavu jel podél břehu. Během plavby panovalo téměř úplné bezvětří, které ovšem na palubě lodi nemohlo být pozorováno vzhledem na tlak vzduchu vyvolaný rychloplavbou. Lehkost, s jakou loď díky své příhodné nautické stavbě klouzala po vodní hladině, dává s určitostí předpoklad k tomu, že dosáhne ještě daleko větší plavební rychlosti, až bude moci plout na vodní cestě nemající omezení a bude moci být využito celého výkonu stroje…“.
Paroplavba tak získala své místo i v Čechách a udržuje si je i dnes, ač ne v takovém rozmachu jako ve století páry.
