Ještěrka PLDvK: Protiletadlový komplex z Brna bojoval na Balkáně, v Libyi i v Kongu

Nejužívanější municí samohybného pancéřovaného protiletadlové komplexu PLDvK 53/59 byl 30mm nárazový tříštivotrhavý náboj se stopovkou 30-JFSv-53, který sloužil ke střelbě na vzdušné cíle a označoval se zeleným proužkem. Dalším byl 30mm protipancéřový zápalný náboj se stopovkou označovaný jako 30-JPZSv-53. Špička střely se natírala červenou barvou.

Předchozí část: Ještěrka PLDvK: Samohybný pancéřovaný protiletadlový komplex z Brna

Proti letadlům i obrněncům

K výcviku se pak užíval 30mm náhradní náboj se stopovkou 30-JNhSv-53 se světle šedou střelou. Jeden dřevěný truhlík se 40 nebo 50 náboji vážil 63 kg a 72 kg. Střelec seděl v pancéřovém shora otevřeném stanovišti, náměr ovládal levou a odměr pravou rukou. Střelbu spouštěl pedálem ovládaným levou nohou. Před zahájením střelby však musel řidič vyřadit z funkce odpružení zadních náprav, protože jinak by se zpětným rázem výstřelů vozidlo rozhoupalo, což by silně zhoršilo přesnost a efektivitu palby.

Ještěrka používala pouze optický zaměřovač, umožňující palbu jen ve dne a za dobré viditelnosti. U novějších protiletadlových kompletů se montoval zaměřovač vz. 61, vhodný pro střelbu nejen na vzdušné, ale i na pozemní cíle. Dorozumívání mezi vozidly a velitelem baterie zajišťovala radiostanice RF-11 M s prutovou anténou umístěnou na střeše vozidla. Spojení ale šlo navazovat jen do vzdálenosti tří km. Vnitřní komunikace osádky probíhala pomocí hovorového zařízení a optické signalizace.

Přes 40 let v čs. službách

Sériová produkce ještěrek začala roku 1959 – podvozek a kabina se vyráběly v automobilce Praga, kanony původně ve Zbrojovce Vsetín, později ve Škodě Plzeň. Výroba pokračovala téměř dvacet let a k jejímu ukončení došlo až roku 1978. V osmdesátých letech pak ještěrky u útvarů začaly nahrazovat moderní protiletadlové raketové komplety sovětské výroby.

ČSLA používala PLDvK vz. 53/59 od roku 1959. Měly je ve výzbroji protiletadlové pluky a baterie ochrany vojenských letišť, hlavně ale sloužily jako přímá protiletadlová obrana motostřeleckých a tankových pluků. Součást každého takového pluku představovala baterie šesti ještěrek. Do výzbroje naší armády se dostalo více než 900 těchto dvojkanonů.

Význam mobilních protiletadlových prostředků potvrdily i zkušenosti z korejské války i z války ve Vietnamu, kdy americké stíhací bombardéry způsobovaly nepřátelským jednotkám při přesunech na komunikacích obrovské ztráty. Od roku 1970 se vyráběla modifikace vz. 53/59M, u níž došlo k již zmíněné náhradě zaměřovače. Ani ten však nevynahradil čím dál citelnější nedostatek obrněnce – chybějící radiolokační zaměřování, infračervená čidla a střelecký počítač.

Ty u obdobných zahraničních výrobků automaticky nastavovaly hlavně v potřebném „předsazení“ a mnohonásobně zvyšovaly účinnost palby proti rychle letícím a manévrujícím letounům. O rotačních kanonech s extrémní kadencí ani nemluvě. Ke konci 80. let, kdy už ještěrky silně zastaraly, jich stále sloužilo kolem 700 kusů. Po rozpadu federace se zbylé kusy rozdělily v poměru 2:1 mezi armády ČR a SR.

V roce 1994 se dokončilo rušení motostřeleckých a tankových pluků a souběžně i rozpouštění jejich protiletadlových baterií. Naše armáda poslední kusy z výzbroje vyřadila k 31. prosinci roku 2003. Mnoho ,,demilitarizovaných“ vozů ale armáda odprodala soukromým provozovatelům a některé stále jezdí u různých skupin zájemců o vojenskou historii a patří do sbírek historických bojových vozidel. Těší se oblibě pro svou cenovou dostupnost a efektní vzhled.

Na bojištích

Množství ještěrek putovalo také na export, a to pod označením Praga M53/59 Lizard. Od roku 1968 do poloviny 70. let Československo vyvezlo 789 kusů do Jugoslávie. Během občanské války, doprovázející rozpad této republiky začátkem 90. let, používali tyto obrněnce především proti pozemním cílům Srbové, Chorvati i Slovinci. Došlo také minimálně k jednomu sestřelu chorvatského MiG-21 srbskou ještěrkou.

Po skončení jugoslávské občanské války se některé čs. dvoukanony dostaly různými cestami až do afrického Zairu. Konžští rebelové je nasadili při obsazování města Goma na východě Demokratické republiky Kongo v listopadu 2012. V neklidné oblasti tyto obrněnce stále operují a několikrát je šlo spatřit v televizních reportážích z tohoto regionu. Více než sto kusů PLDvK vz. 53/59 zakoupila i Kaddáfího Libye, menší množství šlo také v 70. letech do Sýrie a Iráku.

Další osudy původně protiletadlových „vétřiesek“ neznáme a s ohledem na jednoduchost a ,,nezničitelnost“ ještěrek je pravděpodobné, že stále bojují. Zda však pod černými vlajkami Islámského státu či proti němu zůstává otazníkem.