Ohnivé souboje na východní frontě (1): Duel plamenometů ROKS-3 vs. Flammenwerfer 41

Většina zdrojů uvádí, že první plamenomet v moderním smyslu zařadila do výzbroje německá armáda, která ho také poprvé nasadila v boji, ačkoli dle některých pramenů si tento „úspěch“ nárokuje carské Rusko. V každém případě ale platilo, že plamenomety různých států fungovaly v zásadě stejně a sestávaly z podobných součástí. Voják nesl na zádech dvě nádrže, první s hořlavou směsí a druhou se stlačeným plynem, který fungoval jako pohonné médium. Plyn svým tlakem způsoboval transfer hořlaviny hadicí do takzvané šlehovky, tedy směrovací trubice v rukou vojáka, kde také probíhalo zažehnutí. Z ústí šlehovky posléze vycházel proud hořící směsi, která měla ulpět na povrchu cíle. Přenosné plamenomety mívaly krátký dosah, většinou do 30 metrů, ale v krutých bojích o zákopy či pevnosti se nesmírně osvědčily.

Výborně maskovaná zbraň

Mimořádná účinnost plamenometů vyvolávala u nepřátel strach a paniku, avšak ruku v ruce s ní přicházela nenávist vůči plamenometčíkům. Ti proto představovali jeden z hlavních terčů palby odstřelovačů, kulometčíků i obyčejných pěšáků, protože díky šlehovkám, nádržím a ochranným oděvům bývali na bojišti obvykle snadno rozpoznatelní. Některé armády se proto rozhodly poskytnout svým plamenometčíkům i určitý druh maskování. Nejvíc v tomto směru učinila jednoznačně Rudá armáda, která chtěla navázat na někdejší rozmach plamenometů v carském Rusku. Na přelomu 20. a 30. let vznesli vojáci na sovětský průmysl požadavek, aby vyvinul nový typ zbraně, který se bude vyznačovat menší nápadností, aby se jeho obsluha na pohled podobala prostému pěšákovi.

Zadání se chopili Viktor Kljujev z 846. konstrukčního vojenského závodu a Michail Sergejev z institutu NIIChM (tedy Vědecko-výzkumného institutu chemického průmyslu). Výsledek jejich snahy proto obdržel název ROKS – rancevoj ogněmjot Kljujeva i Sergejeva (přenosný plamenomet Kljujeva a Sergejeva), kterého však nakonec vzniklo jen několik málo kusů. Standardním modelem se totiž stal až následující typ ROKS-2, který vznikl v polovině 30. let. Konstruktéři splnili zadání vyžadující co nejmenší nápadnost zbraně – nová šlehovka svým vzhledem silně připomínala standardní sovětskou pušku Mosin-Nagant, neboť vznikla na základě jejího dřevěného těla. 

Dvojice nádrží na zádech obsluhy dostala obal, který působil jako obyčejný vojenský batoh. Jelikož navíc muži ve službách Rudé armády obvykle nosili dlouhé kabáty, stačilo ochranný oděv jen opatřit stejnou barvou, aby celkové maskování působilo věrohodně. Mnohé detaily se zcela skrýt nedaly, zejména hadice spojující šlehovku s „batohem“ či nástavec na ústí hlavně, v zápalu boje si však takových drobností všiml jen málokdo. Zmíněný nástavec sloužil k zapalování směsi a obsahoval zásobník s deseti pyropatronami, které ve skutečnosti vznikly jednoduchou úpravou nábojnic slavné pistole Tokarev TT ráže 7,62×25 mm.

Spektrum hořlavých směsí

„Batoh“ na zádech vojáka obsahoval dvě nádrže a reduktor tlaku. Jako hnací médium se totiž uplatňoval stlačený vzduch, který se nacházel v malé nádrži s tlakem až 150 atmosfér. Reduktor musel tuto hodnotu nejprve snížit zhruba na desetinu, než vzduch putoval dále a vytlačil směs z hlavní nádrže do šlehovky. Rychle se rozvíjející sovětský chemický průmysl se také zasloužil o širokou škálu hořlavých směsí pro různé situace a podmínky. 

Plamenomety řady ROKS si příliš nevybíraly – pálily dokonce i surovou ropu, ačkoli šlo jen o nouzové řešení. Nejběžnější náplň nádrží tvořilo 50 % mazutu, 25 % petroleje a 25 % benzinu. Šlo o standardní řídkou směs, která se dala ještě zahustit práškem pro vyšší přilnavost. Vedle různých ropných derivátů patřil mezi možné přísady i uhelný dehet nebo oleje rostlinného původu. V závislosti na výsledném složení se měnil i dosah, který mohl činit i přes 40 metrů.

Prapory plamenometčíků

Plamenomet ROKS-2 se opravdu osvědčil, což dokazoval i fakt, že v sestavě každého střeleckého pluku Rudé armády figurovala speciální jednotka, která čítala 20 těchto zbraní. Jejich kvality se potvrdily i během obrany proti německé invazi, nicméně vyšlo najevo, že ROKS-2 je výrobně příliš složitý. Produkce tak v roce 1942 přešla na zjednodušený vzor ROKS-3. Základní parametry sice zůstaly v podstatě shodné, avšak nádrže už postrádaly maskovací vzhled batohu a také šlehovka vypadala jinak, ačkoli pořád alespoň trochu připomínala pušku Mosin-Nagant.

V menších počtech se dodávala kompaktnější podoba, jejíž šlehovka měla vzhled pistole. Zjednodušení konstrukce však především umožnilo navýšení sériové produkce, zatímco masivní dodávky ropy od západních Spojenců dovolovaly výrobu potřebného objemu zápalných směsí. Rudá armáda tedy mohla stavět celé roty a posléze dokonce i prapory, z nichž každý čítal 240 plamenometů. Zbraně řady ROKS zůstaly ve výzbroji až do 50. let, kdy je začal nahrazovat modernější typ LPO-50.

Dokončení: Ohnivé souboje na východní frontě (2): Duel plamenometů ROKS-3 vs. Flammenwerfer 41 (vychází v úterý 16. července)