Odtajněné dějiny kosmonautiky: Proč Sověti prohráli závod o dobytí Měsíce?

Americký prezident John F. Ken­nedy si uvědomoval, že je třeba se z poraženecké nálady rychle dostat. Poradci Bílého domu se shodli, že by mohly Spojené státy zvítězit v závodě o přistání prvních lidí na Měsíci. Nikita Chruščov si však porážku na uvedeném poli nepřipouštěl. I sovětští kosmonauti, kteří na rozdíl od utajených raketových konstruktérů směli vystupovat na veřejnosti, dlouho velmi optimisticky tvrdili, že nad americkými kolegy vedou. V listopadu 1966 vyprávěl kosmonaut Pavel Popovič posluchačům Moskevské univerzity, že SSSR staví raketu silnou jako americký Saturn V, a možná „ještě o něco silnější“. 

Úlovky špionážních družic

Od jara roku 1963 sledovali američtí odborníci v interpretačním středisku CIA na snímcích ze špionážních družic nezvyklou aktivitu na kosmodromu Bajkonur – nejdřív stavbu nových budov a potom i ramp. Zmíněný objekt nazvali G-3. Po čase zachytily satelity rovněž stavbu druhé rampy, G-4, a v červnu 1964 vyfotografovaly družice na G-3 dosud neznámou raketu, kterou CIA označila jako SL-9. Šlo o UR-500 z dílny hlavního konstruktéra Vladimira Čelomeje, analytici však odhadli, že nosič nebude dost silný, aby se mohl zapojit do lunárního závodu. A měli pravdu. Když 16. července 1965 raketa poprvé odstartovala, hlásila tisková agentura TASS, že vynesla do vesmíru vědeckou družici Proton vážící 12 tun.

V září 1964 zaregistrovali Američané vznik dalšího nového stanoviště – montážní haly a dvou ramp. Sověti je stavěli už rok, od září 1963, nejspíš pro superraketu. V říjnu 1965 se američtí zpravodajci shodli, že Sověti konstruují raketu třídy Saturn V, a později o ní s trochou sarkasmu mluvili jako o „Velké matce“. Nakonec se však ujal název Jay-bird. V centrále CIA nicméně nedokázali určit, k čemu budou popsané nosiče sloužit: k dopravě lidí na Měsíc, nebo k vybudování mohutné orbitální stanice? Američané se alespoň uklidňovali tím, že i kdyby Sověti mířili na lunární povrch, nemohou projekt Apollo kvůli velkému zpoždění ohrozit.

Zdálo se, že raketa Jay-bird bude mít větší nosnost než Saturn V. Mohla by tedy vynést lidi na Měsíc přímo, bez setkání dvou těles na zemské či lunární oběžné dráze. Analytici CIA se klonili k názoru, že ji Rusové chystají pro operace na Měsíci. Jejich zpráva z 2. března 1967 tvrdila: „Sověti nejsou schopni soutěžit s časovým rozvrhem Apolla, jak o tom svědčí několik zjištění. […] Nosič pro sovětské lunární moduly nebude pravděpodobně v provozu až do poloviny roku 1968 a i potom očekáváme množství zkoušek bez posádky, které potrvají asi rok, než bude systém prověřen a schopen pokusu o přistání na Měsíci. Mezitím musejí ještě stihnout vyzkoušet přistávací a návratovou techniku.“ 

Čtveřice havárií

Po celý rok 1968 sledovali američtí zpravodajové převážení mohutné sovětské rakety či její makety z montážní haly na rampu a zase zpátky. Znovu se nosič objevil na startu v lednu 1969. V únoru však špionážní družice vyfotografovala místo rampy velký kráter – stopu po výbuchu. Z analýzy záznamů odposlouchávacích a seismických stanic vyplynulo, že raketa havarovala 21. února 1969 po 69 sekundách letu. 

Další neúspěch na Bajkonuru zaznamenaly kamery amerických družic 3. července. Rampa J-1 byla rozbitá. „Může být pravděpodobně použita ke startu, jakmile se problémy [s raketou] vyřeší,“ uváděla zpráva tajné služby. „Jelikož pro lunární pilotovanou výpravu budou zapotřebí obě rampy, zdá se nyní, že ji Sověti dokážou uskutečnit až koncem roku 1972, anebo spíš v roce 1973.“ Trvalo tři roky, než mohli Rusové východní rampu opět používat. Mezitím dostavěli nové stanoviště na západě. 

Třetí havárii mohutného sovětského nosiče zaregistrovali Američané 27. června 1971. Na snímcích našli 20 km od rampy kráter s rozměry 30 × 15 m a s troskami všude okolo. Poslední pokus o vypuštění z 23. listopadu 1972 družice Spojených států nezachytily a Američané zmíněnou havárii zaznamenali patrně na základě telemetrie rakety. Šlo o nejúspěšnější pokus – jeden motor explodoval až ve výšce 40 km. 

Problémy s motory

Šest úspěšných amerických výsadků na Měsíci nemohli Sověti žádným způsobem dohnat. Místo toho tedy začali rozvíjet program orbitálních stanic řady Saljut. Teprve s postupující „glasností“ Michaila Gorbačova koncem 80. let vyplouvala pravda o neúspěšném sovětském lunárním projektu na povrch. 
Pod označením N-1 začali superraketu vyvíjet inženýři z kanceláře hlavního konstruktéra raketových systémů a kosmických strojů akademika Sergeje Koroljova v OKB-1 v Podlipkách už v roce 1960. Její plánovaná nosnost byla podstatně nižší než u Saturnu V – maximálně 90 tun na nízkou dráhu okolo Země. K Měsíci tak mohla dopravit jenom dvoučlennou expedici, tudíž by na jeho povrch musel sestoupit jediný muž.

Avšak hned na začátku vyvstala potíž s pohonnými jednotkami. Konstrukční kancelář, která v SSSR jako jediná vyvíjela silné motory, vedl Valentin Gluško. S Koroljovem ho pojilo dlouholeté přátelství a oba se shodli, že klasické pohonné hmoty jako kerosin a kapalný kyslík pro raketu N-1 nestačí. Gluško chtěl použít nové, avšak jedovaté látky. Koroljov požadoval bezpečnější palivo, jeho protějšek ovšem neuměl silnější, spolehlivější a hlavně bezpečné motory vyvinout. Šéfkonstruktér tedy učinil poměrně neobvyklý krok a požádal o jejich postavení Nikolaje Kuzněcova, který do té doby vyvíjel tryskové motory pro letadla. 

Výměna šéfů

V srpnu 1965 Kreml rozhodl, že se k obletu Měsíce vydá loď Sojuz pomocí rakety Proton. Nosič R-7 s pilotovaným Sojuzem se na zemské oběžné dráze spojí se čtvrtým stupněm Protonu, který přiveze prázdnou kabinu. Do ní pak posádka Sojuzu přestoupí a vydá se k souputníkovi Země. Expedice se měla uskutečnit 26. června 1967, k 50. výročí bolševické revoluce, a přistání v následujícím roce.

Současně však začalo váznout uvolňování peněz na N-1. Přednost dostaly dva projekty akademika Čelomeje, který Chruščovovi slíbil, že během pouhých tří let vyvine dva aerokosmoplány se zasouvacími křídly: jeden pro lety Země–vesmír a druhý pro výpravy do meziplanetárního prostoru. Jednoduchá, a přitom geniální řešení Chruščova vždycky přitahovala, takže se nadchl i pro uvedené dva stroje. Avšak po vnitrostranickém puči a nástupu Leonida Brežněva v říjnu 1964 ztratily Čelomejovy naivní představy svého hlavního advokáta. 

V lednu 1966 navíc zemřel Koroljov a jeho křeslo zdědil první náměstek Vasilij Mišin. Šlo sice o výborného konstruktéra, ale nedokázal tancovat na parketách Kremlu. Navíc měl výbušnou povahu, neuměl jednat s lidmi a kromě toho byl pouhým členem-korespondentem Akademie věd, což ho v přísně segregovaném sovětském systému degradovalo. Řádným akademikem se stal vzápětí, ovšem autority svého předchůdce nedosáhl. Lunární projekt schválila komise vedená viceprezidentem Akademie věd Mstislavem Keldyšem teprve v listopadu 1966, přičemž letové zkoušky rakety měly začít ve třetím čtvrtletí roku 1967 a první Rus měl na Měsíc vstoupit o rok později. Vývoj superrakety N-1 však vázl: Letové zkoušky odstartovaly s osmnáctiměsíčním zpožděním, na počátku roku 1969. 

Zpoždění narůstá

Koncem dubna 1967 se měla zalétávat nová loď Sojuz, určená pro mise jak okolo Země, tak k Měsíci. Avšak Sojuz 1 pilotovaný Vladimirem Komarovem byl špatně ovladatelný a kosmonaut při návratu zahynul. Projekt tudíž nabral dva roky zpoždění. 

V polovině listopadu NASA sdělila, že Apollo 8 vyšle k Měsíci 21. prosince 1968. O týden později svolal velitel výcviku Nikolaj Kamanin šest kosmonautů vybraných k obletu a sdělil jim: „S poslední výpravou automatů počítáme 13. ledna. První dva z vás odstartují k Měsíci koncem ledna anebo začátkem února 1969.“ Úspěch Apolla 8 Sověti nepřipouštěli. Avšak 22. listopadu havaroval Proton s bezpilotní lunární kabinou a oblet Rusů se odsunul – zato tři Američané oslavili v Apollu 8 Vánoce na měsíční orbitě. 

Bezpilotní loď Zond 7 obletěla bezchybně Měsíc až v srpnu 1969, čtyři týdny po vítězném Apollu 11. Padlo proto další rozhodnutí: Kosmonauti se vydají k obletu zemského souputníka na počest stých narozenin zakladatele sovětského státu Vladimira Lenina, které se měly slavit 22. dubna 1970. Jenže ani uvedené datum se nepodařilo dodržet. Vzhledem k technickým potížím se proto úkol přesunul na rok 1972.

„Bylo možné přejít k pilotovanému letu,“ poznamenal si akademik Mišin do deníku po přistání Zondu 8, „ale poté, co v červenci 1969 vstoupil na Měsíc Neil Armstrong, ztratil daný cíl propagandistický smysl.“ Tajemník ÚV KSSS Dmitrij Ustinov chtěl projekt zrušit údajně už v březnu 1968, ale požehnání z Kremlu dostal až koncem roku 1970. 

Konec lunárního projektu

Mišin – stejně jako již dřív Koroljov – počítal s vybudováním stálé lunární základny nazvané Zvezda, na jejímž pozemním prototypu se usilovně pracovalo. Na jaře roku 1974 se však ctižádostivému Gluškovi podařilo spojit „jeho“ firmu na motory s Koroljovovou konstrukční kanceláří: Ihned zakázal pokračovat ve zdokonalování rakety N-1, bez ohledu na to, že už se na Bajkonuru nacházely dva hotové exempláře. A Mišina vyhodil. 

„Kdybychom měli peníze ještě na dva roky, mohli jsme raketu dodělat,“ tvrdil náměstek hlavního konstruktéra Boris Čertok. „Chyběly nám asi tři pokusy. Při sedmém či osmém startu bychom uspěli.“ Šlo zřejmě o povzdech pravdivý, nicméně politicky neúnosný. Kreml přestal mít po grandiózním americkém triumfu na „obyčejném“ vysazování lidí na Měsíci zájem. 

Důvody prohry

„Vysazení astronautů na jiném nebeském tělese dokázalo politické přednosti USA,“ uvedl Leonid Leskov z deníku Izvestija v roce 2002. Připomněl ekonomickou zaostalost Sovětského svazu, stejně jako špatný management a osobní rozpory. „K úspěchu tak grandiózních projektů byly nezbytné jiné politické a ekonomické mechanismy, kvalitativně nový přístup k řízení vědy a průmyslu.“ 

Koroljovův životopisec Jaroslav Golovanov se v knize Koroljov – fakta i mýty k hlavnímu důvodu selhání Sovětského svazu přiblížil: „Vesmírné závody se ve skutečnosti změnily v soupeření dvou společenských systémů. Existovaly stovky důvodů, které objasňovaly, proč jsme Američany ve vesmíru předehnali. A byl pouze jeden důvod, proč nás mohli dohonit: Byli bohatší. Chápal to Koroljov? Myslím, že ano.“ 

Krach sovětského lunárního programu v 60. a 70. letech však signalizoval něco mnohem hlubšího – systém vyčerpal všechny své vnitřní síly a začal narážet na nepřekonatelné objektivní obtíže i v nejprestižnějších oblastech. Zahraniční pozorovatelé v daném ohledu mnohé tušili, ale skutečnou realitu hlubokých rozporů mezi vedoucími politiky, maršály a konstruktéry ani situaci v sovětské vědě a průmyslu neznal na Západě nikdo.