Od kobry po asijskou exotiku: Bitevní vrtulníky na moderním válčišti (2)
Ve vietnamské válce se poprvé uplatnily vrtulníky k ničení „měkkých“ cílů a zrodil se zde nápad na vytvoření bitevního stroje s pancéřováním a silnou výzbrojí. Od té doby vznikla řada typů, z nichž některé slouží již téměř půlstoletí a staly se legendami. Jejich čas však již pomalu končí a přichází nová generace bitevníků
Sovětský svaz pečlivě sledoval nasazení západních helikoptér v různých válkách a v průběhu 60. let začaly též v letectvu s rudou hvězdou vznikat požadavky na obdobný stroj. Z řady návrhů a koncepcí se nakonec prosadila konstrukce, jež čerpala z dopravního vrtulníku Mi-8, takže SSSR do jisté míry napodobil přístup Američanů, jejichž bitevník AH-1 se rovněž zrodil na základě víceúčelového stroje UH-1.
Nový sovětský stroj se však současně zásadně lišil tím, že byl podstatně větší a uchoval si schopnost transportovat vojáky či zásoby. Proslulý Mil Mi-24 tak vlastně není „čistý“ bitevní vrtulník, nýbrž kombinace stroje bitevního a dopravního, ačkoliv se možnost dopravy v praxi využívá jen vzácně.
Předchozí část: Od kobry po asijskou exotiku: Bitevní vrtulníky na moderním válčišti (1)
Oproti AH-1 může nést i mnohem větší náklad zbraní, ovšem na rozdíl od pozdějších verzí kobry i od apače u něj pořád platí, že jde především o stroj k ničení „měkkých“ cílů. Někdy se říká, že Mi-24 je jakýsi létající hybrid bojového vozidla pěchoty a dělostřeleckého raketometu, protože obvykle nosí raketnice s velkým počtem neřízených raket, ačkoli do jeho arzenálu náleží i řízené střely.
Mi-24 se velmi osvědčil v Afghánistánu a vznikly desítky verzí, které se odlišují například úrovní elektroniky a hlavňovou výzbrojí, kterou může reprezentovat 12,7mm kulomet či kanony kalibru 23 nebo 30 mm. Respekt vzbuzuje i seznam uživatelů, jelikož „Krokodýl“, jak se Mi-24 někdy přezdívá, se dostal do výzbroje zhruba 70 zemí. Navzdory tomu však již v časech SSSR vznikaly i projekty jeho náhrady.
Odlišný přístup v Rusku
Zrod amerického AH-64 Apache totiž vedl na druhé straně železné opony k názoru, že by měl vzniknout i další bitevní vrtulník, tentokrát už specializovaný „lovec tanků“, který by se navíc mohl uplatnit v soubojích s americkými helikoptérami. Konstrukční kancelář Mil tedy nabídla konvenčně pojatý Mi-28, zatímco konkurenční Kamov vsadil na koncepci, jež se osvědčila už u jeho námořních strojů, totiž na dva nosné rotory. Tím seznam neobvyklých vlastností navrženého stroje Ka-50 pouze začínal, protože „Černý žralok“, jak zněla jeho přezdívka, měl pouze jednoho člena osádky (který navíc seděl na vystřelovacím sedadle), jemuž asistoval (na sovětské poměry mimořádně vyspělý) palubní počítačový systém. Nekonvenční Ka-50 se poté stal vítězem, jenže vstup do výzbroje sovětského letectva již nestihl a Rusko poté vyrobilo jen jedinou malou sérii. Nedošlo ani na export, ačkoli existovalo několik vážných zájemců včetně Slovenska.
V novém století uskutečnily ruské vzdušné síly revizi svého přístupu k vrtulníkům a rozhodly se pokračovat s modernizovanými Mi-24 s tím, že perspektivní náhradou se stanou přepracované Mi-28 ve variantě Mi-28N, zvané také „Noční lovec“. Zkrátka však nepřišla ani společnost Kamov, neboť Kreml objednal i sériovou produkci vrtulníků Ka-52, jak se jmenuje dvoumístné provedení Ka-50, známé i jako „Aligátor“. Jedná se o pokročilé a nákladné stroje, které se pořizují pouze v malém počtu. Mi-28N a Ka-52 byly nasazeny v Sýrii a zapojily se i do současné agrese proti Ukrajině. Rusko také pracuje na zcela nových typech bitevníků, ale budoucnost těchto programů je nyní krajně nejistá.
Typy ze západní Evropy...
Řada členů NATO si pořídila americké „Kobry“, ale i letecké firmy v západní Evropě začaly pracovat na vlastních programech bitevních vrtulníků. Největší zájem projevila německá společnost MBB, která v polovině 80. let navázala spolupráci s francouzskou firmou Aérospatiale. Z tohoto partnerství v 90. letech vznikl společný podnik Eurocopter, avšak už za studené války armády obou států sestavily požadavky na projekt bitevního vrtulníku, jenž obdržel jméno EC 665 Tiger. První sériový stroj byl kvůli rozpočtovým škrtům předán až v roce 2002. Kromě poněkud odlišných variant pro armády Německa a Francie vznikla i verze pro Španělsko, jež se k projektu připojilo, avšak následně se podařilo získat už jen jednu další vývozní zakázku, a to pro Austrálii.
Z hlediska exportních úspěchů za americkými i ruskými typy značně zaostává také druhý západoevropský bitevník, který vznikl jako výrobek italské značky Agusta, jež se poté spojila s britským podnikem Westland. Lehký bitevní stroj A129 Mangusta, jenž vstoupil do služby v roce 1990, dnes patří do portfolia značky Agusta Westland. Vedle samotné Itálie si jej pořídilo pouze Turecko, byť jeho varianta zvaná T129 ATAK se někdy považuje i za nový typ, který turecká firma TAI vyvinula na bázi mangusty, jelikož se od základní platformy v řadě rysů odlišuje. Turecko již pro T129 získalo rovněž exportní odběratele a zužitkovalo ho jako zdroj cenných zkušeností pro projekt domácí bitevní helikoptéry těžší hmotnostní kategorie T929 ATAK 2.
... a z asijských zemí
Stranou nemohly zůstat ani další ambiciózní velmoci. O vlastní bitevní vrtulník dlouho usilovala Čína, ale čistě domácí projekty opakovaně zklamaly. Peking se tudíž tajně obrátil na Rusko s žádostí o technologickou asistenci, kterou následně poskytla kancelář Kamov, jež pro čínskou firmu Changhe vytvořila nový design bitevníku. Stroj, jenž dostal jméno Z-10 (někdy též WZ-10), vstoupil do výzbroje v roce 2012 a čínská média jej opakovaně vychvalují, avšak o zahraničním původu celého designu i spousty komponentů se (nikoli překvapivě) nezmiňují. Čínské vzdušné síly zařadily do služby dokonce i druhý bitevní vrtulník nazvaný Z-19 (někdy také WZ-19), ani u něj se však nedá mluvit o čistě domácím původu. V podstatě se totiž jedná o bitevní derivát lehkého víceúčelového stroje Harbin Z-9, respektive licenční kopie francouzského stroje AS 365 Dauphin. „Devatenáctka“ tak patří do nižší hmotnostní kategorie než „desítka“, takže má sloužit spíše k průzkumným úkolům.
Vlastní bitevní helikoptéru vyvinula také Indie ve formě typu LCH (Light Combat Helicopter) od firmy HAL. Už sám název napovídá, že jde o lehčí stroj, a totéž platí i u japonského Kawasaki OH-1, známého též jako „Ninja“. Ten vznikl primárně k průzkumu, byť svou koncepcí patří spíše mezi bitevníky, a zvažovala se též útočná verze zvaná AH-2. Seznam bitevních vrtulníků na trhu zakončuje CSH-2 Rooivalk, který jihoafrická firma Denel vyvinula ještě v období apartheidu, jenže pro něj dodnes nenašla zahraničního kupce. Na trhu tak pořád jasně dominují americké a ruské stroje, byť se očekává, že se výrazně prosadí čínské a možná i turecké typy.
