Od klacíku k elektřině: Kde se vzaly zubní kartáčky

Nejstarší verzi zubního kartáčku lze vystopovat zhruba do roku 3000 př. n. l.: už tehdy totiž v dávné Mezopotámii znali jakousi „žvýkací tyčinku“ s roztřepeným koncem. Jedná se o větvičku salvadory perské, muslimy k jejímu používání nabádá Korán a pod názvem miswak dodnes slouží jako kartáček velké části obyvatel severní Afriky, Blízkého východu či západní a jihovýchodní Asie.

TIP: Co používali zubaři v době kamenné? Naostřené pazourky!

Kartáčky podobné těm dnešním se objevily v Číně kolem roku 1498: štětiny se získávaly ze zadní strany prasečího krku a připevňovaly se na tyčinku z kosti či bambusu. Kartáček pronikl i na starý kontinent, kde se ovšem setkal s výsměchem – Evropané si tehdy čistili zuby jen výjimečně. O ústní hygienu se začalo dbát až v 18. století, kdy se s rostoucí konzumací sladkostí objevovalo i víc kazů. Na kartáčky vyrobené podle čínského vzoru se většinou používala zvířecí srst – kančí, koňská či třeba chlupy z jezevce.

V roce 1938 pak americká firma DuPont uvedla na trh premiérový kartáček s nylonovými vlákny, zatímco první elektrické kartáčky se zrodily ve Švýcarsku o rok později a původně měly sloužit coby alternativa pro tělesně postižené.