Oči nad Afrikou: Rozhovor s německým fotografem Michaelem Polizou

Jméno Michael Poliza je dnes ve světě přírodní fotografie pojmem, ale vaše fotografická odysea se otevřela až po uzavření jiné úspěšné činnosti…

Mojí velkou zálibou a zároveň povoláním byly dlouhou dobu počítače. První firmu jsem prodal, když mi bylo 27 a podobný postup jsem zopakoval u druhé vlastní společnosti, kterou jsem prodal ve věku 38 let.

Peníze jste investoval do cestování a fotografování, že?

Koupil jsem motorovou jachtu a s několika přáteli a přírodovědci jsme po tři roky brázdili světová moře. Tehdy jsem také poprvé využil spolupráce s tiskem. Na palubě s námi byl i reportér z německého magazínu Stern, který o cestě psal pravidelné reportáže. Byla to skvělá doba. Rozhodli jsme se procestovat svět rychlostí někdejších objevitelů a během plavby jsme navštívili zhruba 140 zemí.

TIP: Rozhovor s keňským rangerem Jackem Marubu aneb Hlídačem na „konci světa“

Projekt „Oči nad Afrikou“ využíval další z živlů. Po vodě vzduch, dalo by se říct … Byla tato návaznost vaší prvotní inspirací?

Kdepak, to mne vůbec nenapadlo. Koneckonců ani nešlo o moji myšlenku. Ta patřila příteli Stefanu Breuerovi, který byl kdysi podobně jako já úspěšným podnikatelem. Stefan byl v Africe poprvé ve dvanácti, když ho rodiče vzali na safari. Černý světadíl jej od té doby fascinoval a nápad letět z Evropy do Afriky dostal v Jihoafrické republice. Řekl si, že pohled z ptačí perspektivy je něco tak neobyčejného, že ihned začal shánět potřebné vybavení a lidi, kteří by jeho nadšení sdíleli. Oslovil mne a já okamžitě pochopil, že jde o životní příležitost.

Jak jste si tehdy představoval vaši společnou výpravu a zejména její fotografické výsledky?

Příležitost zkoumat krajinu z výšky třicet, tří set, pěti set metrů je naprosto jedinečná. Některé geometrické struktury se vám ukáží pouze ze vzduchu. Když jste na zemi, nevidíte, jak stromy, tráva a keře vytvářejí nejrůznější obrazy. Nešlo vlastně ani tak o protiklad mé cesty po světových mořích, ale spíš o úplný opak první práce, kterou jsem věnoval výhradně Africe. Pomocí teleobjektivů jsem se přiblížil africkým zvířatům prakticky na dosah a obrazně i doslovně řečeno jsem se podíval lvům do tlamy a levhartům do očí.

Plánování vám zabralo tři roky. Co vše jste během nich zvažovali?

Museli jsme v prvé řadě najít zásobovací letadlo a další piloty. Bylo potřeba vyřešit množství zásadních i drobných technických problémů a v neposlední řadě konkretizovat místa, která chceme během cesty vidět. Rovněž jsme se zpočátku nedokázali shodnout na délce expedice. Nakonec jsme určili, že ideál je osm týdnů a že během nich navštívíme sedmnáct zemí – Německo, Rakousko, Itálii, Chorvatsko, Řecko, Egypt, Súdán, Etiopii, Keňu, Ugandu, Tanzanii, Mosambik, Malawi, Zambii, Botswanu, Namibii a Jihoafrickou republiku. Bylo nutné vyřídit množství povolení a samozřejmě zvolit ideální období. Zjišťovali jsme, jak se vyhnout písečným bouřím v Egyptě nebo silným bouřkám v Etiopii, zda je možné předpovídat cyklóny a podobně.

Měli jste strach z rizik, která podstoupíte při cestě některými africkými zeměmi?

Ano. Zejména těsně před odletem jsme začali pochybovat, zda jsme něco nepodcenili a jestli jsme mysleli na všechno. Co se teď děje v Súdánu? Nezuří tam válka? Možná naše nadšení z cesty vyvolalo až příliš velký optimismus … Co když po nás budou střílet rebelové? Jak máme vyhodnotit varování před teroristy? Koupili jsme i záchranný člun pro případ, že bychom měli problémy při přeletu Středozemního moře. Taky jsme si říkali, jestli budou mít čtyři chlapi v jedné helikoptéře s množstvím vybavení dost místa…

Potvrdily se později vaše obavy?

Vůbec ne. Nejvíc nás asi šokovalo to, že všechno klaplo téměř bez problémů. Neměli jsme žádné problémy s imigračními úředníky, nikdo nám neomezoval povolení k letu a přístup vojenských i civilních úřadů byl bezvýhradně přátelský. Ve vztahu k naší cestě převažoval zájem, někdy až fascinace. Vlastně jediný problém jsme měli ještě mimo africké území při přeletu řeckého ostrova Korfu, když jsme se rozhodli trochu porozhlédnout nad Egejským mořem. Řekové měli podezření ohledně našich záměrů a donutili nás přistát. Málem mi tam zabavili fotografické vybavení, ale od té doby šlo vše hladce.

To jste neměli ani žádné technické problémy? Osm týdnů provozu mi přijde jako dost velká zátěž pro jeden stroj…

Technické části přípravy jsme věnovali velkou pozornost, což se evidentně vyplatilo. Naší hlavní starostí bylo proto shánění benzínu. Někdy musela naše zásobovací Cessna letět napřed a chlapi se snažili sehnat další palivo. Občas strávili hodiny u vysílačky, než se někde podařilo objevit zapomenutý barel. Třeba poblíž masajské vesnice, kde nikdo neuměl anglicky, nebo schovaný v přístřešku za chatrčí. Pak jsme museli s Cessnou načasovat sraz, abychom palivo přečerpali do nádrží. V zásadě šlo ale všechno dobře. Vrtulník jsme museli opravovat jen dvakrát ke konci cesty – v Mosambiku a v Namibii.

Jak vypadal váš každodenní rytmus?

Během expedice jsme každý den odhalovali krásu a tajemství života, takže o motivaci bylo postaráno. Slunce ještě nevyšlo a my už jsme byli ve vzduchu a začali pátrat po nejlepších úhlech záběru, barvách, vzorech a útvarech. Abychom využili nejlepší světlo, byli jsme nad zemí s prvními paprsky a přistávali jsme teprve potom, když se ztratily ty poslední. Příroda nám nabízela obrazy, které už o pár vteřin později nebyly k vidění. Všechno to bylo o správném načasování a hledání. Fotit z letící helikoptéry není nic jednoduchého. Po přistání jsem prohlédl záběry, zálohoval je, vybral ty nejlepší a ve zmenšeném formátu jsem je přidával na internet. K účasti na našem letu jsme přizvali lidi z celého světa. Jihoafrické Timesy otiskovali každý týden vybrané záběry a já zveřejňoval zážitky z každého dne na stránkách německého Sternu. Během cesty jsem nashromáždil asi 25 000 snímků.

Co z viděného pro vás bylo nejlepší?

Vlastně každý let byl mimořádný, ale jeden zážitek byl asi pro nás všechny nejvýraznější – když jsme se dostali do Danakilské prolákliny v Etiopii nad moře bublající lávy. Rozhodli jsme se tam přistát a hledání místa, které by udrželo náš třítunový stroj, mi opravdu utkvělo v paměti. Každopádně ale doufám, že na lidi, kteří mé snímky uvidí, budou fotky působit jako soubor, který by mohl změnit jejich celkový pohled na Afriku. Ukazuji na nich kontinent ohromně bohatý na barvy, extravagantní krásu a s nekonečným množstvím obměn. Žádný světadíl není tak překvapující. Žádný jiný vás takovým způsobem neohromí. A jde také o nejstarší kontinent, na němž začala pouť lidského rodu. Věřím, že fotky jsou pomníkem kolébky lidstva.

Máte při pohledu zpět pocit, že jste něco zásadního opominuli?

To ani ne. Spíš bych si přál vidět z této perspektivy Afriku před 150 lety, když se po savanách proháněla obrovská stáda slonů, buvolů a zeber, kam až oko dohlédlo.

Kdo je Michael Poliza

Úspěšný německý podnikatel v oblasti počítačové techniky, který v roce 1997 prodal již svoji druhou firmu a začal se věnovat fotografování divoké přírody. Jeho práce se věnují především Africe a snímky tohoto fotografa byly publikovány v předních světových časopisech, jako jsou National Geographic, Nature’s Best Photography, Africa Geographic a Travel Africa. Zde můžete obdivovat devět snímků, které se mu podařilo zachytit z vrtulníku během osmitýdenní cesty nad Afrikou.

Na okraj rozhovoru

Michael Poliza je dnes ve světě fotografie zavedená firma, což platí i v doslovném smyslu. Když se proto na Michaela obrátíte se žádostí o rozhovor a snímky, nebude s vámi komunikovat přímo on, ale sekretářka, která vám ochotně a rychle poskytne veškeré podklady. Trochu škoda, ale je celkem pochopitelné, že člověk, za nímž už nyní stojí velký kus prvotřídní práce, váží svůj čas velmi pečlivě. Koneckonců za něj mluví v prvé řadě jeho snímky.