Aliance proti Stalinovi: Obtížný vznik a těžké počátky NATO

Po skončení druhé světové války zůstávala bezpečnostní situace v Evropě napjatá. Sovětský svaz začínal formovat svůj mocenský blok, rostlo napětí mezi SSSR a Tureckem ohledně využívání černomořských úžin. V Řecku zuřila občanská válka mezi komunisty a konzervativci, vojensky a materiálně podporovanými Velkou Británií. Panovaly obavy, že se komunismus z Řecka a Jugoslávie může rozšířit do Itálie, která po válce procházela komplikovanou transformací. Navíc dosud zůstávala nevyřešena otázka Terstu. V neposlední řadě visely otazníky nad budoucím politickým a ekonomickým vývojem Německa. 

Zadržování komunismu

V takové situaci se přirozeně objevovaly úvahy o nějaké formě zajištění kolektivní bezpečnosti, o níž diskutovali zejména zástupci Velké Británie, Francie a států Beneluxu. Prvním krokem se stal podpis britsko-francouzské smlouvy o alianci a vzájemné pomoci v Dunkerku 4. března 1947. Dohoda měla primárně za cíl zajistit vojenskou spolupráci obou zemí v případě dalšího konfliktu s Německem. Zároveň se však počítalo s možností defenzivní spolupráce proti SSSR. Snaha o posílení vojenské kooperace obou států vycházela mimo jiné z nejistoty, jak by se v případě nové války zachovaly Spojené státy.

Jejich jasné stanovisko přišlo pouhý týden po podpisu britsko-francouzské dohody, když prezident Harry S. Truman v Kongresu avizoval politiku „zadržování komunismu“. Ta měla spočívat především v politické a hospodářské izolaci komunistických zemí. S tím souvisela také ekonomická pomoc státům, jimž hrozila sílící indoktrinace marxistickou ideologií. Trumanův příslib „pomáhat svobodným lidem na celém světě“ dával signál, že USA po skončení druhé světové války hodlají zůstat významným hráčem na mezinárodním poli. V praxi ovšem linie zadržování komunismu také znamenala, že USA fakticky podporovaly nedemokratické režimy v jejich boji proti krajní levici.

Noví členové

V březnu 1948 se aliance z Dunkerku rozšířila o státy Beneluxu – na základě Bruselské smlouvy vznikla Západní unie, jedním z jejíchž pilířů se stala společná vojenská strategie. V  září téhož roku se pak ustavila Obranná organizace Západní unie (Western Union Defence Organisation, WUDO). V době míru organizaci řídil komitét složený z ministrů zahraničí členských zemí. Praktické vojenské otázky řešil komitét náčelníků štábů, jemuž předsedal maršál Bernard Montgomery. Porady generality probíhaly na francouzském zámku Fontainebleau a již od roku 1949 armády WUDO konaly společná cvičení.

Zároveň se rozběhla operace Gladio, zaměřená na přípravu struktur pro vedení partyzánské války na vlastním území v případě sovětské invaze. V tomto směru WUDO využívala zkušenosti protinacistických odbojových organizací. V operaci následně pokračovaly i zpravodajské orgány Severoatlantické aliance (North Atlantic Treaty Organization, NATO), která se ustavila 4. dubna 1949 ve Washingtonu, když k Západní unii přistoupily Spojené státy, Kanada, Portugalsko, Itálie, Dánsko, Norsko a Island. Severské země se cítily ohroženy sovětskou expanzí, také italská vláda měla důvody obávat se šíření komunismu. Řím zároveň stále usiloval o dořešení otázky hranic s Jugoslávií.

Eisenhower znovu v čele

Když roku 1950 vypukla válka v Koreji, organizační struktura WUDO se fakticky včlenila do NATO (formálně WUDO zanikla v prosinci 1951). Korejský konflikt vedl k zintenzivnění debat o obranných plánech NATO v Evropě, které od dubna 1951 koordinovalo Vrchní velitelství spojeneckých sil v Evropě (Supreme Headquarters Allied Powers Europe, SHAPE). V jeho čele stál Dwight Eisenhower a z počátku úřadoval v Paříži. Šéf SHAPE po zkušenostech z let druhé světové války prosazoval jednotnou linii velení a snažil se bránit kompetenčním konfliktům mezi generály členských států. Navzdory konzervativním náhledům preferujícím pozemní síly usiloval Eisenhower zejména o zajištění vzdušné převahy. K tomu také směřovala první cvičení NATO. Sám „Ike“ ovšem na pozici velitele SHAPE brzy rezignoval, protože se rozhodl kandidovat v prezidentských volbách roku 1952.

TIP: Tam, kde se psala historie: Dlouho očekávané setkání Spojenců na Labi

V září 1952 byla vedle vojenské hierarchie ustavena civilní funkce generálního tajemníka NATO. Prvním držitelem úřadu se ale stal voják z povolání, britský generál baron Hastings Ismay (1887–1965), někdejší osobní vojenský poradce Winstona Churchilla. V jeho éře začala vojenská cvičení NATO ve Středomoří a Skandinávii a ustálila se struktura čtyř velitelství SHAPE pro Sever (Oslo), Střed (Fontainebleau), Jih (Paříž/Neapol) a Středomoří (Malta).

Dokončení: Aliance proti Stalinovi: Obtížný vznik a těžké počátky NATO (2)