Neporažený velitel: John Churchill patří k nejlepším vojevůdcům v historii Spojeného království

Budoucí vévoda z Marlborough (1650–1722) pocházel z rodiny zchudlého šlechtice Winstona Churchilla, který věrně sloužil anglickému králi Karlovi II. (1660–1685) jako předák royalistů v Dolní sněmovně. Johnova sestra Arabella se stala vlivnou milenkou vévody z Yorku, pozdějšího krále Jakuba II. (1685–1688), s nímž navázala poměr roku 1665. V témže roce vstoupil mladý Churchill do služeb budoucího vladaře jako páže. 

Jeho vojenská kariéra se začala psát o dva roky později. Tehdy šestnáctiletý John Churchill, v němž by málokdo hledal budoucího vojenského génia, poklekl před svým pánem a žádal jej o propůjčení setniny některého z královských pluků. Vévoda ochotně souhlasil a zakrátko vyrazil Churchill se svou jednotkou do dalekých krajů. Několik let se toulal na anglických válečných lodích po Středozemním moři a účastnil se i expedice do Alžíru. 

Kariéra přes postel 

Po návratu na Britské ostrovy nalezl gardový důstojník pevné místo v srdci a loži své o devět let starší prostopášné sestřenky Barbary Villiersové. Žena honosící se titulem vévodkyně z Clevelandu byla toho času „oficiální“ milostnicí Karla II. Panovník prý údajně jednoho dne, když přistihl milence zrovna v nejlepším, pravil k Churchillovi bez nejmenšího hněvu: „Jsi lump, ale já ti odpouštím, protože ty to děláš, aby sis vydělal na chleba.“ 

Villiersová skutečně svého bratrance odměňovala nemalými finančními částkami, které ale John neutopil v pití a hazardu jako jiní důstojníci. Místo toho je rozumně ukládal a investoval. Zásadní význam pro něj měl sňatek se Sarah Jenningsovou uzavřený kolem roku 1678. Jeho žena totiž byla blízkou přítelkyní Jakubovy dcery, princezny Anny, a když se Anna později stala královnou, zůstala Sarah její blízkou důvěrnicí. 

Navzdory pikantním okolnostem svého společenského vzestupu platil mladý šlechtic za vynikajícího vojenského velitele. Poprvé na sebe výrazněji upozornil v bitvě na Sedgemoorské pláni v červenci 1685, která zmařila pokus vévody z Monmouthu o státní převrat. Přestože Churchill byl během střetu podřízen vrchnímu veliteli, hraběti Lousi de Durasovi, jeho administrativní a taktické dovednosti spolu s osobní odvahou v boji se ukázaly pro vítězství jako klíčové. Jako uznání za svůj přínos obdržel hodnost generálmajora. 

V roce 1688 se v Anglii vylodil se silným vojskem nizozemský místodržící Vilém III. Oranžský, aby vystřídal na trůnu nepopulárního Jakuba II. Churchill na králův příkaz vyrazil vstříc vetřelci do Salisbury, ale v noci z 23. na 24. listopadu přeběhl s částí vojska do protestanského tábora. Jakubovi II. zanechal dopis, v němž svou dezerci odůvodnil náboženskými principy. Nešlo však o pouhou pózu. John skutečně po celý život zůstal hluboce věřícím anglikánem. Všemi opuštěný panovník nakonec musel uprchnout ze země a na anglický trůn usedl Vilém III. 

Přehlížený vojevůdce 

Jenže k chladnému Holanďanovi si Churchill paradoxně hledal cestu hůře než k jeho katolickým předchůdcům. Nový panovník jej sice povýšil na generálporučíka a udělil mu titul hraběte z Marlborough, ale jinak příslušníkům bývalé stuartovské elity příliš nedůvěřoval. Proto ponechával generála v podřízeném postavení a raději se spoléhal na své nizozemské velitele. Uražený vojevůdce našel rychle společnou řeč s Vilémovými kritiky, a navázal dokonce kontakt s jakobity, tedy s přívrženci svrženého krále Jakuba II. 

Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. V roce 1692 panovník zbavil hraběte veškerých hodností a úřadů a zakázal mu přístup ke dvoru. Nějaký čas si John dokonce poseděl i v Toweru. Vězení sice bylo jen krátkodobé, přesto si získával novou důvěru ze strany Viléma jen pomalu. Vše se změnilo v březnu 1702, kdy na trůn usedla královna Anna Stuartovna ( 1702 až 1714), která Churchillovi po celou dobu zachovávala přízeň. V Evropě v té době zároveň propukla válka o španělské dědictví, v níž mohl Marlborough naplno rozvinout svého vojenského génia. 

Válečník a diplomat 

Příčinou rozsáhlého konfliktu se stal spor o následnictví na španělském trůně po smrti krále Karla II. ( 1665–1700). Francouzský panovník Ludvík XIV. chtěl španělské dědictví získat pro svůj rod. Jeho nároky však narazily na odpor takzvané Velké aliance. Tato koalice, reprezentovaná především Nizozemím, Anglií a Svatou říší římskou, vznikla roku 1701 s cílem zabránit francouzské hegemonii v Evropě. John Churchill se za této situace stal vrchním velitel vojsk Jejího Veličenstva a důležitá byla též jeho diplomatická úloha v jednání s nizozemskou vládou a habsburskými spojenci. 

Mezi dubnem a zářím 1702 anglický vojevůdce dobyl Lutych a několik dalších pevností v Nizozemí držených Francouzi, za což mu byl povýšen titul z hraběte na vévodu z Marlborough. O dva roky později pak podnikl více jak 400 km dlouhý pochod z Flander do Bavorska, aby pomohl těžce zkoušeným habsburským spojencům. Tam se nejdříve spojil s říšskými oddíly vojevůdce Ludvíka Bádenského a společně napadli 2. července opevněný tábor Bavorů, kteří byli do roku 1704 spojenci Francouzů, na kopci Schellenberg poblíž města Donauwörth. Za své vítězství zaplatila alianční armáda 5 000 mrtvými a raněnými, ale získala volný přechod přes Dunaj, a navíc v bitvě zdecimovala nejlepší bavorské pluky. Následně se k Churchillovi připojil se svými vojsky i habsburský generál, princ Evžen Savojský, a 13. srpna 1704 se společně postavili Francouzům a Bavorům poblíž města Höchstadt. 

Oslnivé vítězství 

Přestože francouzsko-bavorská armáda měla mírnou převahu (zhruba 56 000 mužů oproti 52 000) a nacházela se ve výhodném obranném postavení, rozhodl se Marlborough zaútočit. Evžen Savojský měl zaměstnat bavorské oddíly na levém křídle mezi vesnicemi Lutzingen a Oberglau, zatímco vévodova pěchota napadla pravé křídlo opírající se o ves Blindheim. Francouzský velitel maršál Tallard za této situace usoudil, že ve středu formace se bojovat nebude, proto poslal většinu záloh do Blindheimu. Tím se dopustil chyby, která v podstatě rozhodla celou bitvu. 

Krátce poté totiž Evžen Savojský poskytl své císařské kyrysníky Churchillovi, který mezitím překročil potok Nebel a napadl oslabený střed francouzské armády. Tallard už neměl dostatek záloh, aby protivníkův nápor zadržel. Jeho muži ve středu formace byli rozprášeni a on sám padl do zajetí. Pravé křídlo francouzské armády tak zůstalo odříznuto v Blindheimu a po statečném, leč marném odporu nakonec kapitulovalo. Pouze oddíly na levém křídle, které vzdorovaly oslabeným šikům prince Evžena, se dokázaly zavčas stáhnout, a vyhnuly se tak úplnému zničení.

Marlborough s Evženem uštědřili toho dne nepříteli zdrcující porážku, která otřásla vojenskou prestiží Francie a ukončila její aureolu neporazitelnosti. Podle moderních odhadů přišla francouzsko-bavorská armáda o 13–20 tisíc padlých a raněných a dalších 13 tisíc mužů, včetně maršála Tallarda, padlo do zajetí. Ztráty spojenců pak činily zhruba 5 tisíc mrtvých a 8 tisíc raněných. Bavorsko bylo touto porážkou prakticky vyřazeno z války a jeho území až do konce konfliktu okupovala nepřátelská vojska. 

Princové dvojčata 

Ludvík XIV. si přál odčinit toto fiasko a v roce 1706 zahájili Francouzi nové tažení. Po počátečních úspěších v severní Itálii a Alsasku pobídl Král Slunce maršála Villeroye, aby zahájil ofenzivu také ve španělském Nizozemí, kde operoval Churchill. Vévoda z Marlborough mu vytáhl vstříc a 23. května se střetli u Ramillies. Anglický velitel zde použil podobnou taktiku jako v bitvě u Höchstadtu. Po zahájení útoku na francouzské levé křídlo obratně převedl své jednotky mimo dohled Francouzů, aby posílil střed formace, kde následně zaútočil a prolomil nepřátelské linie. Francouzi přišli v bitvě o 13–15 tisíc mužů a museli vyklidit téměř celé španělské Nizozemí.

V létě 1708 pak Francouzi vpadli do Flander a bez boje se zmocnili Brugg a Gentu. Marlborough byl zcela zaskočen, takovýto manévr nečekal. Vzpamatoval se až ve chvíli, kdy se k němu připojil princ Evžen. Společně pak vyrazili k městu Oudenaarde, kde 11. července došlo k rozhodující bitvě. „Princové dvojčata“, jak se Marlboroughovi s Evženem občas přezdívalo, v ní dosáhli dalšího velkolepého vítězství. Zatímco habsburský vojevůdce poutal dlouho nepřítele v blízkosti řeky Šeldy, Churchill provedl obratný manévr a rozdrtil pravé křídlo francouzské armády. Jeho plán obklíčit nepřítele z obou stran zhatilo zhroucení provizorních mostů, čímž přišel o nenahraditelné hodiny denního světla. 

Přesto byly výsledky ohromující. Francouzi ztratili nejméně 13 750 mužů a trvalo jim celý rok, než se z těžké porážky vzpamatovali. Spojenecká vojska následně získala zpět Gent a Bruggy a po 120denním obléhání kapitulovala 9. prosince i pevnost Lille. 

„Odměna“ za věrné služby 

V následujícím roce podnikli Marlborough a Evžen tažení do severní Francie, které vyvrcholilo 11. září 1709 bitvou u Malplaquet. Ačkoliv v ní „princové dvojčata“ dosáhli dalšího vítězství, utrpěli ohromné ztráty (nejméně 22 tisíc padlých a raněných). Vysoký počet obětí vedl ke sporům uvnitř Velké aliance, zda pokračovat ve válce, a výrazně otřásl Churchillovou popularitou v Anglii. Ačkoliv vévoda v následujících dvou letech ještě dosáhl řady úspěchů a dobyl několik francouzských pevností, propustila jej královna Anna někdy na přelomu let 1711 a 1712 ze svých služeb. 

Stalo se tak z důvodů ryze politických. Britská panovnice se rozkmotřila s Churchillovou manželkou a dostala se pod vliv Abigail Mashamové, sestřenice Roberta Harleye, který patřil k protiválečně orientovaným toryům. Poté, co se jeho strana v roce 1710 dostala k moci, byl Marlborough falešně obviněn ze zpronevěry veřejných prostředků. Vévodovi odpůrci jej neprávem osočovali z toho, že záměrně protahoval konflikt kvůli vlastní slávě a stavbě svého obrovského paláce v Blenheimu.

Churchill se vrátil do Anglie až v roce 1714, kdy na trůn usedl král Jiří I. (1714–1727), a opět se stal vrchním velitelem armády. Kvůli pokročilému věku a zklamání už však nemohl sehrát ve veřejném životě významnější roli. Zemřel 16. června 1722 ve Windsoru ve věku 72 let. Díky svým diplomatickým, vojenským a politickým schopnostem dokázal Marlborough po celou dobu války proti Ludvíku XIV. udržet nejistou koalici spojenců pohromadě. Nebýt vévody, moc Francie by se patrně nikdy nepodařilo zlomit. Kapitán Robert Parker, který pod Churchillem řadu let sloužil, o něm napsal: „Nikdy nerozpoutal bitvu, kterou by nevyhrál, a nikdy neobléhal místo, které by nedobyl.“