Nemrtví v časech Karla IV.: Proč se lidem zjevovali revenanti?

Slovo revenant pochází z latinského slovesa revenio, tedy vracet se. Označuje mrtvého, který se vrátil ze záhrobí a stal se živoucí mrtvolou neboli nemrtvým. Příčiny mohly být různé, stejně jako forma jeho existence. Už od pohanských dob se revenantem stával zejména člověk, který zahynul nějakou nepřirozenou smrtí. Ve středověku hodně záleželo na tom, zda člověk zemřel „dobře“ dle křesťanských zásad. To znamenalo, že se stihl vyzpovídat ze svých hříchů a případně je odčinit, vyrovnat svoje dluhy a především, že byl řádně pohřben s církevním obřadem a do posvěcené půdy.

Mrtví, kteří nenašli klid

Revenanty se nejčastěji stávali ti, kterým nebylo dopřáno zemřít ve smíření se světem a s Bohem: sebevrazi, lupiči, vrazi a jejich oběti, které zemřely náhlou smrti, ale třeba i matky zemřelé při porodu nebo nepokřtěná novorozeňata. Když pomineme možnost přivolat mrtvé pomocí černé magie (nekromancie), za jejíž praktikování ovšem hrozil trest smrti, objevovali se mrtví samovolně, nečekaní a nezvaní. V zásadě se dle středověkých autorů mohli objevovat ve dvou formách – nehmotné (duch, duše, fantom) a hmotné (umrlec, draugr). Zmínky o revenantech a různá přímá i nepřímá svědectví najdeme v mnoha středověkých kronikách, traktátech a dalších textech. 

Revenanti přicházeli na svět živých za různými účely a není pravda, že by se vždy objevovali jen se záměrem lidem škodit. Někdy chtěli jen vyrovnat dluhy, jako jistý zemřelý francouzský mladík, jenž se zjevil své sestřenici a stěžoval si, že jej velice pálí opasek, který nestihl vrátit jednomu muži. Když pozůstalí opasek vrátili, utrpení přestalo. Někteří revenanti byli dokonce ochotní odpovídat na záludné otázky nebo předpovídat budoucnost. Jeden zemřelý pekař v Bretani se zase na počátku 14. století vrátil jen proto, aby své ženě a dětem pomohl zadělat těsto na chleba a aby je povzbudil v jejich práci.

Nicméně i tito revenanti, ačkoliv nebyli zlomyslní, museli být navráceni zpět do říše mrtvých. Narušovali totiž svou přítomností Boží řád světa. Rovněž mrtvý pekař, který se ještě několikrát zjevil a zašpinil se přitom od říčního bláta, musel být navrácen tam, kam patřil. Ve dne vesničané odkryli jeho hrob a našli v něm skutečně mrtvolu se zabláceným oděvem. Teprve když hrob zahrnuli a mrtvému tělu zpřeráželi nohy, nastal prý v kraji znovu klid.

Navrátilci z očistce?

Postoj církve k revenantům se v průběhu středověku proměňoval. Zatímco v raném středověku se zkazky o nemrtvých potlačovaly jako pohanské pověry, později církevní autority revenanty uznávaly za pravé zjevení. Souviselo to s novinkou 12. století, kterou se stal v církevním učení očistec, tedy místo, kde si křesťané, kteří nejsou určeni rovnou k zatracení v pekle nebo ke spáse, dočasně odpykávají hříchy.

Podle autora klasické studie o revenantech, francouzského historika Jeana-Clauda Schmitta, využívala církev revenanty právě k podpoře učení o očistci. V latinských traktátech i v kázáních kněží se čas od času vyskytovali nemrtví příbuzní, kteří svým pozůstalým barvitě vyprávěli o tom, jaké strašné soužení v očistci zažívají. Revenanti v těchto příbězích prosili pozůstalé, aby za ně dali sloužit mše, nechali je znovu pohřbít nebo odčinili jejich hříchy nějakým zbožným darem. To přispívalo k růstu zbožnosti a s tím také k růstu moci církve, která měla na tyto úkony výsadní právo a získávala díky nim i finance.