Nemilosrdný vlk z Keraku: Křižák Renaud ze Châtillonu vraždil muslimy i křesťany

Rytíř, který se později velkou měrou „zasloužil“ o těžký úpadek křižáckých států, do Svaté země přibyl roku 1147 s druhou křížovou výpravou francouzského krále Ludvíka VII. Zatímco se většina evropských křižáků po krachu výpravy roku 1149 vrátila domů, Renaud de Châtillon se rozhodl zůstat. 

Narodil se zřejmě někdy mezi lety 1114 a 1125. Jeho původ je sice nejistý, ale všichni historici i kronikáři se víceméně shodují v tom, že doma ve Francii neměl žádný pořádný majetek, takže se vlastně neměl proč vracet. Zřejmě byl mladším synem nějakého hraběte. Vstoupil do vojska jeruzalémského krále Balduina III. (vládl 1143–1163), ale už po dvou letech odešel do Antiochie, kde se dal do služeb tamní mladé kněžny Konstancie, která se měla stát jeho žebříkem k moci a bohatství. 

Chudý rytíř knížetem

Připomeňme si, že hlavou křižáckých států v Palestině byl formálně jeruzalémský král, který měl pod sebou dva velmi suverénní vazaly ovládající vlastní velké území – knížete Antiochie (ten byl zároveň i vazalem Byzance) a hraběte z Tripolisu (čtvrtý stát Edessa byl ztracen roku 1144 po dobytí muslimy). A v majestátním, dobře opevněném městě Antiochii zrovna chyběl kníže, který padl roku 1149 v bitvě s muslimy. Jeho syn Bohemund III. byl teprve pětiletý, takže měl dostat regenta – nového manžela ovdovělé kněžny Konstancie. Jenže kněžna byla tvrdohlavá a odmítala návrhy na ženichy od krále Balduina i od byzantského císaře Manuela, až si nakonec tajně vzala roku 1153 právě Renauda ze Châtillonu. 

Je otázka, zda to udělala čistě ze vzdoru, nebo ji Renaud uchvátil jako skvělý milovník. V každém případě se z nemajetného francouzského rytíře stal antiochijský kníže. Odmítl složit lenní hold byzantskému císaři a stejně odmítl i poslušnost králi Balduinovi. Oba panovníci sice proti Renaudově nástupu protestovali, ale nakonec nezasáhli silou a rozhodli se přejít vše mlčením, protože chtěli spíše uklidnit situaci a budovat lepší vzájemné vztahy. Renauda však podcenili. 

Okamžitě po svém nástupu začal pořádat kořistnické výpravy do okolí. Při jedné z nich zavítal až do arménské Kilíkie, kde se však nakonec namísto plenění domluvil s tamním knížetem Thorosem, že uspořádají společnou výpravu na Kypr. Arméni vyznávali vlastní směr křesťanství a necítili se vázaní žádnými dohodami ani s Konstantinopolí ani s Jeruzalémem. 

Krvavý nájezd

Thorosovi šlo stejně jako Renaudovi výhradně o kořist. Kypr byl totiž velmi bohatý ostrov, kde se na rozdíl od Svaté země už asi sto let neválčilo, takže prosperoval a bohatl z obchodu. Patřil pod byzantskou vládu, ale císař Manuel zde nechával jen malou posádku, protože nepočítal s útokem. Na tak velkou výpravu Renaud ovšem potřeboval peníze, které v Antiochii neměl, a jediný, kdo mu je mohl poskytnout, byla církev. Kníže zatlačil na antiochijského patriarchu Aimeryho, jenž mu je ale odmítl dát. Renaud ho uvrhl do vězení, avšak statečný duchovní ani pak nepovolil. A tak ho křesťanský vládce dal mučit, způsobil mu krvavé rány na hlavě, které pak namazal medem, a přikázal přivázat milého patriarchu na střechu paláce, kde ho vystavil žhavému palestinskému slunci. 

Tomuto „přemlouvání“ už Aimery nemohl odolat, peníze Renaudovi dal a co nejrychleji utekl do Jeruzaléma. Tam vše povyprávěl králi Balduinovi, který byl pochopitelně velmi pobouřen, ale nemohl udělat nic jiného než poslat varování na Kypr. Jenže to dorazilo pozdě. Renaud s Thorosem vše urychlili a na jaře roku 1158 podnikli na ostrov nájezd ve stylu dávných vikingů. S místní nevelkou byzantskou posádkou se dlouho nezdrželi, místodržícího Jana Komnena (mimochodem synovce císaře Manuela) vzali do zajetí a pak zahájili nelítostné rabování, plenění kostelů i bohatých domů, zapalování, vraždění a znásilňování. 

Dosud kvetoucímu ostrovu způsobili během tří týdnů ránu, z níž se vzpamatovával dlouhá desetiletí. Když pak nemohli svou kořist ani naložit na lodě, prodávali část sebraného dobytka zuboženým obyvatelům nazpět. Některé zdejší aristokraty vzali jako rukojmí kvůli výkupnému a několik jich Renaud poslal císaři zohavených, aby vyjádřil své pohrdání Byzancí. A to šlo nikoliv o nepřátelské muslimy, ale o křesťany východního vyznání. 

Pokání a uvěznění

Není divu, že císař Manuel vzkypěl zlostí a okamžitě začal sbírat velkou výpravu, aby nájezdníky potrestal. Ještě na podzim téhož roku vtáhl do Arménie, odkud překvapený kníže Thoros uprchl, zatímco císař si Arménii podrobil. V té chvíli Renaud pochopil, že přecenil své možnosti a nemá nejmenší šanci tak velké síle vzdorovat. Chtěl se tedy poddat císaři a složit mu konečně lenní hold. Dokonce souhlasil s tím, že do svého města přijme byzantskou posádku, aby zajistila zájmy Konstantinopole. Jenže císaři už to bylo málo. Požadoval naprosté Renaudovo ponížení, než bude ochoten uvažovat o narovnání vztahů. A tak se antiochijský kníže vydal jen v prostém rouchu kajícníka k císařovu dvoru. Tam před císařem poklekl a pokorně prosil o smilování. Manuel ho však nějakou dobu okázale ignoroval a nechal ho dlouho prosit. 

Nakonec Renaudovi velkoryse odpustil s tím, že musí dodávat vojáky do byzantské armády a přijme slibovanou byzantskou posádku do Antiochie. Navíc měl vzít ještě pravoslavného patriarchu, ale nakonec se dle dohody s králem Balduinem vrátil na své místo mučený Aimery. Bylo vidět, že císaři nejde o skutečné potrestání viníka, ale o zvýraznění vlastní moci a velikosti. Pan ze Châtillonu zaměřil své nájezdy proti muslimům. V roce 1160 se pokusil ukrást dobytek atabegovi Núr ad Dínovi, přičemž byl chycen a uvržen do vězení v Aleppu. Místní Turci nabídli jeho propuštění za výkupné, ale to nikdo nechtěl zaplatit, a tak zůstal krutý nájezdník v zajetí celých 16 let. 

Pán z Keraku

Člověk by řekl, že za dlouhá léta ve vězení i ostřílený hrubián Renaudova typu trochu zkrotne. Jenže turecké vězení bylo mírné, skoro až pohodlné, a když roku 1175 poskytli křižáci Aleppu podporu proti stále sílícímu egyptskému sultánovi Saladinovi, Turci z vděčnosti propustili příštího roku řadu křesťanských zajatců, mezi nimi i Renauda ze Châtillonu. Bývalý kníže už nemohl zpět do Antiochie, kde jeho žena Konstancie mezitím zemřela a vládl tam její syn Bohemund III. Nicméně protřelý bojovník znovu použil svého šarmu a oženil se s další bohatou vdovou. Tentokrát „ulovil“ Stefanii, držitelku Zajordánska, významných držav rodu de Milly. Stal se tak mimo jiné pánem mohutných křižáckých hradů Kerak (či Krak de Moab) a Montréal, ale hlavně se dostal do blízkosti mladého jeruzalémského krále Balduina IV. (vládl 1174–1185) stiženého malomocenstvím. 

Brzy se vypracoval až na jednoho z hlavních vůdců takzvané dvorské strany, která prosazovala tvrdost, nesmlouvavost a útočnou válku proti muslimům. Dnes bychom ji nazvali stranou „jestřábů“. Tvořili ji především šlechtici, kteří přišli do Svaté země z Evropy relativně nedávno. Na druhé straně „holubic“ stáli vesměs příslušníci starých rodů, které dorazily již s první křížovou výpravou a žily zde již po dvě až tři generace. Takže většina z nich se už na Blízkém východě narodila, zvykla si na zdejší prostředí a prosazovala umírněnější soužití s muslimy s tím, že válečné úsilí se má zaměřit hlavně na obranu stávajícího území. Hlavním vůdcem této strany byl Raimond III., hrabě z Tripolisu. Toho velmi nenáviděla Renaudova manželka Stefanie a neustále svého muže poštvávala proti němu. 

Piráti v Rudém moři

Zpočátku pán ze Châtillonu držel své válečné úsilí v rozumných mezích, když se účastnil například bitvy u Montgisardu (1177), kde podpořil krále Balduina IV. Až roku 1181 přepadl bezbrannou karavanu poutníků do Mekky, ač bylo v té době domluvené příměří. Saladin rozezleně žádal krále o navrácení zboží, ale ten mu sdělil, že není v jeho silách přesvědčit Renauda. Tak začala válka, v níž však Saladin neuspěl – vyslal poměrně velké vojsko, které muselo dvakrát ustoupit, takže Renaud se jen utvrdil v přesvědčení, že jedná správně. 

Na vlastní pěst si sestavil na Rudém moři poměrně velkou flotilu, najal si na ni bandu hrdlořezů a začal s nimi provozovat pirátství proti neozbrojeným poutníkům do Mekky. Opět se mu podařilo svou drzostí protivníky několikrát překvapit, získal ohromnou kořist a obsadil pevnost v Akkabském zálivu. Chtěl dokonce dobýt samotnou Mekku, byť se k tomu nakonec nedostal. Saladin proti němu vyslal trestnou výpravu, která piráty rozprášila, většinu jich popravila a získala zpět ztracené pevnosti, ale Renaudovi se podařilo i s družinou utéct. Vysloužil si však Saladinovu bezbřehou nenávist. 

Válka se Saladinem

Novou válku naplánoval sultán na příští rok 1183, kdy vstoupil do Galileje a nechal vyvraždit mnichy na posvátné hoře Tábor. Vytáhl proti němu králův nejbližší rádce Guy z Lusignanu, sám poměrně nerozhodný a neschopný muž, který však byl na straně „jestřábů“ a pod velkým vlivem Renauda ze Châtillonu. Saladin ani teď neuspěl, protože měl vojsko složené z mladých nezkušených bojovníků, a před rozhodující bitvou raději ustoupil. Jenže Guy příliš dlouho váhal a nepronásledoval ho. Není jasné, zda šlo o prozíravost (mohl mít informace o nějaké léčce) či zbabělost, ale zřejmě tím prováhal možnost zasadit protivníkovi zásadní úder a možná ho i dorazit. 

Po obvinění Guye ze zbabělosti se k moci u královského dvora na čas dostaly „holubice“ pod vedením Raimonda z Tripolisu. Ještě téhož roku pak Saladin oblehl Renaudův hrad Kerak, ale Raimond s jeruzalémskou armádou mu pomohl muslimy zahnat. Vypadalo to na dočasné příměří mezi všemi křižáky. Renaud dokonce na čas zastavil své kořistnické nájezdy. Jenže pak roku 1185 očekávaně zemřel malomocný král Balduin IV. a rok po něm neočekávaně i jeho malý sedmiletý synovec a následník Balduin V., za nějž vládl Raimond jako regent. V té chvíli „holubice“ ztratily své pozice a na trůn se dostal již zmíněný váhavec Guy z Lusignanu. Jeho prvním rádcem se pak nestal nikdo jiný než Renaud ze Châtillonu. 

Trvalo pouhý rok, než tito dva s podporou templářů i johanitů dovedli křižácké státy k naprosté katastrofě. Renaud znovu vyprovokoval Saladina přepadem bezbranné karavany, a tentokrát byla Saladinova odveta krutá a nemilosrdná. V bitvě u Hattínu roku 1187 naprosto rozdrtil obrovskou armádu křižáků, přičemž zajal i samotného krále Guye a s ním i Renauda. 

Následovala dramatická scéna, kdy sultán ve svém stanu nabídl králi vodu, což znamenalo v muslimské symbolice, že je jeho hostem a neublíží mu. Guy potom podal pohár i Renaudovi, což Saladina rozzlobilo, vyčetl Renaudovi všechny jeho zločiny, porušené sliby i křivé přísahy. Ten mu na to zpupně odpověděl, že takhle se chovali vždy všichni králové. Nato Saladin skočil na koně, nechal ho chvíli „vydusit“ a obhlédl své jednotky. Po návratu si vzal šavli a osobně mu usekl hlavu. 

Mnozí soudobí kronikáři Renauda obdivovali a označovali ho za hrdinského bojovníka s muslimy. Arabové mu přezdívali Vlk. Moderní historici ho však obvykle právem označují za zrádného padoucha.