Německá tanková rota v boji: Všestranně použitelná zbraň

Od dob první světové války, kdy byl tank pohyblivou pevností sloužící k prolomení nepřátelských zákopových linií, se zcela změnila strategie a tím i organizace obrněných jednotek. Hlavní důraz se nově kladl na pohyblivost a pružnou taktiku při postupu vpřed. Žádný plán nemohl postihnout všechny varianty útoku, a proto měli u Wehrmachtu i nižší důstojníci takový výcvik a pravomoci, jež byly v jiných armádách nevídané.

Každý velitel musel dokázat dočasně řídit i jednotku o stupeň vyšší, než mu byla přidělena, a ovládat koordinaci podpůrných jednotek, což se bohatě vyplatilo v případě ztráty spojení s vyšším velitelstvím. Z taktického hlediska se zdálo jako nejvýhodnější velet jednotlivým rotám, které měly dostatečnou palebnou sílu, a zároveň je důstojník dokázal udržet na dohled při selhání spojení.

Udeřit plnou silou

Před útokem musel divizní zpravodajský oddíl zajistit dostatek map a informací o terénu, jímž se měly tanky přesouvat vpřed, protože jakékoli zdržení mohlo dát čas obráncům k přisunutí posil. Velitelé si v předstihu nastudovali záložní osu postupu, předpokládaná ohniska odporu a postupové cíle. Velkou roli hrálo také načasování jednotlivých částí operace, protože útok často podporovaly střemhlavé bombardéry a těžké dělostřelectvo. Velitel tankové roty, pod jehož velení spadalo asi dvacet tanků, obdržel vypracovaný plán postupu od nadřízeného štábu, ale bylo již jen na něm, aby udržel obrněnce v chodu tak, aby celá útočná linie postupovala plynule.

Tankisté si dobře uvědomovali, že jejich stroje jsou nejzranitelnější z boků a zezadu, a pokud by některé jednotky postupovaly rychleji, mohl by je nepřítel likvidovat postupně jednu po druhé. Koncentrace veškeré síly také umožňovala dosáhnout lokální palebné převahy a tím si zajistit vítězství. Ostatně heslem generála Heinze Guderiana bylo: „Udeřit plnou silou.“ Před útokem vyčkávaly tankové roty do poslední chvíle zamaskovány. Jakmile nadešel čas úderu, vyrazily obrněnce dopředu a zároveň začala i palebná příprava těžkého dělostřelectva, která měla oslabit obranu v určené oblasti.

Pokud to terén dovolil, postupovaly tanky vpřed v linii s rozestupy 50–100 metrů co nejvyšší rychlostí, aby využily moment překvapení. Těsně za nimi následovala pěchota na obrněných transportérech, které jí poskytovaly ochranu až do doby těsně před závěrečnou ztečí. Pokud nebyla k dispozici obrněná vozidla, vyrážela pěchota na nákladních vozidlech a až s větším odstupem. Přesto většinou dorazila na místo zasazení dostatečně rychle.

Na dosah nepřítele

Jakmile se tanky dostaly k nepřátelské obranné linii na dostřel vlastních děl, vyžádal si mobilní předsunutý pozorovatel zastavení palby vlastního dělostřelectva. Artilerie se také začala okamžitě přesouvat kupředu, aby poté mohla nadále podporovat postupující tanky. Před válkou byla většina dělostřelectva hipomobilní, což značně omezovalo jeho efektivitu při rychlých útocích. Než se podařilo přivést tažné koně, připojit kolesny a zorganizovat pochodový proud, uplynulo příliš mnoho času na to, aby děla ještě mohla podporovat mobilní svazy, vzdálené většinou už několik kilometrů.

Německá armáda proto šla cestou zavádění dělostřeleckých tahačů, které přepravovaly obsluhy i menší množství munice. Vycvičeným vojákům pak trvalo mnohem kratší dobu připravit děla k přesunu, jehož rychlost byla srovnatelná s postupujícími tanky. Pokud narazil útočný proud tanků na odpor, jenž se nepodařil prolomit z chodu, hledali velitelé rot možnosti obejití nepřátelského postavení, nebo jeho napadení z jiného směru.

V zásadě platilo, že se tanky nesměly nikdy zastavit a měly neustále udržovat kinetickou energii útoku. Typickým příkladem mohlo být malé městečko nebo neprůjezdný les. Vyšší velitel většinou nařídil tankovým rotám obejít tento uzel z obou stran a pokračovat dál k cíli útoku a buď nechal zatím obránce být, nebo na ně nasměroval druhosledové mobilní pěší jednotky a dělostřelectvo. Jakmile tanky dosáhly hlavního cíle, začalo čištění těchto odříznutých enkláv, kde museli obránci zaujmout kruhovou obranu, nebo se vzdát. Tanky byly příliš cenné na to, aby je velitelé nasazovali k vyčišťovacím bojům, byť během války se tato doktrína zvláště na východní frontě postupně měnila.

Německé předpisy počítaly s tím, že tankové jednotky půjdou do boje nejméně po rotách, většinou se však představoval nejmenší samostatnou útočnou jednotku prapor, podporovaný několika rotami pěchoty, ženijní rotou a samohybnými děly. Podle původní doktríny se neměly útočící tanky pouštět do boje s nepřátelskými obrněnými svazky, což měl být úkol především divizního protitankového dělostřelectva. Základní zbraní těchto jednotek byl tažený 37mm kanón, jenž byl sice lehký (jen asi 450 kg) a přesný, ale málokdy stačil na nepřátelské obrněnce.

Pokračování: Německá tanková rota v boji: Jak překonat vodní překážku 

Němečtí konstruktéři proto začali pracovat na stíhačích tanků, pro něž se často používaly podvozky z ukořistěných tanků. Tyto stroje byly slabě pancéřované, ale dokázaly rychle manévrovat, a tím mohly útočit na nepřátelské tanky i z boku a zezadu. Během války se navíc tankové kanóny dočkaly postupného vylepšování, takže jejich výkony umožnily boj s jakými koliv nepřátelskými stroji. Po bitvě u Kurska se protitankový boj stával hlavní činností německých tankových jednotek, které se v něm brzy velmi zdokonalily.