Neklidné Pobaltí: Konec války vedl ke vzniku tří nezávislých států

Prvním státem v Pobaltí, do jehož vývoje zasáhly události první světové války, se stala Litva. Německá armáda obsadila její území během září 1915 a dostala se i do jižních částí Lotyšska. Na okupovaném území byla zřízena vojenská správa Ober-Ost vedená generálem Erichem Ludendorffem. Otázka litevské budoucnosti se však v následujících měsících značně zkomplikovala. 

S Němci, nebo s Dohodou?

Na jedné straně stála domácí politická reprezentace spolu s emigranty, kteří se snažili jednat v otázce vlastní státnosti s diplomaty v obou znepřátelených táborech. Druhou stranu zastupovala německá politická scéna, jejíž přístup k okupovanému Pobaltí nebyl zdaleka jednotný. Část politiků zejména z katolické strany Centrum chtěla respektovat litevské požadavky, ale jen za předpokladu, že nový stát se bude orientovat na Německo. 

Opozici proti tomuto přístupu tvořilo výhradně vojenské velení včetně ústředních postav okupační správy, které by raději obsazené území anektovaly. Ludendorff dokonce rozpracoval plán, podle nějž měla v regionu vzniknout dvě knížectví – Litevské a Kuronské. Jejich hlavou by se stal císař Vilém II. a ke spojení s Německým císařstvím by došlo skrze personální unii.

Mezitím se činila také litevská emigrace, jejíž zástupci se v srpnu 1915 sjeli nejprve do švýcarského Lausanne, kde vznesli požadavek na autonomii, a o rok později na sjezdu v Bernu už volali po nezávislosti. V době carské vlády zůstávala otázka autonomie jednotlivých států uvnitř říše tabu. Po vypuknutí války se však Lotyšům podařilo prosadit formování vlastních útvarů v rámci ruské armády a jejich existence měla posilující vliv na národní cítění. Po zhroucení carského režimu a nástupu prozatímní vlády v čele s Alexandrem Kerenským se situace poněkud změnila.

Přístup prozatímní vlády

Jako odpověď na rozsáhlé levicové protesty kabinet v Petrohradě rozhodl o spojení Estonska, Livonska a přilehlých ostrovů v jeden administrativní celek a dosavadní stavovské sněmy v květnu 1917 nahradil volený společný sněm. Pro správu této Němci neokupované části Pobaltí navíc Kerenského vláda jmenovala vlastní komisaře, kteří se rekrutovali zejména z řad místní politické elity, čímž vznikal dojem jakési autonomie. 

S ohledem na sílící bolševický vliv představovalo pro prozatímní vládu v Petrohradě velký problém Lotyšsko. Již v červenci 1917 na sjezdu zástupců tamních civilních a vojenských organizací převládaly levicové názory. Ty sice nebyly radikální v otázce nezávislosti, protože požadovaly pouze autonomii, ale podrývaly moc centrální vlády v regionu. Když se po Říjnové revoluci dostali k moci bolševici, stalo se Lotyšsko jejich skutečnou baštu. Místní sověty na svém sjezdu ihned deklarovaly Lotyšsko jako autonomní součást nového sovětského státu. V Estonsku sice panovala obdobná situace, když se místní sověty rychle dostaly k moci, avšak jejich panování ukončil příchod Němců.

Příchod revoluce 

Koncem zimy 1918 zasáhla Pobaltí německo-rakousko-uherská vojenská operace Faustschlag. Ofenziva měla donutit bolševiky k ústupkům během mírových jednání v Brestu-Litevském a vilémovská armáda během ní v podstatě obsadila většinu Pobaltí. Třetího března pak delegáti obou stran konečně podepsali mírovou dohodu, na jejímž základě spadla celá oblast pod německou kontrolu.

Estonci využili předchozích bojů a ústupu bolševiků, aby ještě v únoru 1918 vyhlásili v Tallinu nezávislost. Současně s tím byla ustavena prozatímní vláda v čele s Konstantinem Pätsem. Berlín ale odmítl nezávislost uznat a nový premiér dokonce skončil ve vězení. Podobná situace panovala v Lotyšsku, tamní kabinet ale stačil před příchodem Němců prchnout do Petrohradu.

V Litvě už od září 1917 působila volená a čistě národní rada, která měla sloužit okupační správě jako poradní sbor. Vzhledem k tomu, že tento orgán zůstával pod silným německým vlivem, jeho představitelé počátkem jara 1918 formálně požádali císaře Viléma, aby přijal Kuronské vévodství pod svou ochranu. V reakci na novou situaci panovník přijal rezoluci, jež měla vést ke spojení Pobaltí v jeden celek. Kuronsko, Livonsko, Estonsko a ostrov Ösel pak měly být sjednoceny a připojeny k Německu. Berlín pak využil místních Němců, kteří 20. dubna 1918 na svém sjezdu v Rize formálně deklarovali odtržení celého Pobaltí od Ruska a jeho přičlenění k Německu v rámci personální unie. Dalšímu vývoji však učinil přítrž konec války na podzim 1918.

Vytoužená nezávislost 

Mocenské vakuum po kolapsu Německého císařství dalo šanci místním politickým reprezentacím, aby dokončily své státotvorné aspirace. Litevská rada sice vyhlásila nezávislost již v únoru 1918, ale císařské mocenské zájmy ji respektovaly jen v případě začlenění vévodství do říše. Avšak v posledních týdnech války dal německý kancléř Max Bádenský Litevcům volnou ruku v otázce budoucnosti jejich země, a dokonce podmíněně přislíbil stažení ozbrojených složek. Berlín uznal právo litevské rady na řízení státu a přikázal tamním německým orgánům, aby započaly s přesunem pravomocí místním. Sestavení první litevské vlády dostal na starost Augustinas Voldemaras a prvním prezidentem byl následně v dubnu 1919 zvolen Antanas Smetona. 

Situace využila také lotyšská Lidová rada, která vyhlásila nezávislost 18. listopadu 1918. Sama sebe pak prohlásila za nejvyšší zastupitelský orgán a do vedení si zvolila Jānise Čaksteho. Premiérem se stal Kārlis Ulmanis, představitel nejsilnější nebolševické strany – Svazu zemědělců. Dohoda uznala nezávislost pobaltských států takřka okamžitě. Velkou zásluhu na tom měla Lidová rada, jež vznikla jako protiváha lotyšským sovětům, a diplomaté, kteří na západě vyjednávali ještě před koncem války. 

Rovněž v případě Estonska došlo k navázání kontaktů s Dohodou již dříve a ta de facto uznala jeho nezávislost už v květnu 1918. Ruská bolševická vláda viděla v německé kapitulaci příležitost, jak dostat pod svou kontrolu území, o něž přišla podepsáním brestlitevského míru. Rudá armáda okamžitě vtrhla do Estonska, kde se ji podařilo zastavit až před Tallinem. V Lotyšsku bolševici obsadili většinu země a vytlačili tamní armádu společně s Němci do Kuronska. Německá armáda totiž navzdory kapitulaci v regionu nadále zůstávala. Na základě dohody o příměří v Compiègne měla setrvat v Pobaltí jako bariéra proti bolševikům, avšak v počátcích ofenzivy rudých byla jejich morálka velice nízká. Navíc v Lotyšsku panovaly silné protiněmecké nálady, což invazním silám postup ještě usnadňovalo. Také v Litvě se bolševikům zpočátku dařilo, když obsadili severní část země včetně hlavního města Vilniusu. Jejich postup se podařilo zastavit jen díky německé vojenské a finanční pomoci.

Nejen proti bolševikům 

Moskva oslněná úspěchy svých jednotek v Pobaltí začala spřádat plány ohledně budoucnosti regionu. Ve všech zemích vznikly sovětské vlády, avšak nebylo ještě úplně jasné, jaký bude jejich vztah k bolševickému Rusku. Na stole ležely koncepce úplné integrace nebo nezávislosti. V druhém případě mělo rudé Pobaltí sloužit jako odrazový můstek pro šíření revoluce dále do Evropy. Než se však mohlo cokoliv z toho naplnit, podařilo se estonské armádě za pomoci zahraničních dobrovolníků a s podporou britského námořnictva v únoru 1919 vetřelce z Estonska vytlačit. 

Také v Lotyšsku došlo během jara 1919 k obratu. Politické vedení využilo místní Němce jakožto nejsilnější protibolševický element; jejich zeměbranu navíc posílili příslušníci jednotek Freikorps přímo z Německa. Lotyšská vláda těmto dobrovolníkům přislíbila občanství a spolu s tím i podíl na plánované pozemkové reformě, což ale vedlo k silné vlně nespokojenosti mezi místními. Po úspěšné ofenzivě a ústupu bolševických sil se navíc začaly požadavky příslušníků Freikorpsu stupňovat a jejich splnění by de facto znamenalo rozsáhlou kolonizaci německým obyvatelstvem. Vztahy mezi ním a Ulmanisovou vládou se začaly vyhrocovat a vše vyvrcholilo v dubnu 1919, kdy němečtí vojáci provedli ozbrojený puč, po němž se k moci dostal nový kabinet s výraznou orientací na Berlín. Odmítavý postoj Dohody a velké části lotyšské armády vedly k další eskalaci krize a vzájemným bojům. Lotyšům se následně po několika vítězných bitvách s Němci povedlo tuto kapitolu na podzim 1919 uzavřít, následujícího roku Estonci a Lotyši podepsali s Moskvou mírové smlouvy.

Trable s Poláky 

V Litvě se o likvidaci bolševického režimu zasadila zejména polská armáda, která tam pronikla na jaře 1919. Jablkem sváru se tehdy stalo město Vilnius, protože litevská vláda chtěla svou zemi obnovit v rozsahu ze 16. století, což zasahovalo do polských územních aspirací. Mezi oběma zeměmi se schylovalo k ozbrojenému konfliktu a mezinárodní krize vyvrcholila v roce 1920. V srpnu zástupci Litvy a sovětského Ruska podepsali mírovou smlouvu, v níž bolševici uznali litevskou nezávislost a novému státu „přiznali“ také regiony, na něž vznášelo nárok Polsko. Také Dohoda se stavěla za toto řešení a chtěla přenechat Vilnius Litvě. 

TIP: Nejen Československo: Rok 1918 výrazně proměnil tvář celé Evropy

Avšak polský prezident Józef Piłsudski se s nastalou situací nehodlal smířit a nechal město obsadit naoko vzbouřeným polským generálem. Poláci se pokusili postupovat dále do litevského vnitrozemí, ale mezinárodní tlak a hrozba lotyšské intervence je přinutily k ústupu. Společnost národů pak mezi oběma státy vytvořila demilitarizovanou zónu, ale otázka města stále nebyla rozhodnuta – Vilnius zůstal nadále v polských rukou a Varšava jej v roce 1922 anektovala. Litevským dočasným hlavním městem se stal Kaunas, ale pocit hořkosti z této skutečnosti zůstal, což meziválečné vztahy mezi oběma zeměmi notně poznamenalo.