Mnohohlavá krvavá hydra vraždící nevinné: Jak definovat terorismus? (2)

V poválečném období najdeme množství jevů, které různí aktéři označovali za terorismus – od střetů a útoků souvisejících se vznikem Izraele přes akce při protikoloniálních bojích až po nálepkování odpůrců komunismu v zemích střední a východní Evropy. Velká vlna takzvaného rudého terorismu přišla od přelomu 60. a 70. let.

Předchozí část: Mnohohlavá krvavá hydra vraždící nevinné: Jak definovat terorismus? (1)

Z militantních odštěpů studentského a protestního sociálního hnutí vznikly v latinskoamerických a západních zemích organizace, které samy sebe označovaly za městskou guerillu. Útočily na čelné představitele státu a průmyslu a s těmito ultralevičáky často spolupracovali obdobně zaměření separatisté. Zvlášť intenzivně fungovala vazba mezi palestinskými a západoevropskými skupinami. Celou „rudou síť“ podporovaly i tajné služby východního bloku, avšak po pádu komunismu přišel její úpadek.

Od rudé guerilly k džihádistům 

Od počátku 80. let se však vzedmula vlna islámského extremismu – nejprve v různých regionech (i v Palestině díky Hamásu) a poté v globálním měřítku díky vzniku a působení organizace al-Káida. Ta stála i za útoky proti USA z 11. září 2001, které z terorismu učinily dominantní hrozbu počátku nového tisíciletí. Tehdejší americký prezident George Bush mladší následně vyhlásil takzvanou válku proti terorismu (War on Terror), celý koncept této kampaně se však často stával terčem kritiky kvůli neurčitosti nepřítele.

Toho de facto představuje metoda, kterou nejde porazit pouze vojenskými prostředky. Z al-Káidy se odštěpil Islámský stát, který od roku 2014 kontroloval rozsáhlá území a vedl masivní teroristickou kampaň v západních zemích. V těchto státech se již několik let projevuje i vlna ultrapravicového terorismu, jemuž dominují osamělí vlci (například Anders Breivik v Norsku) či malé skupinky (například Národně socialistické podzemí v Německu).

Neshody na definici 

I když se například na pojetí Islámského státu v Sýrii a Iráku coby teroristické organizace shodne většina světového společenství, v jiných případech se objevují rozpory. Hlavní problém lze vyjádřit heslem „pro jednoho terorista, pro druhého bojovník za svobodu“. V současnosti je totiž tento pojem vnímán negativně, a proto se řada skupin a jejich spojenců, včetně významných států, tomuto označení brání. Když měla být v roce 2005 světovým summitem ve Valném shromáždění OSN přijata společná mezinárodně právně závazná definice terorismu, tento záměr ztroskotal.

Důvodem byl požadavek spojenců palestinských Arabů neoznačovat jako terorismus akce za stavu ozbrojeného konfliktu proti cizí okupaci. To samozřejmě odmítli stoupenci Izraele a zmínili například útoky na autobusy plné civilistů, byť byly motivovány nenávistí k židovskému státu (považovanému ze strany útočníků za okupanta). Další kontroverze se týkaly státního terorismu.

V míru i válce?

Ani ve vědecké sféře nepanuje shoda. Je sporné, zda za terorismus považovat i represálie vůči obyvatelstvu ze strany mocenského aparátu. Stejně tak pokud se zaměříme pouze na terorismus „zdola“, nelze jasně říct, zda se má vztahovat pouze na činnost motivovanou snahou o prosazení společenských či politických požadavků (včetně náboženských) nebo zda do něj lze zahrnout i některé zastrašující akce páchané zločinci výhradně kvůli zisku či z psychopatologických pohnutek.

Otázky provází i to, zda se jedná výhradně o jev v době míru nebo zda může být páchán i za války (a pak je nejasné jak vymezit dobu, prostor a charakter války, která již v současnosti není většinou klasicky vyhlašována). Diskuse lze vést i o povaze „terčů“ – zda jimi musí být pouze nezúčastnění civilisté, případně politici, příslušníci bezpečnostních složek i vojáci (mimo zónu bojů či v ní). Podobných dilemat lze najít mnohem více. Většina se však již shoduje v tom, že útoky mohou páchat nestátní i státní aktéři (například státní tajné služby), což však v realitě vede k dalším mezinárodním sporům o tom, koho považovat či nepovažovat za státy podporující či uskutečňující terorismus. 

Špatný úmysl rozhoduje

Zatím zřejmě nejrespektovanější definici přijala Rada bezpečnosti v rezoluci 1566 z roku 2004. Zjednodušeně lze shrnout, že za terorismus byly označeny trestné činy (především proti civilistům) spáchané s úmyslem způsobit smrt či vážné tělesné zranění a braní rukojmí. Tyto činy musí sledovat vyvolání stavu hrůzy u veřejnosti (či u určitých skupin), anebo donutit vlády nebo mezinárodní organizace k nějakému jednání. Konkrétní druhy útoků pak vymezuje několik mezinárodních úmluv a protokolů sjednaných na půdě OSN.

TIP: Tajný byznys Islámského státu: Chalífát proslul krutostí i efektivní byrokracií

Ani tato definice nevyřešila časté spory o pojetí terorismu v reálu. Například na Ukrajině působí legálně organizace Pravý sektor, která podporovala i takzvanou protiteroristickou operaci na východě země proti separatistům. V Rusku je přitom Pravý sektor kvůli činnosti na anektovaném Krymu na federální listině teroristických organizací. Turecko tlačí na své spojence, aby považovali Lidové obranné jednotky (YPG) na severu Sýrie za součást teroristické Strany kurdských pracujících (PKK). A USA zařadily v roce 2019 na svůj teroristický seznam Íránské revoluční gardy, na což Írán kontroval označením celých amerických ozbrojených sil za teroristickou organizaci.