Mechanizovaná pěchota v boji (2): Taktika tankových granátníků

Pokus o dobytí nepoškozeného mostu se v operačních plánech objevoval se železnou pravidelností. Tankové granátníky vyslalo velitelství Grossdeutschland kvůli momentu překvapení k mostu často tak, aby se k cíli dostali z neočekávaného směru. Běžnou taktiku představovalo nasazení tanků do čelního útoku proti nepřátelské obranné závoře přehrazující často příjezdovou komunikaci. Granátníci na obrněných transportérech tuto linii obešli z boků a udeřili na ni zezadu, zatímco se další mobilní jednotky snažily rychle dostat přes most a zachytit se na druhém břehu. Tento způsob boje vyžadoval agresivní a rozhodné velitele, o které však Grossdeutschland nikdy neměla nouzi. 

Předchozí část: Mechanizovaná pěchota v boji: Taktika tankových granátníků (1)

Přes řeku

Pokud se nepříteli podařilo mosty v oblasti zničit, nebo se tam žádné ani nenacházely, musela se jednotka uchýlit k nebezpečné přepravě granátníků na gumových člunech a loďkách. Transportéry ani tanky totiž neměly zařízení pro hluboké brodění.

Pod dýmovou clonou a za krycí palby samohybných děl a tanků vyrazila útočná družstva přes řeku a snažila se vytvořit předmostí, zatímco těžká děla a taktické letouny útočily na nepřátelské dělostřelectvo, čímž blokovaly přísun posil do ohroženého sektoru. Jakmile se granátníci vyzbrojení nanejvýš kulomety a lehkými minomety zachytili na břehu, začali ženisté přepravovat na prámech lehčí obrněnou techniku. Zároveň budovali pontonový most, zatímco tuto činnost urychleně začaly krýt mobilní protiletadlové kanóny. 

Ve městě a vesnici

Když se v ose postupu nebo útoku nacházela zastavěná oblast, jen málokdy velitelé obrněných sil riskovali své jednotky při čelním útoku. Mnohem účinnější taktiku představovalo obejití vesnice nebo městečka a udeřit z neočekávané strany, většinou z týlu. Tanky a obrněné transportéry Grossdeutschland rychle uzavřely celý prostor a postupovaly vpřed tak, aby se pokud možno vyhnuly hlavním třídám, na nichž mohl mít nepřítel zakopána protitanková děla.

Tak jako při pěším útoku museli vojáci útočit od domu k domu a krýt tak své obrněnce, jež jim na oplátku poskytovaly podporu. Spolu s nimi postupovali také dělostřelečtí pozorovatelé, na jejichž pokyn zasypaly tažené i samohybné kanóny uzly nepřátelské obrany palbou. Němci se opět snažili zaskočit obránce z týlu a v postaveních směřujících proti původní ose útoku.

Krveprolití v ulicích

Zvláště na východní frontě se takto mnohdy podařilo rozbít sovětskou velitelskou strukturu a pak už nemohly situaci pro Sověty zachránit ani statečně bojující jednotky, které bez náležitého velení nedokázaly klást dlouhodobý odpor. Jakmile se nepřátelská obrana zhroutila, obrněné jednotky vyrazily k dalšímu cíli, zatímco oddíly na nákladních automobilech definitivně vyčistily celý prostor.

Pokud se v bojové zóně nacházelo velké město, jež nebylo možné dobýt z chodu, museli Grossdeutschland posílit ženisté s plamenomety, čety těžkých zbraní a mobilní dělostřelectvo. Pěchota pak postupovala v několika směrech přesně vymezenými sektory. Za pěšáky pomalu jely tanky, které s nimi udržovaly spojení pomocí polních telefonů zavěšených na pancíři, protože otevírat příklopy bylo kvůli ostřelovačům nebezpečné. Teprve za nimi přijížděly bojové a sanitní obrněné transportéry, jež v zástavbě znevýhodňoval otevřený strop korby.

Smrtící past

Celý postup musel vrchní velitel pečlivě koordinovat, aby rychlejším kolonám nehrozilo napadení z týlu a odříznutí. Pokud měli obránci dost času na přípravu jako třeba únoru 1943 v Charkově, zatarasili všechny dveře a okna v přízemí domů, postavili barikády, vykopali protitankové příkopy a položili miny. Tím svedli německé útočné proudy do míst, kde na ně čekala protitanková děla a palebná postavení na střechách.

Prolomení takové obrany si vyžádalo nasazení těžkých děl a tanků, takže z města pak zůstaly jen ruiny. K boji ve městě se granátníci Grossdeutschland všeobecně příliš nehodili, protože při něm nemohli využít mobility a koncentrovaného útoku s podporou tanků. Situace vyžadovala spíše útočné ženisty a klasickou pěchotu. 

Podpůrné jednotky

Divize tankových granátníků Grossdeutschland měla všechny týlové a pomocné jednotky motorizované, byť někdy pouze nepancéřovanými nákladními automobily, posbíranými po celé Evropě. Velitelé rot a praporů měli k dispozici speciální vozy s vysílačkami a improvizovanými mapovými stoly, takže mohli sledovat situaci a řídit své jednotky i za pohybu. Další vozidla s radiostanicemi používali předsunutí dělostřelečtí a letečtí pozorovatelé.

Tyto automobily se daly snadno rozpoznat podle velkých antén a stávaly se tak pro nepřítele prvořadým cílem. Poučky o nutnosti stálého pohybu a manévrování tak pro polopásy platily ještě víc než pro tanky. Na začátku východního tažení představoval základní protitankovou zbraň u pluku Grossdeutschland tažený 37mm kanón PaK 36, který však nedokázal prorazit pancíře sovětských středních tanků T-34, a proto jej postupně nahrazovaly zbraně větší ráže.

Větší kalibr

Nadbytečná děla pak Němci montovali na obrněné transportéry místo předního kulometu, takže granátníci v první linii měli najednou mnohem větší palebnou podporu. V nové úloze se 37mm kanóny natolik osvědčily, že později došlo i na zkoušení větších zbraní, jež však zcela zaplnily bojový prostor polopásového vozidla, takže je Němci příliš nepoužívali. Dalším často nasazovaným typem se stala plamenometná vozidla, která měla namontované šlehovky na bocích korby, do níž konstruktéři uložili i nádrže s hořlavinou.

Rychlý postup granátníků Grossdeutschland vyžadoval také mobilní protiletadlová děla, která mohla vést i palbu na pozemní cíle. Divize měla k dispozici dvě baterie 37mm automatických kanónů s polopásovými podvozky, jejichž dostřel postačoval k obraně před nízkoletícími bitevními letouny a lehkými bombardéry. Palbu na výše letící cíle zabezpečovaly tři baterie 88mm děl, vybavené velkými polopásovými tahači. Pro některé významnější operace pak GD mohla dostat i další protiletadlové baterie. Koncem války však už měli Spojenci ve vzduchu zcela zdrcující nadvládu, takže i elitní formace utrpěla při útocích ze vzduchu velmi těžké ztráty. 

Rozsáhlý vozový park

Jako elitní a protekční formace dostávala divize Grossdeutschland svá vozidla přednostně, takže jich většinou měla dostatek a mohla tomu uzpůsobit svou taktiku, i co se týče evakuace raněných z první linie. Na rozdíl od klasických sanitek mohly obrněné transportéry s červeným křížem postupovat za prvosledovými jednotkami a odvážet vojáky z míst, která ještě zůstávala pod palbou, aniž by příliš riskovaly. Do jednoho vozidla se vešli dva muži na nosítkách a čtyři sedící zranění, o něž se staral zdravotník vykonávající zároveň funkci velitele vozidla.

Na začátku války používal pluk Grossdeutschland i zdravotnické motocykly se sajdkárou. Tyto stroje však postrádaly jakoukoliv ochranu proti střelám. Divizi se dařilo udržovat v boji jen díky nekonečným kolonám nákladních automobilů přivážejících z železničních stanic a týlových skladů všemožné zásoby. Původně plánované dvě lehké a jedna těžká autokolona pro zásobování divize nemohla stačit, a tak musela GD zvláště na východní frontě použít každý nákladní automobil, který byl k dispozici.

Armáda opravářů

Obrovský vozový park kladl velké nároky na údržbu a opravy. Opravárenské roty disponovaly obrněnými dílenskými vozidly a tahači, které prováděly opravy přímo v oblasti bojů, nebo odtahovaly nepojízdná vozidla do bezpečí. Další dílenské vozy se zdržovaly v blízkém týlu, kde mohly pomocí vrátků a jeřábů demontovat i celé tankové motory a převodovky.

Situaci komplikoval velký počet typů vozidel, často i kořistních, který znemožňoval náležité zásobování náhradními díly, což ostatně trápilo celou německou armádu. Když granátníci GD ovládli bojiště, podařilo se zasažená a nepojízdná vozidla opravit a vrátit je do akce. Jakmile však byli Němci donuceni k ústupu, museli často svá vozidla ničit kvůli banálním poruchám nebo nedostatku pohonných hmot.

S koncem války ztráty na technice i přes snahu opravárenských jednotek hrozivě narůstaly. Na jaře 1945 již divize Grossdeutschland neměla sílu k provádění velkých manévrů a rychlých protiútoků. I bez většiny svých obrněných vozidel a palebné podpory však dokázala držet své postavení. Jen taktiku museli granátníci změnit. Místo aktivního boje plného přesunů museli jako standardní pěchota vytrvat ve svých zákopech.