Maurice Gamelin: Vrchní velitel francouzské armády během německého tažení 1940

Francouzským silám v severovýchodní Francii během německé západní kampaně 1940 oficiálně velel generál Alphonse Georges. Výrazně jej ale omezovala osoba přímého nadřízeného. Nejasně vymezené rozdělení pravomocí zapříčinilo, že bojové operace nakonec ve skutečnosti řídil vrchní velitel celé francouzské armády Maurice Gamelin.

Ten se během Velké války stal jedním z nejmladších velitelů divize. V meziválečném období si pak postupně vybudoval pověst jednoho z nejlepších světových vojevůdců. Od roku 1931 až do osudného května 1940 pak stál v čele francouzského generálního štábu. Měl tak dostatek času na uskutečnění všech svých vizí a navzdory nesporným organizačním schopnostem padá vytvoření zoufale nepružného systému velení hlavně na jeho hlavu.

Francouzští důstojníci přistupovali k válčení alibisticky a většina z nich odmítala podniknout cokoliv nad rámec vydaných rozkazů. Řešení problémů se tak přesouvalo na vyšší stupeň velení a v konečném důsledku byli generálové zahlceni zcela nepodstatnými problémy. Gamelin tak musel řešit kromě operačních záležitostí i otázky výcviku nebo výstroje. Byť se generál soustředil hlavně na západní frontu, svou pozornost musel obracet také k francouzským silám v Sýrii, severní Africe nebo na Dálném východě.

Velké chyby malého muže

Za dané situace se nebývale zvyšovala potřeba pružné a rychlé komunikace. Gamelin si však ani nenechal zřídit na velitelství radiostanici. Vrchní velitel tento nedostatek komicky vysvětloval obavami z prozrazení pozice svého štábu. Když chtěl něco probrat s generálem Georgesem, zajel na jeho 50 km vzdálený štáb autem. Sám Gamelin prý uvedl, že jeho rozkazy putují na frontu přibližně 48 hodin. To ještě netušil, jaká bouře se na něj chystá.

Současníci Maurice Gamelina popisovali jako nevelkého muže (byť měřil 182 cm), milovníka umění a filozofie či intelektuála. I své velitelství údajně umístil do Château de Vincennes, protože to odtud neměl daleko do Paříže.

Lásku ke kultuře by generálovi jistě nikdo nevyčítal, což se nedá říci o velkých chybách, které Gamelin spáchal při strategickém plánování a řízení bojových operací. Tou největší bylo lpění na dogmatech vzniklých za první světové války. Právě u nejvyššího velitele začínala přílišná důvěra ve statické obranné linie. Poměrně známý je jeho výrok z doby podivné války: „Kdo zaútočí, prohraje.“ Na základě této filozofie hodlal vyčkávat a shromažďovat síly do roku 1941. Až tehdy měly být spojenecké armády připravené na mohutnou ofenzivu. V zajetí myšlenek z let 1914–1918 Gamelin zůstal i po zahájení operací.

Maurice Gamelin  (1872–1958) 

• 1891 nastupuje do vojenské akademie v Saint-Cyru
• 1917 stává se velitelem  11. divize
• 1918 končí první světovou válku v hodnosti brigádního generála
• 1924 jmenován velitelem francouzských vojsk na Blízkém východě
• 1931 stává se náčelníkem generálního štábu
• 1940 poražen během bitvy  o Francii a odvolán
• 1943 neúspěšně souzen vichistickým režimem 

Když se dozvěděl, že Němci postupují Ardenským lesem, domníval se, že jde jen o menší úder sloužící k průzkumu a odvrácení pozornosti. Jakmile bylo jasné, že se jedná o hlavní směr německého postupu, zareagoval. Správně usoudil, že jejich cílem je překročení Mázy a odříznutí armád v Belgii. Předpokládal ale, že se nepřítel na jejím břehu zastaví, zkonsoliduje síly a přisune dělostřelectvo.

Gamelin vydal rozkaz k přesunu jedenácti pěších divizí, které měly zpevnit obranu v kritickém bodě, ale Němci mu nedali dost času. Když se Wehrmacht přes řeku převalil, francouzský vojevůdce se logicky pokusil odříznout německé tanky koordinovanými údery ze severu i z jihu.

Již zmíněné problémy ve velení a také nadvláda Luftwaffe ve vzduchu však tento velitelský záměr překazily. Tou dobou již navíc generálova kariéra pomalu, ale jistě končila. Dne 19. května jej ministerský předseda Reynaud odvolal a nahradil generálem Maximem Weygandem.

V září 1940 pak byl Gamelin zatčen a souzen kvůli svému podílu na katastrofální porážce. Soudní řízení se však nevyvíjelo podle představ nového režimu, a tak bylo zastaveno dřív, než mohlo dojít k rozsudku. Zbytek války přesto strávil ve francouzském a později německém vězení. Svůj postup v roce 1940 i během předcházející kariéry se pak ještě pokusil veřejnosti vysvětlit v pamětech, které vyšly již rok po skončení války.