Masakr v Zákřově: Smrt devatenácti mužů na samém konci 2. světové války

Slunce už dávno ztratilo na síle, když k nákladnímu autu pod namířenými hlavněmi kozáků pochodovala skupinka 19 mužů ze Zákřova a dalších obcí ležících východně od Olomouce. Někteří z nich už skoro nemohli chodit, sténali. Měli zlomené ruce či nohy a ostatní se je snažili podpírat, byť sami jen otupěle potlačovali vlastní bolest po hodinách bití a mučení. Konečně jsou všichni na korbě nákladního automobilu, jehož řidič poté i s doprovodem vyrazil do lesa u osady Kyjanice, asi 10 kilometrů od Zákřova, ale už na území Říšské župy Sudety. Když auto zastavilo, muži dostali pokyn sesednout. V následujících minutách byli všichni postříleni…

Mrtvá těla pak kozáci spolu s těmi, kteří i po střelbě ještě žili, odnesli do dřevařské boudy, kterou následně zapálili. „Jak muselo být mému tatínkovi, jestli ještě trochu vnímal a věděl, že tam má svého kluka. Jak hoří, a pomoc nebyla žádná,“ vzpomínala Svatava Kubíková, rodačka ze Zákřova – vesnice, která se v dubnu 1945 stala jedním ze symbolů nacistického teroru v posledních dnech druhé světové války. Vesnice, kde smrt nerozsévali němečtí příslušníci Waffen-SS, ale muži z kozáckého praporu 574 společně se dvěma gestapáky. To vše v den, kdy Adolf Hitler slavil své poslední, šestapadesáté, narozeniny. 

Proti partyzánům

Dramatický příběh malé vesničky Zákřov na Olomoucku, jež je nyní součástí obce Tršice, se v obecném povědomí krčí ve stínu tragédie Lidic, Ležáků nebo Javoříčka. Přitom je jedním z nejkřiklavějších příkladů nacistické bestiality v samém závěru války, kdy na území protektorátu operovaly speciální protipartyzánské jednotky. Ty pátraly po odbojářích, příslušnících zahraničních výsadků a zvláště na východě terorem odrazovaly obyvatele tamějších vsí od pomoci partyzánům. Touhu proti okupantům „něco“ dělat naopak v lidech podporovala skutečnost, že přes střední Moravu často procházely kolony zubožených zajatců z táborů v Horním Slezsku a také transporty vězňů z vyklízených koncentračních táborů, především z Osvětimi. Obyvatelé se snažili těmto nebožákům na prahu smrti pomoci alespoň propašováním jídla a někdy u sebe schovali i případné uprchlíky.

V oblasti mezi Olomoucí, Prostějovem, Přerovem a Lipníkem nad Bečvou navíc mezi lety 1944–1945 operovala řada partyzánských skupin, které se často přemisťovaly z místa na místo. V lokalitě Tršic a Velkého Újezdu šlo především o odbojové skupiny Juraj, Javor a Lvice. Ke konci války se mnozí členové odbojových skupin rekrutovali z řad mladých mužů z jiných částí protektorátu, kteří na Moravě budovali zákopy proti postupující Rudé armádě.

S tím, jak partyzánů a jejich akcí přibývalo, povolali proti nim nacisté kozácký prapor 574 pod velením kapitána Panina, původem z Kavkazu. Tato protipartyzánská jednotka byla zformována v Berdičevě na Ukrajině koncem roku 1943 a skládala se ze tří rot donských kozáků, přičemž každá měla sílu zhruba 150 mužů. V praporu se nacházelo i několik Němců, kteří vykonávali zejména roli prostředníků mezi svým útvarem, gestapem a německými protipartyzánskými oddíly. 

Primární úkol kozáků v tomto prostoru spočíval v zajištění odsunové silnice Olomouc–Hranice na Moravě a ve vyčištění Oderských vrchů od partyzánských skupin. Prapor byl sice motorizovaný, ovšem jeho muži využívali i koně, protože se s nimi vojáci při hledání odbojářů lépe pohybovali v lesích. Zvláště pamětníci tehdejších událostí příslušníky kozáckého praporu označovali za „vlasovce“, ale tito vojáci příslušníky Ruské osvobozenecké armády generála Vlasova nebyli.

Kozáci se nejprve snažili zjistit, u kterých obyvatel obcí v místě jejich nasazení nacházejí partyzáni podporu. Vysílali proto na výzvědy své muže vydávající se za uprchlé ruské zajatce. Ačkoliv byli obyvatelé Zákřova opatrní, přece jen se ke kozákům dostaly informace o tom, že tamější lidé jsou, nebo minimálně byli, s partyzány v kontaktu. Němci se na základě těchto zpráv rozhodli k odvetné akci, kterou posvětil velitel přerovského gestapa SS-Obersturmführer Karl Streit. Jako přidělenec gestapa byl ke kozáckému praporu přidělen kriminální asistent Ernst Geppert a zákřovské operace se účastnil ještě olomoucký rodák Josef Hykade, agilní gestapák dobře mluvící česky. Neblahou roli sehrál i tršický konfident gestapa Bedřich Hodulík.

Rozhodoval seznam smrti?

Akce začala večer 18. dubna 1945. Zhruba 350 kozáků Zákřov obklíčilo, aby z něj nemohl nikdo uniknout, a poté se asi třicítka ozbrojenců vydala hledat partyzány přímo do vsi. Po dvou místních mužích, které vojáci mylně považovali za odbojáře, zahájili palbu. Incident se stal roznětkou k úderu dalších kozáků, kteří začali rabovat a zapálili usedlost rodiny Švarcových. Podle některých svědectví se pomocí granátů pokusili podpálit i další domy. Hlavně ale zatýkali, a to nejen tamější muže i ženy, ale také ty, kteří z okolí přispěchali pomoci s hašením hořícího stavení. „Všichni se snažili pomáhat, hasil snad každý. Tatínka ale postřelili,“ líčila Zdeňka Calábková, v té době sedmiletá.

Ze vzpomínek pamětníků vyplývá, že zatýkání se odehrávalo za základě jakéhosi seznamu, který měli kozáci připravený pravděpodobně nějakým konfidentem. Podle svědectví Olgy Glierové jeden z vojáků tento lístek při razii ztratil. „U každého jména byly značky. Kdo poslouchal rozhlas (zakázané zahraniční vysílání, poznámka autora), tam byla u jeho jména vlnovka. Kdo měl mít zbraň, u toho byl malý revolver,“ popisovala. Po ztrátě seznamu prý probíhalo zatýkání víceméně náhodně. Zadržení byli nejprve umístěni v domě rodiny Závodníkovy, posléze ale došlo k propuštění žen, dětí a mužů starších 50 let. 

Následujícího rána ve čtvrtek 19. dubna kozáci odvezli 23 zadržených mužů do nedalekého Velkého Újezdu. Nešlo jen o muže ze Zákřova, ale i z Tršic, Velké Bystřice či Doloplaz, kteří byli v době útoku poblíž a snažili se pomoci s likvidací požáru. Po prvních výsleších byli čtyři ze zajatců propuštěni. Mezi nimi i konfident gestapa Bedřich Hodulík z Tršic, který sice po válce u soudu dostal trest doživotního žaláře, díky amnestii ale nakonec brány věznice opustil v roce 1961. Zda právě on sestavil onen „seznam smrti“, který jeden z kozáků při razii ztratil, se zjistit nepodařilo – ostatně ani jeho přímý podíl na masakru nebyl nikdy zcela prokázán. 

Zbylou devatenáctku nešťastníků čekaly dva dny martyria brutálních výslechů, mučení, žízně a hladu. Onoho druhého dne – v pátek 20. dubna – kozáci, jako by chtěli oslavit 56. narozeniny Adolfa Hitlera, vydatně popíjeli a se stoupající hladinou alkoholu vzrůstala i brutalita jejich chování k zajatým mužům ze Zákřova a okolí. „Mezi pozůstatky devatenácti obětí se nenašla ani jediná neporušená stehenní kost,“ stojí v zápise z poválečného exhumačního protokolu.

Večer následovala již dříve popsaná scéna. Zmučení, chůze mnohdy téměř neschopní nebožáci byli nahnáni na korbu přistaveného nákladního vozu. Kozáci je odvezli do lesácké osady Kyjanice, kde byli popravováni střelou do týlu. Roli katů s největší pravděpodobností sehráli příslušníci přerovského gestapa Josef Hykade a Ernst Geppert. Mrtvá či polomrtvá těla skončila v dřevařské boudě, kterou poté kozáci obložili dřevem, polili benzinem a zapálili. Teprve tím „Akce Zákřov“ skončila.

Hrob museli odkrýt Němci

Místo zločinu se druhý den pokusili zamaskovat příslušníci německé pohraniční policie, kteří spáleniště rozhrabali a ohořelé zbytky těl zasypali zeminou. Lokalitou navíc procházely německé hlídky. Příbuzní zavražděných tak o osudu svých blízkých ještě řadu dalších dní nic nevěděli. Zbylí obyvatelé Zákřova se navíc mnohdy raději dál schovávali a chodili spát do sklepů, protože kozáci se i v dalších dnech tu a tam v obci a jejím okolí objevili. 

První rudoarmějské jednotky 4. ukrajinského frontu na Olomoucko dorazily až 5. května. Nejtěžší boje poté probíhaly západně od Šternberku, kde se první dva dny dařilo jednotkám Wehrmachtu držet ústupovou cestu z Olomouce do Litovle. Olomouc byla nakonec osvobozena až 8. května, celý kraj pak o den později. 

Hrůzná pravda o osudu nezvěstných mužů vyšla najevo až 12. května. Hromadný hrob spálených torz lidských těl museli vykopat Němci z blízkých obcí. Ostatky byly při pietním aktu o dva dny později uloženy v hromadném hrobě v Tršicích, kde se dodnes nachází pomník. Spravedlnost pro hlavní aktéry z řad gestapa – tedy Ernsta Gepperta a Josefa Hykadeho – přišla několik let po válce. Oba byli odsouzeni k trestu smrti a popraveni. 

Kdo byl zapojený do odboje?

Ačkoliv partyzáni ze skupin operujících v okolí Zákřova v této vesnici v době akce kozáckého praporu 574 již nebyli, podle historika Pavla Kopečka se mezi 19 zavražděnými nacházeli kromě náhodných obětí i lidé do odbojových aktivit skutečně zapojení a také někteří žijící v ilegalitě. Ve své studii o odboji na Přerovsku a v dalších lokalitách střední Moravy mezi ně řadí Josefa Musila, Františka Švece a Josefa Jahna, kteří dříve patřili k takzvané Velkobystřické partyzánské skupině. V inkriminované době se ukrývali v Tršicích a onu tragickou noc se vydali na pomoc lidem v Zákřově. 

V dřevařské boudě našli svou smrt také zákřovští občané Josef Marek a Jan Plánička, kteří byli zapojeni do činnosti odbojové organizace Lvice. Zahynul také hlavní spolupracovník partyzánského oddílu Juraj v Zákřově Jan Ohera, jenž předtím například ukrýval uprchlé sovětské zajatce. Naproti tomu třeba jednadvacetiletý Jaroslav Žák přijel k příbuzným do Zákřova právě 18. dubna z Brna, aby tam nalezl bezpečné útočiště před spojeneckým bombardováním.