Malí lvi plní strachu: Kdo jsou děti Islámského státu?

Náš rozhovor už pokračoval něco málo přes hodinu, když se Taim, štíhlý osmiletý kluk, začal ošívat. Nakonec si řekl o tužku a papír a zalezl si zpátky do velkého hotelového křesla, aby nám nakreslil něco ze svých vzpomínek. 

Jeho obrázek, typicky rozmáchlá dětská čmáranice, zachycoval scénu z malého parku poblíž jeho domu. Bylo to místo, kam si chodíval hrát, než přišli muži s plnovousy a se zbraněmi a zabrali celé město. Kresba zobrazovala dav, který se srotil okolo dvou postav, na něž si Taim velmi živě vzpomíná: První muž měl jen jedno oko, zatímco ten druhý byl očividně naštvaný. 

„Vypadal hodně rozzlobeně,“ líčí chlapec, zatímco maluje plešatého muže. „Drží toho druhého pána a taky má něco v ruce. Ten druhý muž nemá oko. To proto, že mu ho ten první sebral. Tady, vidíš?“ ukazuje na obrázek. „A pak se ten naštvaný postavil za něj a tomu s tím jedním okem spadla hlava.“

Chlapcův tenký prst ukazuje na místo na papíře, kde leží odseknutý kus těla. „Prostě spadla dolů,“ opakuje. Pak zavře oči, jako by si přál, aby ten obrázek zmizel. „Ne,“ řekne nakonec. „Nechci si to pamatovat.“  

Dva miliony dětí

Během dvou let, kdy tzv. Islámský stát zabral rozsáhlá území v Sýrii a v Iráku, se pod jeho nadvládu dostalo na šest milionů lidí. Nejméně třetinu z nich přitom tvoří děti, kterým ještě nebylo patnáct let. A ty se staly doslova dětmi chalífátu. Jeden z expertů, který je sledoval, tvrdí, že je celá tato generace hluboce traumatizovaná. Lehce ovlivnitelné mladé mozky čelily nejen tvrdosti války, ale také nespočetným aktům nevýslovné krutosti: od veřejného bičování přes amputace údů a sekání hlav až po křižování – těmito nechutnými skutky Islámský stát nechvalně proslul po celém světě. 

The Washington Post vedl rozhovor s pěti chlapci, jejichž rodiny uprchly z území ovládaného Islámským státem a nyní přebývají coby běženci v dočasných domovech v Evropě. Přesné umístění uprchlického zařízení na žádost Taimovy syrské rodiny neuvádíme, a abychom ochránili chlapcovu identitu, nepořídili jsme ani žádné jeho fotografie. The Washington Post prošel rovněž záznamy, přepisy rozhovorů a videa zachycující osudy desítek dalších dívek a chlapců, kteří žili pod nadvládou IS a jejichž zkušenosti se navzájem velmi podobají. 

Každý má trauma

Někteří, jako Taim, skončili ve školách a tréninkových zařízeních, jež provozuje chalífát. Tam, izolováni od rodin, podléhali nepřetržitému tlaku islamistické ideologie a krvavých videí. Učili je střílet z pušek a vrhat granáty a povzbuzovali je, aby se stali sebevražednými atentátníky – což byla podle jejich instruktorů nejvyšší meta, jaké může mladý zbožný muslim dosáhnout. Mnozí z nich museli sledovat popravy vězňů – a někteří z nich se jich dokonce nuceně účastnili. 

Sociální pracovníci, kteří s těmito mladými lidmi pracují, se shodnou, že hluboká psychologická traumata mohou být tím nejtrvanlivějším, co Islámský stát vytvořil. Postavil tak jeviště pro další cykly násilí a extremismu, jež budou propukat ještě dlouho poté, co bude IS smeten z povrchu zemského. Humanitární organizace se s vypětím všech sil snaží obětem této psychologické války poskytnout alespoň nějakou pomoc přímo v utečeneckých táborech na Blízkém východě.

Zakázaná škola

Taimovi bylo šest, když militanti vtrhli do severosyrského Rakká. Ulice budoucího hlavního města chalífátu už zažily sporadické srážky mezi znesvářenými frakcemi během občanské války koncem roku 2011. Nyní, s teroristy u kormidla, válčení ustalo – zato krveprolití nabralo na síle. 

Taim má bystrý a jasný pohled, který však pohasne, jakmile se ho někdo zeptá na události z oněch týdnů, kdy se islamisté dostali k moci. Před IS se život točil okolo rodiny, hraní a místní školy, kterou zbožňoval. „Miluju školu,“ vysvětluje s trochu pokřiveným úsměvem a vypočítává oblíbené předměty: matematika, umění a sport. 

Noví páni města nejprve zavřeli školu a proměnili ji ve vojenskou základnu. Po dlouhých měsících se nakonec mohli žáci vrátit, ale ozbrojenci byli stále na místě, fyzicky přítomní na každé hodině. Rozdávali malé pozornosti a osobně dohlíželi na vyučování podle nových osnov schválených Islámským státem. „Na začátku nám dávali hračky,“ vzpomíná Taim. „Ale jakmile začalo vyučování, byli velmi vážní. Učili nás většinou jen o islámu.“

Poučné příběhy

Taim vzpomíná, jak jeho noví učitelé kladli zvláštní důraz na jistý příběh ze života proroka Mohameda. Zakladatel islámu v něm potrestal zloděje velbloudů tím, že jim vydloubl oči a usekl ruce. Pro mladíky z Rakká to mělo zjevně sloužit jako varování a současně coby ospravedlnění tvrdých trestů, jež začali militanti na obyvatelích města vykonávat – za cokoliv, od nařčení ze špionáže až po kouření.

Po čase Islámský stát vyměnil klasické školní učebnice za nové, napsané teroristy samotnými. Mnohé z nich se dostaly do rukou západních expertů, kteří je po prostudování označili jen za propagandu natřenou na růžovo. Lekce z počítání a psaní pro nejmenší děti doprovázejí obrázky zbraní, granátů a tanků. Učebnice pro starší žáky vyzdvihují hodnotu mučednictví a vykreslují vznik chalífátů jako vrchol lidských dějin. 

Podle Jacoba Olidorta, odborníka na extremistickou islámskou literaturu z washingtonského Institutu pro blízkovýchodní politiku, nejde v žádném případě o vzdělání, ale o snahu přetvářet mladou mysl. Islamisté podle jeho názoru nechtějí věřící, nýbrž bojovníky. „Zkoušejí vytvořit džihádistickou generaci. Nejde jen o to, aby věřila té správné nauce. Chtějí, aby za ni bojovala.“

Jedna z lekcí, které nelze jen tak vymazat z paměti, však na Taima nečekala v knihách. Chlapec vzpomínal, jak je učitelé nabádali, aby začali pracovat jako informátoři. Měli donášet na rodiče, kteří porušují náboženské zákazy nebo vyjadřují nespokojenost s vládou islamistů. Taim popisoval, jak museli všichni nastoupit do blízkého parku, kde byla vyhrabaná obrovská díra – budoucí masový hrob. Jejich instruktor jim vysvětlil, že byl vykopán pro všechny děti, které by neohlásily prohřešky rodičů. „Kdybychom jim něco zamlčeli, tak nás tam hodí,“ popsal chlapec.

Ve výcvikovém kempu

Skutečný šok pro rodiče však přišel v den, kdy Taim vtrhl do svého pokoje a začal si balit věci. Otci a matce oznámil, že jej vybrali do speciálního tréninkového kempu pro kluky. Rodiče o podobném zařízení slyšeli – o táboře pro školáky, kde se vyučuje boj, ovládání zbraní a islamistická ideologie. 

Taimova matka vzpomíná, že chlapec trval na tom, že „jde z vlastní vůle“, a obvinil rodiče, že se nestarají o jeho náboženskou výchovu. Zkoušela synovi jeho rozhodnutí vymluvit a navrhla, že budou chodit do mešity častěji. Taim se však na ni obořil: „Kéž by vám Alláh nedopřál tak, jako vy jste nedopřáli mně!“

Kemp, kam nakonec chlapec nastoupil, byl jedním z desítek dalších rozesetých napříč chalífátem, kde se měli cvičit hoši od šesti let. Všechny přitom mají prominentní místo v džihádistické propagandě, která ukazuje kluky v uniformách, jak střílejí, pomáhají s popravami a trénují na sebevražedné mise. 

„Islámský stát vkládá do svých tréninkových kempů spoustu zdrojů, aby dosáhl absolutní oddanosti a poslušnosti těch chlapců,“ vysvětluje Anne Speckhardová, expertka na násilný extremismus a profesorka psychiatrie na lékařské fakultě Georgetown University. „Pro IS jde o dokonalou továrnu na sebevražedné atentátníky, protože děti lze nejsnáz ovlivnit.“

Knoflík v autě

Speckhardová dělala rozhovory s mnoha chlapci, kteří kempy prošli. Ibn Omar, jemuž bylo v době výcviku třináct let, popisuje svoji zkušenost: „Učili nás o autech, jak jsou zaminovaná a kde je spouštěcí knoflík. Učili nás, jak se vyhodit do vzduchu mezi nevěřícími. Učitel náboženství nám řekl, že když zmáčkneme knoflík, půjdeme do ráje.“

Taim, „lvíče chalífátu“, měl v době přijetí jen šest let a byl příliš malý i na tak „jednoduché“ mise. Kemp byl pro něj především směsicí zábavných aktivit: sportu, soutěží a střelby na terč. K tomu dostal pořádný náklad náboženské převýchovy. Potkal spoustu kamarádů ze školy a společně trénovali s cizinci z jiných zemí, například z Egypta, Pákistánu a Uzbekistánu. Učili je jediné: jak se stát perfektním mudžahedínem, svatým bojovníkem. Mezi jednotlivými lekcemi jim učitelé pouštěli videa – hodinu za hodinou záběry plné řezání hlav. 

Útěk ze Sýrie

Rodina v Rakká se mezitím dostávala pod stále větší tlak. Lidé z IS začali Taimova otce podezřívat, že kdysi bojoval za nepřátelskou frakci. Rodiče se báli, že syna už nikdy neuvidí. Sebrali tedy všechny peníze, které dokázali dát dohromady, a počkali, až dostane Taim svolení k návštěvě domova. Pak potichu zmizeli z města, přičemž rozdávali úplatky na každé kontrolní stanici. Později se připojili k proudu uprchlíků směřujících přes Turecko do severní Evropy, kde nakonec také skončili v utečeneckém táboře.  

Hranice chalífátu se mezitím pod tlakem mezinárodní koalice dál smršťují. Islámský stát ztratil klíčová města a mnozí z jeho prominentních vůdců padli. Přesto kempy pro mladé bojovníky přetrvávají – jako důkaz jejich ohromné hodnoty pro stát, jenž se pomalu hroutí. Jeden z členů IS, který pod příslibem anonymity souhlasil s rozhovorem po internetu, popsal kempy jako zásadní pro budoucnost organizace. „Jsou to bojovníci a vůdci zítřka, kteří budou silní a beze strachu ze smrti. Nebudete se bát jen našich mužů, budete se bát i našich dětí.“

Nejistá budoucnost

Syrský kluk, který utekl ze sevření chalífátu, se dnes přizpůsobuje neznámému prostředí. Rád mluví o nové škole a rychlost, s jakou se učí místní jazyk, dokládá jeho inteligenci i touhu splynout s okolím. Umí být kouzelný – zvlášť, když se ptá novinářky na její věk. „Vím, že ženy radši říkají, že jsou mladší,“ směje se. Chvíli pak přemýšlí, kde vlastně tohle moudro slyšel. „Řekl mi to jeden kluk z IS. Prý si to mám pamatovat, abych pak neměl trable se svou budoucí ženou.“

I v mírumilovné a prosperující severní Evropě je však někdy Islámský stát hrozivě blízko. Taimova matka potvrzuje, že chlapec trpí záchvaty hysterie, kdy nekontrolovatelně křičí. Přestože navštěvují terapeutická sezení a snaží se syna zaměstnávat sportem, občas ho sevře hrozný pocit, že už nikdy neunikne. Jak sám říká: „Teď patřím k lidem z IS.“