Když se řekne polyamorie: Šťastný život ve třech

Představte si, že při večeři usednete ke stolu se svým manželem, dětmi, matkou a… milencem. Všichni se dobře znají a pojí je přátelské vztahy. Po jídle dorazí manželova přítelkyně, s níž čas od času strávíte postelovou „trojku“. Nejde přitom o výmysl bláznivých sodomitů – jedná se o běžnou realitu lidí, kteří vyznávají životní styl zvaný polyamorie. 

Hlavně nic netajit 

Za jeho kolébku se považuje Washington, kde v roce 1996 vzniklo hnutí The Polyamory Society. Dnes podobná organizace – s názvem Poly Amores Netzwerk – existuje i v Německu a své příznivce si neobvyklý způsob života nachází také u nás. Příkladem je polyamorik Jan Matějek, který žije otevřeně ve vztahu se dvěma ženami a popisuje ho následovně: „My tři jsme spolu chodili všichni navzájem už asi před rokem. V současnosti chodím já s oběma přítelkyněmi, ale ony spolu již nechodí, tak se vídáme v této sestavě, jen když je třeba nějaká akce, kam chci vzít obě.“ 

Hlavní podmínkou je, aby o sobě všichni partneři navzájem věděli, přičemž o nich vědí i jejich nejbližší, tedy rodiče a děti – nic se nesmí tajit. Polyamorie prý navíc netkví primárně v sexu, ale v partnerství a partnerské lásce, kterou lze údajně cítit k více osobám najednou. „Je to podobné, jako byste se ptali, jak matka rozděluje cit mezi vlastní děti. Každý vztah je trochu jiný. S přítelkyní, s níž žiju, se známe velmi dlouho, vztah se časem prohluboval a je úplně odlišný než s druhou přítelkyní, se kterou chodím asi rok a půl,“ vysvětluje Matějek. 

Vítr v monogamním vztahu 

Když do dlouhodobého, třeba i spokojeného vztahu vtrhne zamilování jednoho z partnerů, monogamními vztahy to většinou od základů otřese: Buď se rozpadnou, nebo v sobě zamilovaný svůj cit potlačí za cenu vlastní frustrace. Vyznavači mnohonásobné lásky ovšem zmíněné situace řeší otevřeně – s novým objektem zájmu se svému protějšku svěří a ten se s tím většinou smíří. Polyamorici se shodují, že k radosti z faktu, že je partner s někým dalším, musí člověk dozrát. Musí v sobě potlačit potřebu druhého vlastnit a nesmí z jeho nového vztahu vyvozovat závěr, že on sám nestojí za nic. 

Žárlivost se prý u polyamoriků vyskytuje velmi zřídka. A když k ní přece jen dojde, eliminuje se tím, že se o problému otevřeně mluví. „Myslím si, že žárlivost je většinou znakem něčeho jiného. Třeba mám pocit, že žárlím, ale ve skutečnosti to znamená, že bych se s partnerem chtěla vídat častěji. Nebo bych chtěla, aby mi řekl, že jsem pro něj důležitá a proč,“ vysvětluje polyamorička Fronéma Virglerová.

Nevěra čili porušení pravidel 

Naopak se však u polyamoriků překvapivě hodně řeší nevěra, i když má jinou podstatu, než jsme běžně zvyklí. Neznamená totiž spát či chodit s někým jiným, ale porušit určitá pravidla, která si partneři nastavili. Zahrnuje to například situaci, kdy si partner najde další lásku, ale ani jí, ani stávající přítelkyni o tom, že má více závazků, neřekne. 

Polyamorici často sdílejí elektronické diáře, ve kterých si dávají vědět, kdy má kdo čas. Riziko přenosu pohlavních chorob snižují chráněným stykem, nepodnikají promiskuitní akce a do svého společenství pouštějí jen některé. „K jistým rizikům patří, že když jsme v blízkém kontaktu s více lidmi, můžeme častěji zažívat také ztrátu, ať už rozchod, nebo i úmrtí. Zároveň však paradoxně být s více lidmi znamená i výhodu: Například po bolestivém rozchodu nezůstáváme sami,“ vysvětluje psycholog z Centra psychologicko-sociálního poradenství Středočeského kraje a polyamorik Jiří Procházka.