Jan Masaryk post mortem: Co následovalo po záhadné smrti ministra zahraničí?

Černínský palác zažil podivnou noc. Vrátného měl někdo uzamknout ve strážní místnosti, telefony na čas ohluchly, ulicemi vedle budovy se prohánělo nápadně moc automobilů, na nádvoří byl slyšet dusot nohou, kolem půl třetí se ozvala hlasitá rána. Změť podivných náhod a událostí, které část svědků potvrdila a druhá naopak vyvrátila, rozetnulo až svítání. Toho rána se našlo Masarykovo bezvládné tělo.

Imperialisté ho k tomu dohnali

Smutná zpráva zazněla na vlnách Československého rozhlasu krátce po poledni, šokovaná veřejnost, požadující podrobnosti, však byla odkázána až na oficiální prohlášení, jež vydalo předsednictvo vlády:

„Dne 10. března v časných hodinách ranních skončil dobrovolně svůj život Dr. H. c. Jan Masaryk. V důsledku své nemoci spojené s nespavostí, rozhodl se, pravděpodobně v okamžiku nervové poruchy, k zakončení života skokem z okna svého úředního bytu na nádvoří Černínského paláce. Den před svým tragickým skonem a též ve večerních hodinách pan ministr nejevil známky duševní sklíčenosti, nýbrž naopak byl pln životní aktivity a obvyklého svého optimismu. Podrobné šetření se provádí.“

Sdělení vyvolalo oprávněné pochybnosti a pražskými ulicemi se šířila nejistota. Mezi nekomunistickými politiky, kteří po 25. únoru setrvávali ve funkcích, převládl strach o život. Ministr vnitra Václav Nosek po čtrnácté hodině vystoupil na půdě Národního shromáždění, čímž ovšem vyvolal jen další nedůvěru a podezření. Poslankyně Milada Horáková se okamžitě po jeho projevu vzdala poslaneckého mandátu, mnozí další nečekali a narychlo opustili republiku. V řeči zaznělo:

„Na základě dosavadních výsledků šetření mohu již říci, že jde o dobrovolnou smrt Jana Masaryka, a to za těchto okolností: Ještě včera se zúčastnil slavnostního přijetí polského velvyslance u prezidenta republiky v Sezimově Ústí [...] Osoby, které s panem ministrem přišly do styku, nepostřehly žádné známky sklíčenosti. V důsledku zhoršující se nemoci nastala v noci u ministra nervová krize. Bylo zjištěno, že v posledních dnech trpěl nespavostí a podle zanechaného množství nedopalků cigaret lze usuzovat, že tomu tak bylo i této noci.

Kolem šesté hodiny ranní nastalo u ministra vyvrcholení dostavením se prudké ranní deprese, která se stupňovala až do náhlého pominutí smyslů. Mezi zanechanými věcmi, kterými se obíral této poslední noci, jsou i telegramy bývalých přátel z Anglie a Ameriky, obsahující výtky a zklamání nad jeho mužným a vlasteneckým postojem ve dnech vládní krize. To vše společně vedlo k tomu, že v nekontrolovatelném duševním stavu se kolem šesté hodiny ranní odebral z ložnice do sousední koupelny, z jejíhož okna vyskočil na nádvoří Černínského paláce, kde byl asi za půl hodiny nalezen mrtev…“

Navzdory tomu, že vyšetřování zdaleka nebylo u konce, vysvětlení z pera Gottwaldovy obrozené vlády vyznělo poměrně jasně. Duševně nemocný ministr, dohnaný k zoufalému činu západními spojenci, kteří se chystali za pomoci domácí reakce ovládnout Československo a neúspěšně tlačili na Masaryka, aby se ke zlotřilému plánu přidal. V tomto výkladu však zůstávalo příliš mnoho děr a otazníků.

Na stránkách světového tisku

Den poté, co vyhasl život Jana Masaryka, smutná novina plnila přední stránky domácího i zahraničního tisku. Zatímco Rudé právo, Mladá fronta a další prorežimní deníky v různých obměnách vesměs opakovaly Noskovy závěry, francouzské či britské listy, nepochybně ovlivněné míněním formujícího se třetího exilu, se přikláněly k verzi vraždy, případně nesnesitelného nátlaku, který Masaryka k sebevraždě donutil, ačkoliv byl rozhodnut co nevidět emigrovat.

Daily Telegraph, 11. března: „…Masarykova smrt ukázala nepochybně charakter nové československé vlády a způsoby, jimiž se chopila moci.“

National Zeitung, 12. března. Autor článku o Masarykově smrti zde citoval slova, která ministr řekl o několik dní dříve pražskému korespondentovi pařížského listu Le Matin: „Vím, stejně tak jako vy, že moje země již není svobodná. Kde jsou všechny naše iluze z doby po válce? Jako mnozí jiní, domníval jsem se i sám, že Československo se nemusí již ničeho obávat. Nic však o tom neříkejte. Teď nemohu sdělovat své myšlenky…“

Tribune de Geneve, 16. března: „Láska lidí neochránila Jana Masaryka před démony politiky. Ctižádostiví politikové, kteří vedou národy, nerozumí řeči srdce. Beznadějný vývoj, který uvrhl jeho zemi pod botu diktatury, nedal „Honzovi“ tentokráte možnost, aby obnovil demokratický odboj.“

Ani novináři v zámoří nepochybovali, že ministr smrt nezvolil zcela dobrovolně. Pouze Daily Worker, tiskový orgán americké komunistické strany, uveřejnil článek „Masaryk obětí Marshallova plánu“, který věrně kopíroval linii československé a sovětské propagandy.

Poslední cesta

Masarykova otevřená rakev byla vystavena ve sloupové galerii Černínského paláce, kde nejprve proběhla tryzna pouze pro pracovníky ministerstva. Mnozí při pohledu na tělo pojali podezření, že šlo o násilnou smrt. Například tajemníka Suma zarazilo, že u levého spánku mrtvého byla příliš okatě naaranžovaná květina. Snad aby zakryla ránu, kterou rozhodně nemohl způsobit pád? Vrátný a strážný, kteří tělo osudného rána spatřili jako první, se bázlivě svěřili kolegům, že si všimli také podlitiny pod okem a hematomu na pravé paži. Vznikla tato zranění z fyzického napadení? Ztloukl snad někdo Jana Masaryka předtím, než jej vystrčil z okna, nebo přinutil skočit?

Státní tajemník Vladimír Clementis, formálně druhý nejvýše postavený muž ministerstva, promluvil k truchlícím. V řeči znovu nepřímo obvinil z Masarykova tragického konce Západ: „Nedá se zatajit skutečnost, že při své citlivosti, při své povaze, která by ani mouše neublížila, prožíval trpké chvíle, když četl a slyšel, jak mu z dálky zlovolně spílají lidé, kteří se dříve hlásili do řad jeho přátel, kteří však často nebyli hodni rozvázat tkaničky jeho bot. Je též pravda, že se ho zvláště bolestně dotkly případy zrady našich úředníků v zahraničí, nad většinou z nich mávl rukou jako nad dávno ztracenou věcí. Avšak zrada tam, kde ji nečekal, ho obzvláště bolela.“

Pro veřejnost měla být rakev s tělem vystavena v Černínském paláci 12. března od 9 do 17 hodin. Nekonečné zástupy, toužící se naposledy rozloučit s „naším Janem“, donutily úřady nechat prostor přístupný po celou noc. Novinové titulky hovořily o návštěvě až o půl milionu lidí.

Státní pohřeb se konal v sobotu 13. března. Ve 14 hodin se vydal smuteční průvod z Pantheonu Národního muzea na hřbitov v Lánech. V centru Prahy hovořil předseda vlády Gottwald, těžce nemocný prezident Beneš byl rovněž přítomen, ale hned po obřadu se odebral zpět do Sezimova Ústí. Při uložení Masarykových ostatků v Lánech jej zastoupila manželka Hana. Rodinný hrob Masarykovy rodiny, zaplavený květinami ještě ze 7. března, kdy lidé vzpomenuli výročí narození T. G. Masaryka, musel být rozšířen, aby pojal dalšího člena.

TIP: Jan Masaryk: Trudný život ve stínu výjimečného otce

Po smutečním obřadu zazněla státní hymna a rakev klesla do hlubin. Na zasypanou jámu dosedla masivní betonová deska. Lánský hřbitov zůstal poté ještě dlouho střežen a znepřístupněn veřejnosti, což dalo vzniknout fámám, že Masarykovo tělo v hrobě vůbec neleží, případně že je v něm pouze popel. To prý pro jistotu zařídili komunisté, aby ostatky nikdo nemohl vyjmout a nalézt třeba důkazy o násilné smrti.

Po Masarykovi

Zatímco život v Československu se vrátil do normálních kolejí, poúnorový demokratický exil si naopak Masaryka hojně připomínal. Vše, co mohlo oslabit komunistickou verzi Masarykovy smrti, bylo uveřejňováno v tisku či později na vlnách Rádia svobodná Evropa. Exil nekriticky přijal za fakt i domněnku, že Masaryk do poslední chvíle zůstával po boku prezidenta a teprve po jeho svolení se rozhodl odjet do Velké Británie a postavit se do čela zahraniční akce. O plánu však věděla StB (či sovětští agenti), která jej zavražděním ministra (či dohnáním k sebevraždě) zhatila. Vysvětlení se zdá jednoduché a jasné, ale je skutečně pravdivé?