Extrasolární planety dnes astronomové objevují zcela rutinně, a to převážně pomocí kosmických družic. Postupně se však mění zastoupení využitých metod, a tudíž i statistika vlastností zmíněných těles.
V počátcích této nové astronomické éry na konci 20. století převažovalo objevování planet metodou radiálních rychlostí, tedy z periodických cloumavých pohybů mateřské hvězdy. Největší pohyby tohoto typu vyvolávají hmotné planety na blízkých oběžných dráhách – tzv. horké jupitery. Uvedené exoplanety se tak dařilo objevovat nejčastěji, až do vypuštění přesných fotometrických družic, mezi nimiž dominuje zařízení nazvané Kepler.
TIP: Za hranice Sluneční soustavy: Periodická tabulka známých exoplanet
Tato observatoř odhaluje exoplanety na základě jejich přechodů před mateřskou stálicí, kdy již prakticky nezávisí na vzdálenosti, v jaké objekt kolem hvězdy obíhá. První místo mezi objevovanými exoplanetami tak zaujaly tzv. minineptuny, tedy tělesa s rozměry 2–6 ekvivalentů Země. Některá z nich pravděpodobně patří ke kamenným planetám zemského typu, mnohá pak zřejmě připomínají spíš ledové světy typu Neptunu, s kamenným jádrem a obalem zahrnujícím možná globální oceán a s atmosférou z vodíku a helia. Z několika tisíc známých exoplanet jich do uvedené kategorie spadá plná třetina.
