Jaké bylo nejvznešenější řemeslo v historii? Odpověď vás možná překvapí
Při slavnostních průvodech chodili hned za městskou radou, až za nimi následovali zlatníci, platnéři a další řemesla – od nejpočestnějších po ty nejméně spanilé
Řezníci zajišťovali masitou stravu pro celé město, bohaté měšťany si snadno zavázali nejvýtečnějším podpultovým zbožím a navíc poskytovali suroviny lojovníkům, mydlářům, ševcům nebo koželuhům. Jako samostatné řemeslo seřeznictví v českých zemích objevilo ve 13. století. Během století následujícího bychom v Praze našli více než sto a ve větších městech dvě až pět desítek řezníků. Na sklonku středověku byl řezník podobně jako pekař v každém městě samozřejmostí. Původně nešlo o odbornou práci, zabít a naporcovat dobytče mohl prakticky každý.
Masné krámy
Řezníci chovali dobytek buď přímo ve svých domech, nebo jej kupovali na venkově. Nakupoval mistr osobně, výjimečně nejzkušenější z tovaryšů. Ze vsi stádo odváděl řezník vybavený řeznickou holí a v doprovodu psa, který na povel „požeň“ štěkal a dorážel na zvířata, čímž je nutil k chůzi. Nákup většího množství dobytka vyžadoval velkou hotovost. Konšelé proto řezníkům často poskytovali bezúročné půjčky. Běžně se ale stávalo, že řezník nejlepší kusy prodal ještě další osobě za lepší peníz nebo se se všemi penězi vytratil neznámo kam.
S rostoucím počtem měšťanů rostlo i množství žádaného masa a tedy i počet řezníků a takzvaných masných krámů. Tyto tržní prostory, určené k prodeji masa a masných výrobků, byly původně dřevěné. Později dostávaly kamennou podobu a byly také často zahlubovány, aby v nich majitelé zajistili chladné prostředí a tedy lepší trvanlivost zboží. Řezníků bývalo ve městě vždy o něco víc než masných krámů, ale v omezeném počtu kvůli přiměřené konkurenci. Ten, kdo neměl svůj krám, prodával doma a byl „krámu čekatel“. Mohl jej získat například až poté, co jiný z řezníků umřel. Krám vlastnil řeznický mistr a po něm jeho syn. Pokud neměl syna, připadl nejstaršímu z řeznických čekatelů.
Rozrůstající se vrstva měšťanstva poptávala také více masných výrobků a řezníci ve velkých městech se mohli specializovat. Vydělili se sádelníci, lojovníci, drobníci a drštkáři, tedy ti, co zpracovávali a prodávali pouze droby, jitrnice, jelita a klobásy, a uzenáři. Takto úzce profilovaní řemeslníci byli vždy sdruženi v cechu společně s řezníky. V menších městech se řezníci běžně věnovali všem výše uvedeným činnostem, navíc vyráběli a prodávali mýdlo a svíčky ze skopového nebo hovězího loje.
