Zmizelé Mohendžodaro: Dávná civilizace byla větší než egyptská říše a pokročilejší než Babylon

Období před pěti tisíci let bylo skutečně přelomové. Ve třech oblastech a nezávisle na sobě dostalo lidské hemžení nečekaný řád a do té doby spíš chaotické kmenové organizace začaly formovat stabilní státy se vším, co k nim patří – s vládnoucí vrstvou, byrokracií, a především s městy. Přerod obyčejných vesnic v důkladně naplánovaná a centrálně řízená sídla, v nichž má každý vlastní roli a povinnosti, znamenala po zemědělství a zpracování kovu největší krok k civilizaci. A zatímco se školáci v Evropě učí o starověkém Egyptě a jeho faraonech nebo o mocných státech Mezopotámie a Chammurapiho zákonech, ohromná civilizace v údolí Indu zůstává v jejich stínu. A to navzdory faktu, že je v mnohém předčila.

Harrapská kultura, pojmenovaná podle naleziště v pákistánském Paňdžábu, byla ohromná. Na vrcholu rozkvětu mezi léty 2600 a 1900 př. n. l. mohlo tamní města podle odhadů obývat i přes milion lidí. A na rozdíl od Egypta a Mezopotámie, kde se města či městské státy koncentrovaly jen v bezprostředním okolí Nilu, respektive Eufratu a Tigridu, si harrapská civilizace užívala pohostinnosti rozlehlého údolí Indu, který prostřednictvím několika horních toků přivádí do nížin vodu z Himálaje a Hindúkuše. Řeka je místy široká až dva kilometry a její roční průtok dvojnásobně překonává Nil. Kdysi tak umožnila rozkvět výjimečné civilizace v oblasti dnešního Paňdžábu a Sindhu, na ploše snad až milionu kilometrů čtverečních.

Přísné plánování

Největší z měst harrapské civilizace – tedy alespoň nejrozlehlejší, jaké se dosud podařilo objevit – představovalo Mohendžodaro, kde mohlo na vrcholu slávy žít mezi 40 a 60 tisíci lidí. Jeho jméno znamená v dnešní sindhštině „kopec mrtvých“, ale rozhodně nejde o název, kterým by svůj domov označovali jeho dávní obyvatelé. Indičtí experti na mrtvé jazyky spekulují, že skutečné pojmenování mohlo znít Kukkutarma neboli „kohoutí město“, protože se tam při vykopávkách našlo několik pečetí právě s vyobrazením uvedeného ptáka. Nicméně podle zmíněné logiky by mohli lingvisté v budoucnosti za název zaniklého Brna považovat Krokodýlov, takže pravdu už asi nikdy nezjistíme… 

Na první pohled je patrné velmi „moderní“ rozvržení sídla, nad nímž se pozastavili už první britští a indičtí archeologové, kteří tam pracovali od roku 1922. Ulice, veřejné i soukromé domy – všechno je naplánované na pravidelném půdorysu mřížky. Hlavní ulice prochází městem od severu k jihu a na východ i na západ z ní vybíhají užší postranní uličky. Zbytky dochovaných schodišť naznačují, že alespoň některé domy měly více poschodí, a celé město pravděpodobně sestávalo nejméně z dvoupatrových budov.

Citadela v srdci

Jedna část Mohendžodara s výstavními stavbami spočívala na vyvýšené dvanáctimetrové platformě a archeologové ji označili jako „Citadelu“. Nacházely se tam lázně, velké sněmovní sály i obytný blok možná až pro pět tisíc lidí. Vyvýšená pozice popsaného srdce města nejspíš nebyla jen symbolická, ale zřejmě se jednalo o ochranu proti nenadálým záplavám. 

V kontrastu k tomu „dolní město“ zahrnovalo výhradně menší domy a každý z nich vznikl jako vlastní vesmír ve tvaru čtverce s centrálním nádvořím, kam se vstupovalo jediným vchodem. Nevíme jistě, zda měly domy okna do ulice, a musíme usuzovat podle jiných kultur. Například římská obydlí běžně směřovala do ulice velkými okny, zatímco jejich protějšky v antickém Řecku připomínaly spíš uzavřené pevnosti s výhledem do dvora a jen s malými škvírami na vnější stranu. Nešlo přitom ani tak o bezpečnostní opatření, jako spíš o účinný způsob, jak zamezit pronikání horkého vzduchu. Vzhledem ke klimatu tedy většina obrazových rekonstrukcí přisuzuje domům v Mohendžodaru malá okénka. 

Cihly řeší vše

Místní stavitelé dobře věděli, co dělají, a pro výstavbu volili pálené cihly. Není jasné, jestli na uvedenou technologii přišli nezávisle sami, nebo si ji – navzdory nesmírné vzdálenosti – dokázali vypůjčit z Mezopotámie. Při zmíněném procesu dojde v hlíně k několika zásadním změnám, díky nimž materiál ztvrdne a získá odolnost vůči vodě. Při nečekaných záplavách se obyčejná sluncem sušená cihla rozpadne, zatímco dobře vypálená hlína vodu nasákne, aniž by se poškodila její struktura, a poté se z ní vlhkost bez větších škod zase odpaří.

Podle výzkumů zasáhla Mohendžodaro masivní povodeň nejméně šestkrát a menší záplavy se dle některých odborníků odehrávaly každoročně. Pevné a odolné cihly tak znamenaly základ pro přežití města.

Dávní inženýři si přitom rozhodně zakládali na čistotě. Podél každé ulice vedla kanalizace v podobě přikryté strouhy, do níž se sbírala splašková voda. Téměř všechny domy měly koupelnu z hladkých kamenů a vanu, jež se vypouštěla do sítě kanálů, svedených zřejmě do řeky. Archeologové v místě napočítali na sedm set studní, což představuje vyšší koncentraci, než jakou kdy disponoval imperiální Řím. Všechny velké domy měly vlastní zdroj vody a na každé tři menší připadala jedna veřejná studna v bezprostřední blízkosti. Posedlost čistotou navíc dokládá rozměrná nádrž v Citadele, vymazaná směsí živic, aby voda neprosakovala: Přestože s rozměry 12 × 7 metrů dnes připomíná brouzdaliště, pro děti rozhodně nebyla – s hloubkou 2,4 metru sloužila nejspíš k rituální očistě. 

Utajení vládci 

Naprostou záhadou však zůstává, kdo v Mohendžodaru vládl. Na rozdíl od Mezopotámie a Egypta tam nenajdeme nákladné hrobky ani výstavné chrámy plné soch. Veškerá „velká“ architektura byla zjevně komunitní, v místě nestojí dokonce ani rozlehlé paláce, jaké vytvářela například minojská civilizace. Archeologové tak městu dávají přívlastek „bez tváře“, protože se nemohou chytit obvyklých berliček. 

Výsledkem se stal konsenzus, že harrapská kultura měla velmi rovnostářskou sociální strukturu a zřejmě jí nevládla dědičná aristokracie v čele s králem, která by měla tendenci hromadit majetek a stavět honosná sídla. Vědci spekulují, že buď rozhodovala městská rada, a to způsobem připomínajícím italské Benátky či Janov ve vrcholném středověku, nebo město ovládali kněží jako v rané Mezopotámii.

Navíc se nedochovaly žádné důkazy o silné vojenské přítomnosti. Mnohá sídla v údolí Indu měla masivní opevnění, přičemž hradby procházely dokonce i napříč jednotlivými čtvrtěmi, aby nepřítel nezískal celé město, pokud by už dokázal proniknout dovnitř. Jediné vojenské budovy odkryté v Mohendžodaru představují věže stojící na severu a na jihu, pravděpodobně na přístupových cestách. Tamní zdi nepřipomínají hradby, ale spíš zábrany proti povodním. Vědci tak usuzují, že šlo především o správní centrum, jehož hlavní přednost spočívala v pohodlí a příjemném kulturním životě.

Konec dobrých časů

Po roce 1900 př. n. l. však idyla skončila a obyvatelé Mohendžodaro postupně opustili. Nedošlo jen ke kolapsu města, ale celé rozsáhlé civilizace – městský způsob života se rozpadl a v ruiny se proměnilo každé velké sídlo v údolí Indu. Ve stejné době však také vyrůstaly malé vesnice na úpatí okolních hor a oba děje spolu téměř jistě souvisely: Lidé z měst utekli po nějaké katastrofě na vyvýšená místa.

Archeologům dlouho připadalo logické vkládat rovnítko mezi zánik harrapské kultury a nevyzpytatelný tok Indu. Teorie prezentované už ve 20. letech minulého století zahrnovaly masivní povodeň, která infrastrukturu poničila natolik, že se nedala obnovit. Problém spočívá v tom, že šest předchozích velkých záplav město přežilo, příliš narušené domy byly srovnány se zemí a na jejich místě vyrostly nové. Lidé se vzpamatovali, svoje domovy přebudovali a život šel dál. Proč by tedy měla být sedmá povodeň v čemkoliv jiná? 

Odpověď přinesl nedávný trend zkoumat prastaré změny klimatu. Analýza sedimentů z říčního dna ukázala úbytek organismů, který započal okolo roku 2500 př. n. l. a postupně nabíral na intenzitě. Víme, že tehdy došlo k přesměrování chladného vzduchu z Arktidy do Atlantiku a severní Evropy, což přesunulo těžiště letních bouří z jihovýchodní Asie do Středomoří. Narušil se tak cyklus letních monzunových dešťů, jež způsobovaly záplavy a přinášely na pole úrodné bahno a vláhu. Srážky v létě postupně ubývaly a stávaly se nepředvídatelnými, zatímco zimní monzuny zesílily a působily ničivě.

Zánik, nebo obroda?

Nízké výnosy polí v důsledku nevyzpytatelných letních podmínek nejspíš donutily zemědělce hledat oblasti se „spolehlivým“ deštěm – a nalezli je na úpatí Himálaje. Hornatý terén však neumožňoval výstavbu klasických, dobře organizovaných měst a společnost se rozpadla na menší izolované osady. Nejednalo se tedy o náhlý pád, ale spíš o pomalou, vynucenou degeneraci. 

Poslední ránu zasadil harrapské civilizaci zřejmě příchod Árjů ze Střední Asie. Díky vynálezu válečného vozu doslova smetli všechny okolní kultury a expandovali na sever i na jih, přičemž ovládli celý indický subkontinent. Okolo roku 1800 př. n. l. dorazili i do údolí Indu a pravděpodobně pohltili zbytky kdysi mocné civilizace, která v té době opustila většinu svých měst. Archeologové se neshodnou, zda se její zánik odehrál ohněm a mečem, nebo prostou kulturní asimilací. Jisté zůstává, že po roce 1700 př. n. l. už nenacházíme téměř žádné harrapské umění. 

Co ovšem pro Harrapy znamenalo konec velkého příběhu, bylo pro Indii startem zcela nové epochy. Árjové, tedy „vznešení lidé“, s sebou přinesli sanskrt a s ním i velmi specifické náboženství, jež se postupně rozvinulo do dnešního hinduismu. Po roce 1750 př. n. l. započalo tzv. védské období, kdy byly sepsány védy coby největší indické literární dílo. Mnozí odborníci věří, že za náhlým kulturním rozvojem Árjů musíme hledat právě převzetí dávných tradic Harrapů, jejichž písmo se dodnes nepovedlo rozluštit (viz Záhadné písmo). Je proto možné, že ve védách přežívá mnohé z této pozoruhodné civilizace. 

Záhadné písmo 

Harrapská civilizace vyvinula vlastní písmo, které přežilo hlavně na pečetích – a jednu z nejzachovalejších představuje tzv. pečeť s jednorožcem (na snímku). Neexistuje však žádný podvojný nápis, který by nám umožnil srovnání s již známým písmem. Celkem se povedlo identifikovat 400 symbolů, tedy příliš mnoho na to, aby zastupovaly jednotlivé hlásky. Jedná se tak nejspíš o obrázkové písmo podobné tomu, jaké vytvořili Egypťané.