Z Ameriky do Pacifiku: Mohli američtí indiáni osídlit Polynésii?
Thor Heyerdahl se na voru Kon-Tiki plavil „ve stopách“ jihoamerických indiánů, oni sami však neputovali Pacifikem, aby osídlili Polynésii. Přes oceán zamířili jen výjimečně, a navíc zřejmě ne zcela záměrně.
Tříčlenná komise věhlasné National Geographic Society sledovala toho vysokého světlovlasého muže s jistým pobavením. „Oceány nepředstavovaly bariéry, ale cesty. Nebyly to překážky, ale průchody. Dokážu, že Jihoameričané dopluli do Polynésie,“ vysvětloval jim zapáleně. „Jenže každý školák ví, že Polynésie byla osídlena z Asie, nikoli z Jižní Ameriky,“ přerušil ho jeden z členů komise. „A mým úkolem vědce je dokázat, že se ti školáci mýlí. A s nimi i ti, kdo je citují,“ prohlásil kategoricky mladík.
Komise se usnesla jednohlasně, že National Geographic Society plavbu na balzovém voru z Jižní Ameriky do Polynésie finančně nepodpoří. Časopis neměl zájem ani o reportáže z cesty. Jeden z hodnotitelů se vyjádřil zcela jasně: „Pane Heyerdahle, příběh Norů, kteří se topí v Pacifiku, jistě prodáte spoustě časopisů. Ale ne tomu našemu.“
Dvě vlny
Navzdory skepsi etnografů, archeologů, historiků i odborníků na námořní dopravu se balzový vor Kon-Tiki během plavby Pacifikem nerozpadl a norský nadšenec a badatel Thor Heyerdahl s pěticí kamarádů na něm v roce 1947 doplul z Peru na atol v souostroví Tuamotu. Heyerdahl názorně demonstroval, že dávno před Evropany mohli Polynésii navštívit původní obyvatelé Ameriky. To ho utvrdilo v přesvědčení, že Polynésie nebyla osídlena lidmi asijského původu ze západu, ale že ji zalidnili předci dnešních indiánů z východu, a to hned dvakrát. Kořeny první přistěhovalecké vlny směřující do Polynésie měly sahat dokonce až do Starého světa.
Podle Heyerdahla pronikli v mladší době kamenné lidé z Evropy do Střední a Jižní Ameriky a přispěli ke vzniku tamějších vyspělých kultur. Jejich potomci následně přepluli Pacifik a usadili se v Polynésii. Zabydleli ji od Havaje na severu až po Nový Zéland na jihu, od Samoy na západě po Velikonoční ostrov na východě. Vytvořili tu vyspělou mírumilovnou kulturu, která ale později podlehla druhé vlně agresivních, bojechtivých přistěhovalců pocházejících ze severozápadu Severní Ameriky. Tihle lidé byli podle Heyerdahla asijského původu a jejich potomci tvoří drtivou většinu současného obyvatelstva Polynésie.
Zarputilí válečníci se dostali do Polynésie oklikou. Putovali nejprve podél pacifického pobřeží Asie na severovýchod. Na americkém kontinentu se usadili v oblasti dnešní Britské Kolumbie, kde by k jejich potomkům měli patřit indiáni kmenů Haida a Tlingit. Odtud podnikli v 11. století masivní invazi do Polynésie, zdecimovali tam potomky první migrační vlny a zaujali jejich místo.
Ve světle vědy
Heyerdahlovy teorie o osídlení Polynésie z východu nezískaly ve vědeckém světě mnoho příznivců. Badatelé z nejrůznějších oborů nashromáždili bezpočet důkazů o tom, že Polynésané přišli do Tichomoří z jihovýchodní Asie, konkrétně z Filipín, Tchaj-wanu nebo z některého indonéského ostrova. Před 3 100 až 3 250 roky pronikli do západní Polynésie. Dopluli až na ostrovy Vanuatu, Fidži, Samoa či Tonga a tam se jejich migrace zastavila. K postupu dále do Pacifiku se jejich potomci odhodlali až za 1 800 roků. K ostrovům východní Polynésie vedla dlouhá plavba po otevřeném oceánu. Vždyť třeba Samou dělí od Společenských ostrovů 2 400 kilometrů.
Než mohli Polynésané podniknout úspěšnou kolonizaci ostrovů polynéského trojúhelníku, museli se dramaticky zdokonalit v mořeplavbě a navigaci. Na Havaj dopluli někdy kolem roku 900, na Rapa Nui známý Evropanům jako Velikonoční ostrov ještě o něco později a na Nový Zéland čili do Země dlouhých bílých oblaků až kolem roku 1200.
Moderní výzkumy osídlení Polynésie tak dávají plně za pravdu Heyerdahlovým kritikům. Tvrzení norského badatele, že lidé dokázali ve starověku cestovat po moři na úctyhodné vzdálenosti, však z rámce zavedených teorií a vědeckých faktů nijak zvlášť nevybočuje. Osídlení Polynésie je toho jasným důkazem. Ať už by k němu došlo z Asie, nebo z Ameriky, představuje jeden z nejúžasnějších počinů lidstva. O to, zda mohli Polynésané doplout až do Jižní Ameriky nebo zda původní obyvatelé Ameriky podnikli plavby do Polynésie, se vedly sáhodlouhé spory. Nedávná studie publikovaná ve vědeckém časopise Nature dokazuje, že američtí indiáni do Polynésie opravdu dopluli. Stalo se tak před osmi staletími.
Z Polynésie do Ameriky?
Polynésané byli zdatní mořeplavci, a tak se některým vědcům zdálo krajně nepravděpodobné, že by se námořní výboje obyvatel Pacifiku zastavily na Velikonočním ostrově a nepokračovaly za tuto nejvýchodnější výspu polynéského trojúhelníku. Občas se dokonce dostaly vědcům do rukou indicie, které bylo možné vykládat jako důkaz plaveb Polynésanů do Ameriky.
V Kalifornii používali předkolumbovští indiáni rybářské háčky nápadně podobné háčkům z Polynésie. Jazyk jihoamerických indiánů Mapuče nese podle některých lingvistů stopy po vlivu jazyků z Polynésie. V roce 2007 předložil početný mezinárodní tým vědců hmatatelný důkaz o návštěvě Polynésanů v Jižní Americe. Byly jím kuřecí kosti nalezené na pobřeží Pacifiku poblíž hlavního města Chile. Radiouhlíkové datování určilo, že kosti pocházejí z první čtvrtiny 14. století. Lze tedy spolehlivě vyloučit, že by tato kuřata dovezli na místo jejich nálezu Evropané. Nejpřijatelnější vysvětlení nabízí cesta Polynésanů na americký kontinent, protože v Tichomoří se kur domácí běžně choval, zatímco v předkolumbovské Americe chyběl. Polynéský původ drůbeže potvrdily i analýzy DNA izolované z kostí.
O cestách jihoamerických indiánů do Polynésie neexistovaly důkazy. Vědci i snílci typu Thora Heyerdahla mohli jen spekulovat. Hypotézy však nyní vystřídala tvrdá data získaná genetickými analýzami. Početný mezinárodní tým pod vedením mexického genetika Andrése Moreno-Estrady analyzoval DNA osmi set původních obyvatel Jižní Ameriky, Mexika a Polynésie. Vybrali si zástupce patnácti indiánských etnik obývajících pacifické pobřeží a dále pak obyvatele sedmnácti různých polynéských ostrovů. Následně pátrali v DNA těchto lidí po rysech, které by prozrazovaly společné předky. A tudíž i vzájemné kontakty.
Data z rozsáhlých genetických analýz svědčí jednoznačně o tom, že se jihoameričtí indiáni a Polynésané setkali a plodili spolu děti, které pak žily na tichomořských ostrovech. Stopy po těchto kontaktech jsou dodnes jasně patrné jako příměs krve indiánů z pacifického pobřeží Kolumbie kolující v žilách současných obyvatel Polynésie. Z analýz DNA vyplývá, že nejde o příměs nedávného data. Na jižní část souostroví Markézy se indiánská DNA dostala někdy kolem roku 1150. O půlstoletí později pronikli její nositelé na severní ostrovy Markéz. U obyvatel ostrova Palliser v souostroví Tuamotu se objevila po roce 1230 stejně jako na jižněji ležící Mangarevě. Na Velikonoční ostrov se dostala indiánská DNA někdy kolem roku 1380. Všechny tyto události se odehrály dávno předtím, než do Pacifiku pronikli Evropané.
Vzkříšení teorií?
Příspěvek lidí amerického původu do dědičné informace Polynésanů byl titěrný a nebýt moderních metod molekulární genetiky a složitého softwaru na vyhodnocení získaných dat, zůstal by zřejmě nepovšimnut. Nová studie tak rozhodně neznamená rehabilitaci Heyerdahlových teorií o americkém původu Polynésanů. Potvrdilo se však jeho přesvědčení, že naši předci podnikali dlouhé námořní plavby a oceán pro ně nepředstavoval nezdolnou bariéru. Původní obyvatelé Jižní Ameriky byli nejen schopni přeplout Pacifik, ale skutečně takové cesty podnikli a úspěšně je zakončili.
Jenže kdoví, zda cestovali dobrovolně. Možná se dostali na širé moře poté, co je na pokojné plavbě podél pobřeží zaskočilo náhlé běsnění živlů. Jejich plavidla se mohly zmocnit vichry provázející tajfun a zavléci je daleko od původního kursu. Tam se jich pak chopily mořské proudy a spolu s pasátovými větry je poháněly stále dál na západ až k polynéským ostrovům…
