Výstřední ozdoba: Muška jako symbol krásy
Středověk posunul ženu a její vizáž do zcela jiné roviny. Používání přípravků, které by podněcovaly touhu mužů po ženách či obráceně, bylo považováno za hřích. Ke znovunalezení krásy došlo teprve za renesance
Ideál renesanční ženy požadoval štíhlou postavu a vysoké klenuté čelo. Barva pokožky měla být světlá až bílá, čehož se dosahovalo nanášením pudrů a mastí.
Piha kam se podíváš
Požadavek ještě výraznější běloby se však objevil teprve v závěru baroka, kdy se líčení překlenulo přes mez, kterou bychom my v dnešní době uznávali za krajní. Kosmetika znovu překročila práh ženského salonu a vnikla rovněž do domény mužů. Bylo to vynuceno zejména absencí jakékoliv hygieny. Zapáchající zpocení lidé překrývali výměšky silnými parfémy nebo mastnými vonnými oleji, ženy i muži pudrovali své tváře a výraznými křiklavými barvami na nich zdůrazňovali vlastní rysy.
U dam se tehdy navíc rozšířilo znaménko krásy, jemuž se pro svou podobnost se sedícím hmyzem vžilo označení muška. Královské dvory oplývaly ženami, které si mušky nechávaly malovat na všechna možná místa na těle, nejčastěji ovšem na lícní kost, nad rty nebo pod oko. Nezřídka se ovšem stávalo, že jediná dáma mohla mít okrasných znamének hned několik. Módě černých mušek se nevyhnuli ani pánové.
