Všechny cesty vedou do Říma: Odkud se vzalo slavné rčení?
Římskou říši protkávalo obrovské množství dopravních tepen, jež „okysličovaly“ jak centrum v srdci Apeninského poloostrova, tak okrajové části impéria. Jejich rozsáhlá síť, která snese srovnání s dnešními moderními komunikacemi, měla širokou škálu využití.
Uměle budované silnice jsou pravděpodobně staré jako civilizace sama. Myšlenka kvalitní silniční sítě se zřejmě přes řecké a fénické kolonizátory dostala do západního Středomoří k Etruskům. Odtud zbýval už jen krůček do Říma, ambiciózního města ve vnitrozemí Apeninského poloostrova, které brzy ovládlo velký kus světa. Římané byli známí pro svou preciznost, praktičnost a schopnost přebírat výhodné prvky a postupy od jiných etnik a dále je propracovávat. Jinak tomu nebylo ani v případě výstavby cest (latinsky viae), které se staly faktorem, jenž Římanům zajišťoval převahu nad nepřáteli.
Římská účelnost
Hlavním důvodem budování rozsáhlé a komplexní silniční sítě byla rychlost přemísťování lidí. V době, kdy Řím bojoval na několika frontách, se ukázalo životně důležité se s armádou svižně přesunout a precizně udeřit. Nemělo by nás tedy překvapit, že první zkonstruovaná cesta směřovala na jih, kam Řím zprvu expandoval, ale také na západ, kde ležel životně důležitý přístav Ostia.
Armáda ovšem nebyla jen koncovým uživatelem, ale také konstruktérem. Většinu velkých inženýrských struktur a staveb té doby budovali římští legionáři, přičemž pozemní komunikace nebyly výjimkou. Na jejich počátku a konci zpravidla umisťovali propagandisticky zdobená architektonická či umělecká díla (vítězný oblouk, zdobenou městskou bránu, sloup nebo jiný památník). Silnice jako „výkladní skříň“ římské civilizace totiž představovala symbol nadřazenosti.
Ruku v ruce s hlavním způsobem využití cest šly i ty druhotné. Jednalo se o pohyb všeho možného – úředníků, zboží po celém Středomoří a mimo něj. Silnice fungovaly také jako tepny romanizace, přes které se do čerstvě dobytých oblastí dostávala římská kultura, zvyklosti a vyspělá civilizace. Zároveň sloužily i k přenosu informací pomocí poštovní služby. Ta se dělila na veřejnou (cursus publicus), v jejímž rámci se po silnicích pohybovaly poštovní vozy nebo rychlí jezdci s expresním psaním; a soukromou poštu neúřední povahy, kterou do cíle za poplatek dopravovali otroci, obchodníci či soukromníci.
Římské dopravní tepny rovněž představovaly urbanizační prvek. V určité vzdálenosti od sebe se podél komunikací nacházely zastávky s ubytováním (mansiones), kde se pocestný mohl bezpečně vyspat před dalším putováním. Okolo těchto staveb se často vytvořilo navazující osídlení (hospoda, nevěstinec, přepřažní stanice, půjčovna vozů, kovárna či stanice lékaře), díky čemuž se původní „hostely“ mohly rozvinout v soběstačná centra.
Způsoby a ulehčení přepravy
Nejjednodušší možnost, jak se dostat z bodu A do bodu B, představovala chůze. Ideální a pohodlnou rychlostí mohl po římské silnici chodec ujít přibližně 25 km za den. Jelikož vydlážděný a tvrdý povrch nebyl příliš uzpůsoben pro pohyb koně s jezdcem, využívaly se pro dlouhé přesuny na hřbetu zvířete udusané pruhy podél hlavní komunikace.
Osobní, hromadnou i nákladní přepravu umožňovaly různé typy vozů. Ke krátkým přesunům se využíval jednomístný, vzadu otevřený a vpředu uzavřený dvoukolák s železnými koly (carrus), který zpravidla táhl jeden kůň. Pro hromadnou přepravu sloužila raeda, čtyřkolový vůz tažený osly, mezky či voly s dojezdem až 70 km za den. Vzhledem k prostoru, který raeda poskytovala, se uvnitř mohlo usadit okolo pěti cestujících. Pro přepravu nákladu sloužil dopravní prostředek v podobě jednoduché platformy na kolech (někdy s vyvýšenými boky) zvaný plaustrum.
Římským cestovatelům přišly vhod itineráře, které se běžně prodávaly na ulici nebo byly volně dostupné k překreslení a zaznamenávaly přibližný průběh cesty, města a městečka podél silnic a vzájemné vzdálenosti. Nejznámější je pravděpodobně takzvaná Peutingerova mapa (Tabula Peutingeriana), jež pochází snad ze 13. století, ale byla vyhotovena na základě nedochované pozdně antické kopie založené na originálu z doby vlády císaře Augusta ( 27 př. n. l. – 14 n. l.). Na délku měří téměř 7 metrů a jsou na ní zachyceny nejvýznamnější silnice, města a řeky od Pyrenejského poloostrova až po Indii.
Podél cest se nacházely milníky, které často zaznamenávaly, kdo je odpovědný za údržbu daného úseku, jaké opravy byly provedeny, nebo jaká je vzdálenost od počátku silnice a k nejbližšímu městu. Císař Augustus nechal nedaleko Saturnova chrámu v centru Říma vytvořit takzvaný zlatý milník (miliarium aureum) z pozlaceného bronzu, od něhož měly všechny římské tepny odpočítávat svůj začátek. Zde snad leží původ rčení, že „všechny cesty vedou do Říma“.
Dálnice i pěšiny
Dle významu spojovaných cílů a oblastí existovalo několik druhů silnic od vyšlapaných cest po obdoby současných moderních dálnic. Římané dopravní komunikace rozdělovali dle jejich důležitosti. Viae publicae, financované z veřejných zdrojů, patřily k nejvýznamnějším a nejkvalitnějším římským cestám. Směřovaly k moři, do města, k řece, vojenské základně nebo navazovaly na jinou veřejnou silnici. Často nesly jméno úředníka v hodnosti cenzora, který platil nebo zadal jejich stavbu.
Silnice nižší třídy viae privatae budoval na svém pozemku za vlastní náklady soukromník, který je následně poskytl veřejnosti k volnému užívání. Do této kategorie spadaly odbočky, jež vedly od veřejných cest k jednotlivým statkům či osadám. Jejich vozovka mohla být zpevněná a dlážděná, ale i nevyztužená se štěrkovým povrchem. Poslední typ představovaly viae vicinales, lokální cesty, které vedly do vesnic a spojovaly jednotlivé polnosti. Na jejich opravě a údržbě se podíleli okolní vlastníci pozemků nebo správci dané oblasti.
Dopravní komunikace se v antickém Římě členily také na základě použitých materiálům a konstrukčních postupů. Via terrena představovala prostou cestu s udusaným povrchem. Via glareata disponovala kvalitnější konstrukcí a štěrkem nebo dlažbou na povrchu. Via munita se řadila k nejpohodlnějším a nejluxusnějším silnicím, jejichž povrch byl zpevněn sopečným tufem, mramorem či žulou.
Užití cest nebylo pro Římany bezplatné. Mýtné se vybíralo za přechod mostu, průchod městskou branou a promítalo se do vývozních a dovozních cel. Z těchto poplatků se následně hradily případné opravy a pravidelná údržba. Náklady na stavbu a provoz cest se lišily dle období jejich vzniku, ale i terénu, který překonávaly. Postupem času docházelo k rozrůstání sítě cest, kvůli čemuž bylo jejich budování a péče převedeny z úrovně státu na lokální populaci. S ekonomickým a politickým úpadkem Říma docházelo k zanedbávání údržby silnic, mnoho z nich zchátralo a navrátilo se do lůna přírody.
