Tragédie jménem kolektivizace: 50. léta změnila tvář československého venkova

Rozorávání mezí, společné žně a usměvavé traktoristky, ale také tuční sedláci vykořisťující bezzemky a sabotující budování socialismu. Takto černobíle zobrazovala komunistická propaganda československý venkov v dobách kolektivizace. Co se ale odehrávalo na vesnicích i v hlavách rolníků ve skutečnosti? 

Kolchozy prý nebudou

Na konci padesátých let měl za sebou český a slovenský venkov již téměř deset let nelítostných bojů o zítřek. A přitom po skončení druhé světové války vypadalo vše tak optimisticky. Majetek konfiskovaný Němcům či kolaborantům byl prostřednictvím komunisty řízeného ministerstva zemědělství rozdáván v rámci pozemkové reformy bezzemkům a malým rolníkům. Zemědělská politika KSČ byla ještě v prvních měsících po převzetí moci v únoru 1948 postavena na prohlášeních, že „u nás kolchozy nebudou“ a že „půda patří těm, kdo na ní pracují“.

Jenže už na podzim 1948 byla přijata teze o „zostřování třídního boje“, vesnice měly být co nejrychleji „socializovány“, soukromé hospodaření nahrazeno kolektivním a rolníci museli vstupovat do jednotných zemědělských družstev (JZD). Nešlo však o známá předválečná svépomocná družstva, ale o napodobeniny kolchozů, které postupně přecházely pod plnou správu státu.

Sedláci, hospodařící na svých statcích po generacích předků, ale i menší rolníci, těšící se z poválečných přídělů půdy, však o něčem takovém nechtěli ani slyšet, členy KSČ nevyjímaje. Proti odpůrcům kolektivizace nasadily mocenské složky všechny prostředky, včetně hrdelních procesů a posílání do táborů nucených prací, na agitátory se dokonce střílelo. Jen od srpna 1950 do března 1951 bylo za pomoci speciálních trestních komisí odsouzeno na 50 tisíc soukromých zemědělců za neplnění dodávek a sabotáž! 

„Socializace“ vesnice

V rámci takzvané Akce K (1951–1954) se StB zaměřila na velké a vlivné sedláky s výměry půdy nad 20 hektarů a později i méně, tedy na „vesnické boháče“ neboli „kulaky“ (slovo převzaté z ruštiny, v níž znamená pěst). „Rozkulačení“, které bylo třídním bojem, znamenalo především konfiskaci většiny majetku a vysídlení za hranice okresu, často z hodiny na hodinu. Připomínalo protektorátní opatření proti Židům a poválečná proti českým Němcům. Vyskytly se i případy sedláků, kteří se raději v rodových statcích oběsili.

TIP: Přídělový systém a kolonizace pohraničí: Jak vypadal „normální život“ po válce

V březnu 1953 zemřeli Stalin i Gottwald a krátce nato nový československý prezident Antonín Zápotocký veřejně kritizoval násilnou kolektivizaci. Zdálo se, že trvalý tlak na rolníky poleví. Avšak na rozdíl od Polska či Maďarska byla u nás válka proti vesnici již v roce 1955 rozpoutána nanovo. Začalo poslední a rozhodující dějství tragédie tradičního venkova, během něhož byl zlomen odpor takřka všech zemědělců. Na konečném vítězství státní moci se aktivně podíleli samotní členové venkovských komunit, sousedé, kteří psali drtivé posudky, udávali či rozkrádali opouštěné majetky.