Tajemství lidského čichu: Nejnovější studie ukazují, jak moc jsme na něm závislí
Kdybychom si mohli vybrat, který z pětice smyslů oželíme, většina lidí by patrně volila ten zdánlivě nejméně důležitý, tedy čich. Vjemy z nosní sliznice ovšem přinášejí do našeho mozku životně důležité informace a zpracováváme je ze všech nejrychleji. K čemu nám slouží a jak vlastně fungují?
S trochou nadsázky můžeme říct, že každý z nás cítí trochu jinak, a má tedy vlastní, unikátní představu o chemickém složení okolního světa. Ostatně stačí zamířit do parfumerie a přesvědčit se „na vlastní nos“ – tentýž flakonek bude jeden zákazník považovat za volbu číslo jedna, zatímco jiný jej raději vrátí do regálu. A zrovna tak platí, že některé pachy nedokážeme rozpoznat, i když ostatní je cítí. Tzv. čichovou slepou skvrnu má podle výzkumů drtivá většina populace; například celé půl procento Američanů podle jedné ze studií vůbec nevnímá vůni geraniolu, hlavní složky růžového oleje.
Zakrnělý přežitek?
Podobně jako zrak nebo sluch i čichový smysl se během života opotřebovává. Nejvnímavější jsme na vrcholu dospívání, posléze naše schopnost cítit postupně slábne. Navíc se mění v průběhu roku – během jara a léta na čichové sliznici ulpí více molekul. A třebaže nás co do počtu čichových buněk předčí mnohá zvířata včetně hmyzu nebo ryb, rozsah lidských možností rozhodně není zanedbatelný.
V roce 1927 odborníci spočítali, že lidé dokážou rozpoznat pouhých deset tisíc pachů, a tato mylná informace pak ještě dlouho kolovala laickou i odbornou veřejností. Dnes již víme, že číslo je mnohonásobně vyšší – ve skutečnosti dokážeme rozpoznat až bilion specifických pachů, což je více vjemů, než kolik „zvládne“ zrak a sluch dohromady. Vědci dokonce v současné době napravují pověst čichu coby nejpodceňovanějšího smyslu, který původně považovali za evoluční přežitek zděděný po předcích.
Zabývali se jím už první psychologové v 19. století, například francouzský anatom Paul Broca, který došel k závěru, že čich u zvířat úzce souvisí s rozmnožovacím pudem a vyvolává u nich sexuální chování. Sigmund Freud pak tvrdil, že postupná ztráta čichu během vývoje lidského rodu vedla k potlačování zmíněného instinktu a měla za následek rozvoj psychických poruch. Později se vědci vesměs shodli na myšlence, že za slabší lidský čich ve srovnání například se psy může náš vzpřímený postoj – od okamžiku, kdy jsme začali chodit po dvou, údajně není potřeba tolik jako dřív. V důsledku toho prý zakrněla příslušná mozková oblast.
Potlačené vjemy
Neurovědec John McGann z americké Rutgersovy univerzity zveřejnil v roce 2017 v časopise Science rozsáhlou studii porovnávající čich lidí a dalších druhů savců, mimo jiné hlodavců. Čichový bulbus, tedy část mozku zodpovědná za zpracování čichových vjemů, je v případě člověka relativně málo vyvinutá – zaujímá pouze 0,01 % celkové mozkové tkáně, zatímco u psů jde o 0,3 %, a u myší dokonce o 2 %. Dlouho se tak předpokládalo, že to naznačuje malý význam čichu.
McGann však poukazuje, že ve skutečnosti je lidský čich velmi podobný jako u myší, krys nebo psů: Počet neuronů u čtyřiadvaceti porovnávaných zvířat včetně lidí se v zásadě nelišil. Lidé sice mají v čichové sliznici o poznání méně receptorů než například potkani, podle McGanna ovšem existuje jen velmi málo pachů, které by člověk nedokázal rozpoznat. Jednotlivé druhy se liší pouze v tom, na které z nich jsou citlivější a na které mají sklon konkrétním způsobem reagovat, když je zaznamenají. A protože si lidé během milionů let zvykli spoléhat se primárně na zrak a sluch, často si ani neuvědomí, že jejich mozek mezitím podprahově zpracovává ještě další signály.
Podle jedné z teorií jim dáváme menší váhu, protože nejsme zvyklí v řeči běžně pojmenovávat různé pachy – na rozdíl od zvuků či zrakových vjemů, jako jsou barvy. Ve chvíli, kdy nedokážeme specificky vyjádřit, co cítíme, přikládáme čichu menší význam.
Cítíme nejen pachy
Kromě vůně večeře nebo pachu spálené pneumatiky dokážeme podvědomě registrovat i daleko méně evidentní signály. Když říkáme, že jsme „cítili“, jak atmosféra v místnosti zhoustla, nemusí jít o přenesené vyjádření – skutečně totiž dokážeme vnímat i pach různých emocí, přesněji řečeno chemických látek, které se vyplavují potem při jejich prožitku.
Podle studie z roku 2012 publikované v časopise Psychological Science lze tímto způsobem zaznamenat například strach nebo znechucení u druhých lidí a následně je pak rovněž pocítit. V jednom z experimentů například vědci nejprve nechali skupinu mužů sledovat filmy, které vyvolávaly konkrétní nepříjemné emoce. Poté odebrali vzorky jejich potu a dali k nim anonymně čichnout skupině žen, zatímco zaznamenávali bezděčný výraz jejich tváří. Ukázalo se, že když žena pocítila pach strachu, široce otevřela oči, zatímco při pachu znechucení se její obličejové svaly na okamžik stáhly odporem.
Čichám, čichám imunitu
Pokud jde o dualitu čichu a pohlaví, uplatňuje se patrně víc, než bychom čekali. Při volbě partnera se totiž nevědomky řídíme právě i signály z čichových receptorů, které informují náš mozek o „kvalitách“ potenciálního protějšku. Platí to zejména pro ženy, jež dokážou pomocí čichu rozpoznat pach muže se silnější imunitou, kterého pak vnímají jako přitažlivého: Získaly by tak konkurenční výhodu pro své případné potomky, kteří by daný benefit s velkou pravděpodobností zdědili.
Tomu by odpovídal i fakt, že nejvnímavější jsou ženy zhruba v polovině svého menstruačního cyklu, kdy existuje nejvyšší šance na oplodnění. Pokud se setkají s mužem, který jim „nevoní“, pak to znamená, že jejich obranyschopnost je zřejmě silnější než jeho. Platilo to přinejmenším do doby, než se na trhu objevila hormonální antikoncepce. Prokázalo se, že chemické pilulky proti početí ovlivňují vnímání vůní a pachů, jinými slovy snadno zkreslí ženinu „intuici“, pokud jde o volbu biologicky kompatibilního muže.
Platí to ovšem i naopak – ženy užívající hormonální antikoncepci voní mužům jinak než ty, které ji neberou. Což může v praxi přinést potíže, když partnerka prášky vysadí. Změnu čichových preferencí zaznamenají mnohé ženy také v těhotenství, kdy jim náhle začne vonět, nebo naopak páchnout to, co je dříve odpuzovalo, a naopak; navíc popisují mnohem vyvinutější smysl než předtím. Mnohé dokonce podle citlivějšího nosu poznaly, že se nacházejí v prvních týdnech jiného stavu.
Pozor, nebezpečí!
Takřka nikdy se ženy naopak nezmýlí při identifikaci vlastního potomka, a to už několik hodin po narození. Matky dokážou s téměř stoprocentní jistotou rozpoznat vůni vlastního dítěte mezi množstvím dalších, a zrovna tak kojenci si na základě vůně vytvoří jedinečnou vazbu se svou matkou. Ani hluché nebo slepé děti tak v raném věku nemají v tomto ohledu hendikep – čich (potažmo chuť, která je s ním přímo propojena) je vůbec první smysl, jenž se vyvíjí již v děloze, a bezprostředně po narození dítě instinktivně odmítá hořké chutě, signalizující možnou toxicitu.
Odlišit potenciálně rizikovou látku od neškodné se v minulosti mohlo rovnat rozdílu mezi životem a smrtí, proto se u člověka vyvinula mimořádně rychlá schopnost vyhodnocovat podněty ještě na nevědomé úrovni. Švédští odborníci v nedávné studii měřili reaktivitu čichových buněk poté, co obdrží příjemný, nebo naopak odpudivý vjem. Ukázalo se, že zatímco kladné podněty zpracuje čichový bulbus v mozku během půl vteřiny, z těch nepříjemných odešle signál o možné hrozbě už během 150 milisekund.
Souvisí to zřejmě s tím, že schopnost rozpoznat potenciální riziko byla v evoluci nejen u zvířat, ale i u člověka zásadní pro přežití: Ještě na nevědomé úrovni proto následuje okamžité upozornění motorické kůry, která vyšle reflexivní signál k ucuknutí od zdroje zápachu. „Velká část této schopnosti je nevědomější než naše reakce na nebezpečí zprostředkované zrakem či sluchem,“ uvedl vedoucí studie Johan Lundström s tím, že oba „důležitější“ smysly ve skutečnosti zpracovávají informace o trochu pomaleji než čich.
Vůně dětství
Když jednou nějaký pach zaregistrujeme, v našem mozku se uloží jeho stopa a spojí se s konkrétní emocí, případně zážitkem. A jakmile se s ním setkáme příště, automaticky si vybavíme kontext, v jakém jsme daný pach naposledy vnímali. V řadě případů to může znamenat příjemnou vzpomínku, třeba na prázdniny u babičky nebo vánoční atmosféru; jindy nám ovšem pach připomene, že se máme držet dál – třeba když rozklepneme zkažené vajíčko nebo vstoupíme do prostoru, kde jsme se v minulosti cítili stísněně.
Jako jediný z pětice smyslů je totiž čich v mozku přímo propojen s oblastmi zodpovědnými mimo jiné za utváření paměťových stop – amygdalou a hipokampem. Propojí-li se s informací z orbitofrontální kůry, vznikne vzpomínka, která se uloží do dlouhodobé paměti. Díky tomu si dokonce můžeme jen prostřednictvím čichu vybavit i některé již zapomenuté zážitky.
Mnozí spisovatelé či filmaři tento fenomén zapojili do svých děl; někdy se dokonce nazývá Madeleine efekt podle epizody z románu Hledání ztraceného času Marcela Prousta, kde se hrdina po ochutnání sušenek namáčených v citronovém čaji přenese do minulosti jen díky jejich vůni.