Smrtící dělo pro dva muže: Zapomenutý bezzákluzový kanon M18

V armádách některých zemí se dodnes nacházejí bezzákluzové kanony (recoilless guns), které užívají takzvaný Davisův princip. Projektil se vystřeluje z lehké hlavně, jejíž zadní část je uzavřena speciální tryskou, kterou unikají prachové plyny. Přibližně 10 % energie se spotřebuje na urychlení střely, kdežto 90 % slouží pro ztlumení zpětného rázu. Z velmi lehké, často dokonce přenosné zbraně lze díky tomu vypálit dosti těžký projektil, a proto se tato koncepce svého času těšila popularitě zejména v rámci boje proti tankům. 

Do Pacifiku

Bezzákluzové kanony se nacházely mimo jiné v arzenálu německých horských a výsadkových vojsk, takže kořistní exempláře se dostaly i k Američanům. Za oceánem se tak brzy rozběhl vývoj obdobných zbraní různých ráží. Vznikl tak i experimentální typ T15, který navrhli inženýři Kroger a Musser a jehož zkoušky začaly v listopadu 1943. Jednalo se o přenosnou zbraň s drážkovanou hlavní kalibru 57 mm, ze které se vystřelovaly projektily s výstupky zapadajícími do drážek, což mělo zlepšit těsnění hlavně. Po slibných výsledcích armádních testů dostal kanon nové označení M18 a na konci roku 1944 začala sériová produkce, takže v březnu 1945 promluvily tyto zbraně poprvé do bojů, a to na západní a italské frontě. 

Další série poté směřovaly na válčiště v Pacifiku. Bezzákluzový kanon M18 se zrodil zvláště k ničení tanků, respektive coby alternativa k raketové zbrani M1, známé spíše jako Bazooka. Oproti ní nabízel výrazně delší dostřel a vyšší přesnost, byl však těžší a dražší a zaostával také z hlediska průraznosti pancíře. Raketa z bazooky totiž probíjela až 100 mm oceli, zatímco střela z M18 zvládla jen 76 mm, a proto se muselo pečlivě mířit na slabá místa tanku.

Proti japonským bunkrům

Stejně jako v případě bazooky čítala obsluha M18 dva muže, a to střelce a nabíječe, jenž do hlavně zezadu zasouval projektily. Zbraň mohla během palby spočívat na rameni stojícího nebo klečícího střelce, ale dala se také opřít o dvojnožku, která vznikla rozložením přední rukojeti. Později se M18 začal instalovat i na trojnožku převzatou z těžkého kulometu Browning M1917A4. Původní podoba měla pouze mechanická mířidla, avšak zdokonalená verze M18A1 dostala optický zaměřovač, jenž umožňoval lépe využít dlouhý dostřel kanonu. Kvůli již zmíněné horší průraznosti se sice M18 příliš neosvědčil proti německým tankům, ale i přesto získal u vojáků značnou oblibu.

Dodávaly se pro něj totiž i tříštivo-trhavé a zápalné střely, a proto na pacifickém bojišti prokázal vysokou efektivitu při ničení obranných pozic císařské armády, jelikož Američané jej používali jako „přenosné dělostřelectvo“. Kanon, podle jmen tvůrců přezdívaný rovněž „kromuskit“, se tak podílel například na dobytí Okinawy. Američané jej rozsáhle nasadili také ve válce v Koreji a kanony M18 a jejich zahraniční (zejména čínské) kopie se poté dostaly do výzbroje mnoha zemí, z nichž některé je patrně užívají dodnes.