Potápění mezi keporkaky: V království hrbatých velryb

Keporkak je právem označován za jednu z nejkrásnějších velryb. Zbarvení těchto obřích tvorů, tvar jejich těl a předlouhých hrudních ploutví, výskoky nad hladinu i zpěv a tance pod vodou z nich dělají elegantní vládce oceánu, za nimiž se vyplatí trmácet přes půlku planety

21.02.2022 - Prokop Pithart



Království Tonga je souostroví, které se nachází přibližně ve třetině vzdálenosti mezi Novým Zélandem a Havají. Ostrovní království se zhruba stovkou tisíc obyvatel je mořským rájem, kde můžete být svědky neskutečného velrybího divadla. Dostanete zde příležitost setkat se s něžnými samicemi a mláďaty a přihlížet soubojům roztoužených samců. Právě sem totiž migrují keporkaci (Megaptera novaeangliae, jimž se v češtině říká i velryba hrbatá nebo hrboun dlouhoploutvý) z Antarktidy. Samice mimo jiné proto, aby porodily mláďata a samci se chystají svést souboje, při nichž si vydobudou právo na páření. 

Na rozbouřený oceán

Keporkaci připlouvají do tropických moří od zhruba poloviny července a zůstávají do konce října. V této době panuje u Antarktidy zima a čerstvě narozená mláďata, která nemají dostatek podkožního tuku, by v mrazivých vodách nepřežila. Naproti tomu souostroví Tonga a oblast dalších okolních ostrovů poskytuje nejen příznivé teplo, ale také průzračně čistou vodu, v níž se citlivá kůže mláďat nezanese kožními chorobami a parazity. Navíc jsou v tropických a subtropických mořích chráněna před predátory, jako jsou například kosatky. 

Méně příznivé je moře ve stejnou dobu lidem, kteří keporkaky touží spatřit. Hladina oceánu je poměrně rozbouřená, i když námořníci na Tonze to neřeší a za velrybami se vyjíždí do vln, které chvílemi nahánějí strach. Při našich cestách za velrybami se jednou velká vlna převalila přes celý člun a na zlomek vteřiny jsme se ocitli v proudu vody, který z lodi smetl vše, co nebylo přivázané nebo se nedrželo. Člun skákal po vlnách až jsme nadskakovali i my se sedačkami a po sedmi hodinách na oceánu, které jsme v plavidle každý den trávili, jsme z lodi vylézali celí rozlámaní. Ani o deště, některé silné tak, že nebylo vidět dál než 50 metrů, nebyla nouze. Našemu skipperovi (kapitánovi lodi) se dokonce v jednom slejváku podařilo zabloudit a chvíli trvalo, než uviděl ostrov, podle kterého se zorientoval.

Velrybí lety nad hladinu

Vlny a vítr, které nám znepříjemňovaly plavbu, povzbuzují keporkaky k výskokům nad hladinu (tzv. breaching). Když se velryba dostane do „skákací nálady“, začne se nad hladinu vymršťovat opakovaně, a to někdy třeba i čtvrt hodiny v kuse. 

První výskok je vždy nejmohutnější. Tehdy se keporkak vynoří nad hladinu úplně celý včetně ocasní ploutve a s neskutečným gejzírem dopadá zpět do vody. K výskoku se přitom nepotřebuje rozjíždět z velké hloubky. Ocasy těchto velryb jsou natolik silné, že jimi stačí párkrát mohutně mávnout a vylétnou nad hladinu. Poměrně běžně bývají k vidění i synchronizované výskoky dvou keporkaků.

Všichni do vody!

Najít velryby, abychom mohli přihlížet jejich dovádění, někdy vůbec nebylo jednoduché. Některé dny jsme na první kontakt čekali i pár hodin, nebo jsme naráželi na keporkaky, kteří jednoduše nespolupracovali a okamžitě mizeli, jakmile jsme za nimi skočili do vody. 

Okamžiky, kdy jsme na obzoru uviděli velryby, musely připomínat chvíle na palubě letadla před výsadkem parašutistů. Jen v našem případě byly tyto momenty zřejmě méně uspořádané. Skipper nejprve začal hledat nejlepší místo, kde nás vysadit. Když usoudil, že velryby jsou dostatečně blízko, zaslechli jsme jen jeho: „Get ready!“„Připravte se!“ Následoval zmatek, v němž se každý snažil co nejrychleji nasadit masku, ploutve, popadnout pouzdro na focení nebo natáčení, protože po prvním výkřiku přicházel velmi rychle další povel: „Go, go!“„Běžte, běžte!“ nebo spíš „Pohyb, pohyb!“ V tu chvíli jsme se všichni vrhnuli do vody a vyhlíželi, odkud se majestátní keporkaci objeví.

Bezpečí v blízkosti obrů

Mé první setkání s gigantickými obyvateli oceánů bylo opravdu nezapomenutelné. Nejprve jsem se ve vodě chvíli rozkoukával a pak jsem rozpoznal, že přímo pode mnou jsou v tmavě modré hlubině obrysy tří keporkaků. Dva z nich se v dalším okamžiku rozhodli zamířit kolmo vzhůru přímo ke mně.

Obři se přiblížili na tak malou vzdálenost, že jsem byl přesvědčen o nevyhnutelné srážce. Těsně pode mnou ovšem oba keporkaci změnili směr pohybu a nádherným výkrutem mě obepluli. Později jsme zjistili, že velryby se člověku prakticky pokaždé elegantně vyhnou (až na naprosté výjimky). Někdy je to těsné, ale je znát, jak dokonale ovládají své pohyby. S neskutečnou něžností a elegancí proplují kousek od člověka a prohlédnou si ho. A když toho nepatrného tvora míjí svým ocasem, zcela jím přestanou mávat, zřejmě aby titěrnému stvoření neublížily. 

Klidné mateřské chvilky

Nejčastěji jsme se pod vodou potkávali s klidnými matkami v doprovodu mláďat. Skoro každou samici s mládětem doprovází tzv. eskorta, což může být buď samec, nebo samice. Doprovázející samec většinou čeká na příležitost, kdy by se mohl se samicí spářit. Proč někdy doprovází matku s mládětem jiná samice, zoologové zatím přesně neví. Není vyloučeno, že se jedná o příbuznou velrybu, která pomáhá matce například odhánět dotěrné samce. 

Matka s eskortou často odpočívají na jednom místě. Bez hnutí „visí“ v přibližně dvacetimetrové hloubce, zatímco mládě se kojí a každých 5–7 minut vyplouvá k hladině, aby se nadechlo. Mláďata se musí krmit velmi intenzivně. Denně vypijí až 200 litrů mléka a přiberou přibližně 50 kilogramů. Potřebují rychle nabrat síly pro cestu do Antarktických moří. Dospělé velryby se ve „chvílích odpočinku“ vynořují jednou za dvacet minut a poté se zase spustí do stejné hloubky. Často jsme se k odpočívajícím velrybám mohli potopit blíž a slyšeli jsme, jak mezi sebou neustále komunikují – dunivými, hučícími zvuky, které zní opravdu mysticky. 

Souboje rozvášněných samců

Úplně jinak probíhala setkávání se samci, při nichž jsme se často ocitali v opravdu hrozivých situacích. Projevy sociálního chování velryb probíhaly v neuvěřitelné blízkosti. Jako by o nás velrybí siláci ani nevěděli a plně se věnovali svým starostem při nahánění samic. Do vzduchu často vylétávaly jejich mohutné ocasy, jimiž mlátili o hladinu a vydávali tak ohlušující rány – tzv. „tail slapping“. Pod vodou jsme se často ocitali uprostřed oblaků bublinek, které vznikají, když velryby prudkými pohyby čeří hladinu. Samci ovšem bubliny vypouští i úmyslně, což je také projev provázející některé souboje. Vznikají tak nádherné záclony stříbřitých kuliček, které pomalu stoupají k hladině. Při soubojích se vodou nesou slyšitelné rány. Samci se do sebe zapletou jako hadi a navzájem se mlátí ocasy. 

Další z projevů samčí touhy spářit se se samicí je tzv. „Heat run“, při němž několik samců nahání jednu samici. Skupina samců se pohybuje neskutečně rychle, neustále mění směr a každou chvíli se někteří navzájem vytlačují a mlátí ocasy. Díky zkušenostem našeho skippera se nám jednou dokonce povedlo skočit do vody přesně v místě, kudy vzápětí rychle proplulo osm samců stíhajících samici. 

Nebezpečná i fascinující hravost mláďat

K nezapomenutelným chvilkám patřila setkání s hravými mláďaty. Pozoruhodné bylo, že velrybí máma často bezstarostně vyčkávala opodál a nechala svou ratolest dovádět. Některá mláďata se zřetelně radovala z naší přítomnosti. Předváděla neuvěřitelné tance, jako by stále objevovala, co všechno mohou provádět se svým tělem – převalovat se na záda, rozhazovat ploutvemi a dělat všemožné výkruty. 

V naší šestičlenné potápěčské skupině byly i dvě děti – Joshua a Natálka. O ně se často velrybí „drobotina“ zajímala nejvíc a zvlášť sedmiletý Joshua byl element, jehož rtuťovitost možná vyprovokovala jedno mládě k neuvěřitelnému kousku. Už relativně velké mládě vystrčilo v hloubce hlavu z pod těla své mámy a zdálo se, že se vypluje nadechnout. Namísto poklidného vyplavání se ale najednou rozhodlo vyrazit z asi dvacetimetrové hloubky plnou parou vzhůru. Byla to taková rychlost, že si nikdo z nás ani nestačil uvědomit, co se vlastně děje. Patnáct metrů ode mne si zrovna Joshua povídal u hladiny s ostatními a vůbec netušili, že se k nim zdola řítí dvoutunové mládě. Pak už jsem jen viděl, jak mladá velryba celá vylétla do vzduchu mezi Joshuou a naší australskou průvodkyní, kteří od sebe byli asi tři metry daleko. Exploze vody při dopadu velrybího těla smetla průvodkyni a strhla jí masku. Jedna z ploutví na Joshuově noze byla prakticky celá rozštípnutá, pravděpodobně přímým nárazem ocasu mláděte. Naštěstí se vše obešlo bez úrazu a Joshua, a s ním i my ostatní přítomní, má zážitek na celý život.

Navzdory této ojedinělé zkušenosti jsme museli konstatovat, že keporkaci jsou nesmírně inteligentní zvířata, která překvapivě ochotně komunikují s lidmi. Výzva ke hře z naší strany pak byla nadšeně opětována hlavně mláďaty. Stačilo roztáhnout ruce a malí keporkaci na oplátku roztáhli své břišní ploutve, přetočili se na záda a odhalili sněhově bílé břicho. Mláďata také přesně napodobovala, když se někdo z nás spustil hlavou dolů, roztáhnul ruce a točil se dokola. Po těchto zážitcích jsme seděli v úplném transu na lodi a dokola si v hlavách přehrávali ty nádherné situace.

Stále náročnější plavba oceány

Všechny velryby jsou ovlivněny změnami klimatu a výjimkou není ani antarktická populace keporkaků. Cesta z Antarktidy do tropických moří je dlouhá devět až sedmnáct tisíc kilometrů. Plavba trvá velrybám několik měsíců a po tuto dobu zvířata nepřijímají žádnou potravu. Musí proto dopředu získat co nejsilnější zásobu podkožního tuku. V Antarktidě se přitom živí převážně krilem a nejnovější výzkumy ukazují, že keporkaci zde mají stále větší problém s obstaráním potravy. Kril se živí řasami, které rostou pod ledovými krami. Jak ale víme, led je na ústupu – společně s řasami, což se podílí na propadu populace krilu o přibližně 80 % od roku 1970

Při sběru vzorků kůže keporkaků se ukazuje, že jejich podkožní tuk je celkově slabší. To značně zkracuje výdrž velryb a komplikuje cestu především vyčerpaným samicím, které se s mláďaty vracejí zpátky z tropů. Keporkaci tudíž připlouvají zpět do Antarktidy na pokraji sil. K tomu se ukazuje, že jsou při migraci nuceni vydávat více energie než v minulosti. Na vině jsou různé překážky, jako například nadměrná lodní doprava, těžba ropy, rybolov, atd.

TIP: Andělé severních moří: Chladný svět arktických běluh

Mohlo by se zdát, že keporkaci jsou ve velkém průšvihu. Zatím tomu tak naštěstí není a čas ukáže, jak si poradí se změnami, kterým čelí. Záleží pochopitelně i na nás, jestli dokážeme učinit kroky, které zpomalí změny klimatu a z hrajících si velrybích mláďat se tak budeme moci radovat i v budoucnosti.

Keporkak (Megaptera novaeangliae)

  • Řád: Kytovci (Cetacea)
  • Čeleď: Plejtvákovití (Balaenopteridae)
  • Velikost: Délka dospělého jedince 12–16 metrů, hmotnost kolem 30 tun. 
  • Rozmnožování: Březost trvá 11,5 měsíce (cca 340 dní) a samice rodí vždy jen jedno mládě zhruba každé dva roky. Nejvíce porodů se na severní polokouli odehrává v lednu a únoru, na jižní polokouli v červenci a srpnu. Samice pohlavně dospívají ve věku 5 let a plné velikosti dorůstají o něco později. Samci jsou pohlavně dospělí ve věku 7 let. 
  • Mláďata: Novorozené mládě váží kolem 1 500 kg a dosahuje délky 6 metrů. Je kojeno asi 5–6 měsíců.
  • Doba života: Zhruba 70–90 let.
  • Potrava: Živí se krilem, ale také malými rybami, které žijí v hejnech. Jsou známí organizovaným způsobem lovu, při němž se hejno keporkaků vynořuje v kruhu z hlubiny směrem k hejnu ryb. Velryby kruh zužují a zároveň vypouštějí bubliny, které malým rybám matou orientaci. Když jsou takto ryby nahnány do úzkého prostoru, keporkaci vplují do hejna s otevřenými tlamami a spolykají tak velké množství kořisti.
  • Zdroj textu
  • Zdroj fotografií

    George Karbus (se souhlasem k publikování)


Další články v sekci