Krvavé žně v Praze: Druhou defenestraci odstartovala náboženská píseň

První defenestrace, kterou dobře známe ze školních lavic, zažehla v létě roku 1419 husitskou revoluci. Další z roku 1618 je obvykle nesprávně nazývaná jako „druhá“. Tou zase započalo české stavovské povstání proti habsburským vládcům, které nakonec přerostlo v nechvalně proslulou třicetiletou válku. Důvod, proč se o „mezidefenestraci“ z roku 1483 tolik nemluví, spočívá pravděpodobně v tom, že po ní nenásledovala žádná dlouhá válka, a tak postrádá svůj symbolický význam coby důležitý historický mezník. Její důsledky však byly dlouhodobé a zásadní, přestože se dotkly především pražských měst a mnohem méně zbytku království.

Nejdříve si přiblížme atmosféru doby a situaci, v níž se krvavý převrat odehrál. Na přelomu 15. a 16. století u nás vládli dva králové z dynastie Jagellonců, kteří se během své vlády museli neustále potýkat s dědictvím dřívějších dob. Tímto nechtěným břemenem byl pro katolické krále husitský odkaz, který byl i po mnoha desetiletích stále živý. Oficiálně bylo totiž povoleno obojí vyznání, jak katolické, tak kališnické, které vyznávalo přijímání pod obojí (utrakvismus, odtud název utrakvisté). Soužití obou náboženských skupin bylo dost neklidné a neustále vznikaly třenice jak mezi utrakvisty a pravověrnými katolíky, tak mezi jednotlivými frakcemi, které se samy hlásily ke kalichu.

Zkorumpovaná honorace

Politická situace v samotné Praze zůstávala za Jagellonců stejně potenciálně výbušná, jako se ustanovila za vlády „husitského krále“ Jiříka z Poděbrad. Ten po obsazení hlavního města roku 1448, kdy se úspěšně chopil moci, dosadil na radnice pražských měst sobě loajální konšely, díky kterým si pak mohl z pražské oblasti vytvořit silný mocenský pilíř svého panování. Stejně jako ve zbytku Čech, i zde byli v převaze umírnění kališníci. Katolíci a radikální husité zůstávali stále jen minoritami, ač významnými. Městské poměry se postupně ustálily, i samospráva se navenek zdála být o něco demokratičtější. Ve skutečnosti však klíčové úřady pražských měst zcela ovládla úzká skupinka vzájemně spřízněných měšťanů v čele s prvním purkmistrem Starého Města pražského Vaňkem Valečovským z Kněžmosta.

Vzniklá „kamarila“ si začala nárokovat výlučné, ba přímo oligarchické postavení. Její prominenti navíc zastávali i důležité posty v celozemských úřadech. Po úmrtí Jiřího z Poděbrad roku 1471 pokračovali ve svém působení nezměněným stylem i po nástupu dalšího panovníka, Vladislava II. Jagellonského (vládl 1471–1516). Během dlouhých let nerušeného spravování pražských záležitostí tito měšťané nedokázali odolat vábení moci a začali se nezákonně obohacovat z obecního majetku a z příjmů do městských pokladen. Stížnosti na zkorumpované pražské konšely se dostaly i před mladého krále, ten však s nimi dlouho nic nedělal, neboť někteří z obviněných byli součástí královského dvora a jeho nejbližšími rádci a přáteli.

Vladislav byl navíc velice slabým panovníkem. Jeho chabé pokusy o kontrolu Prahy se nesetkaly s úspěchem. Nedokázal si ani vydobýt kontrolu nad rychtami pražských měst předtím, než roku 1490 nadobro přesídlil do uherského Budína. Rychtář, který se staral o veřejný pořádek v jednotlivých městech a který měl se svými lidmi na starost hlavně policejní práci, byl tradičně královským úředníkem. Přesto radní pražských měst tyto úřady odkoupili.

Ulice žádá spravedlnost

V polovině sedmdesátých let nespokojenost pražských měšťanů s jejich konšely narostla natolik, že začali hrozit ozbrojenými nepokoji ve všech pražských městech. Nakonec král nechal kvůli tomuto nátlaku roku 1476 některé čelní konšely na Starém a Novém Městě odvolat a provinilcům vyměřit peněžní pokuty. To už stál v čele pražské vládnoucí kliky po zemřelém Vaňkovi Valečovském, Jan Velvara Samuel. Ten byl jeho zeť s Valečovským úzce spřízněn, což asi nejlépe vystihuje fakt, že se stal dědicem nejen jeho rozsáhlých majetků, ale i jména. Začal se podepisovat coby Samuel Valečovský z Hrádku.

On sám sice trestu z roku 1476 nakonec ušel (zachránila jej přízeň krále Vladislava), přesto jeho klika po zemětřesení na pražských radnicích ztratila značnou část svého vlivu. Nově vybraní konšelé se rekrutovali převážně z měšťanů věrných králi, díky čemuž se do pražské politiky pozvolna vracel katolický vliv. Připomeňme, že král Vladislav byl katolíkem, i když se v Čechách musel opírat hlavně o šlechtu a města většinově vyznávající přijímání podobojí. Vždy však alespoň opatrně deklaroval svou snahu o rekatolizaci země a této snahy se nikdy zcela nevzdal. Každodenní politika a náboženství se začaly znovu nebezpečně propojovat.

Incidenty mezi radikálnějšími utrakvisty a katolíky na sebe nenechaly dlouho čekat. Občas se dokonce týkaly i samotného krále. Například o svátku Božího Těla na začátku léta roku 1480 se střetla dvě velká náboženská procesí, katolické a utrakvistické, uprostřed úzké uličky a žádné z nich nehodlalo tomu druhému ustoupit. A to přesto, že v katolickém zástupu byl přítomen sám panovník. Vůdce utrakvistického zástupu, kněz Olbram, odmítl uposlechnout králův přímý rozkaz k uvolnění cesty, což rozhněvalo jednoho z králových dvořanů, pana Jindřicha Zajímače z Kunštátu, jenž kněze inzultoval.

Dokončení: Rozbouřené davy vzaly útokem radnici, klášter i židovskou čtvrť

Týden po incidentu přišla reakce kališníků, kteří na Starém Městě uspořádali vzdoroakci, na které zazpívali králem dříve zakázanou protipapežskou píseň Věrní křesťané, silně doufejte. Panovník dal poté zatknout sedm staroměstských měšťanů, obecních starších a bývalých konšelů, kteří byli podezíráni z přípravy tohoto vystoupení. Později následovala další zatýkání radikálních husitů, mimo jiné čtyř utrakvistických duchovních, přičemž jeden z nich věznění na Karlštejně nepřežil. Ač bylo příčinou jeho smrti onemocnění žlučníku, v Praze se z něj stal ihned mučedník pro víru, v písních připodobňovaný k Janu Husovi či Jeronýmu Pražskému. Říkalo se mu Michal Polák, protože pocházel z Polska a bylo mu už šedesát let, takže není divu, že útrapy vězení špatně snášel.