Krvavá řež pod Římem: Německá obrana proti Spojencům u Anzia

Koncem ledna 1944 se u Anzia začaly vyloďovat spojenecké jednotky a zpočátku nenarazily na příliš silný odpor. Po zajištění pozic vyrazily 30. ledna dva prapory amerických Rangers směrem k městu Cisterna, které hodlali obsadit překvapivým útokem poté, co by v tichosti proklouzli přes německé linie. Následovat měl frontální útok dalšího praporu Rangers a útvarů 3. pěší divize. 

Už úvodní pokus však fatálně selhal. Skupina byla odhalena a proti přesile, podporované navíc řadou obrněnců, neměla šanci. Tváří v tvář dobře zorganizované obraně neuspěl ani pokus o vyproštění, a tak se nakonec ze zhruba 800 speciálů prvních dvou praporů Rangers vrátilo pouhých šest mužů, zbytek padl nebo se ocitl v zajetí. Podobně těžké ztráty utrpěli také Britové při postupu směrem na Campoleone, a byť samotné město nedobyli, zarazili alespoň klín mezi pozice 65. pěší divize a 3. divize tankových granátníků. Tento výběžek dostal pro svůj tvar přezdívku „palec“.

Obavy o morálku

Intenzivní střety s nepřítelem přinutily generálplukovníka Eberharda von Mackensena pozdržet o dva dny německou protiofenzivu původně naplánovanou na 1. února. Velitel 14. armády se primárně obával nedostatečné vycvičenosti části pěších formací, které měl k dispozici, a tak místo útoku vydal rozkaz ke zdokonalení stávajících obranných pozic. Vznikaly tak propracované uzly odporu jištěné minovými poli, ostnatým drátem, krytými palposty děl a minometů a úkryty pro posilové jednotky. 

Mackensen si však uvědomoval, že práce na silných obranných postaveních mohou mít neblahý vliv na morálku mužstva. Rozkaz proto obsahoval i následující pokyny: „Práce nesmí snížit útočného ducha mužstva. Opevňování je způsobem udržování sil a schopností nezbytných pro ofenzivu. (...) Je úkolem všech velitelů a zejména velitelů rot, aby bojovali proti apatii a přiměli muže k přípravě kvalitních opevněných pozic.“ 

Mackensen navštívil 2. února pozice na frontě u Cisterny a zjistil, že spojenecká dělostřelba demoralizovala část nezkušených vojáků z řad tankové divize Hermann Göring. Jelikož sám disponoval poměrně silným dělostřelectvem, přikázal vyslat předsunuté pozorovatele, kteří by naváděli palbu na útočící spojenecké vojáky, čímž by se úder podařilo zastavit nebo alespoň výrazně oslabit ještě dříve, než dosáhne pozic německé pěchoty. Do karet hrál obráncům také fakt, že díky vyvýšeným pozicím na Albanských horách měli oproti Spojencům daleko lepší protibaterijní palbu.

Němci chystají udice

Mackensen s polním maršálem Albertem Kesselringem průběžně zvažovali, jak nejlépe zničit spojenecké předmostí. Údery podél pobřeží ze severu i jihu zavrhli zejména kvůli neustálé (byť omezené) přítomnosti spojeneckých válečných plavidel, je jichž děla mohla takový útok snadno zmařit. Rozhodli se proto udeřit z vnitrozemí a postupem k Anziu rozetnout předmostí vedví. Počáteční útok byl naplánován na 4. února, nicméně Mackensen se nemohl zbavit dojmu, že Kesselring podcenil problémy s nedostatečnou kvalitou některých pěších útvarů.

Protiofenziva zpočátku slavila úspěch a přinutila generálmajora Johna Lucase vyslat do boje zálohy. Až díky nim se podařilo Němce zastavit, ti však po přeskupení vyrazili v noci ze 7. na 8. února k dalšímu útoku, přičemž po těžkých bojích dobyli klíčové městečko Aprilia jižně od Campoleone a v zásadě tak eliminovali celý „palec“. Následoval sice protiútok dvou amerických pěších pluků podporovaných tankovým praporem, nicméně úspěch se nedostavil. Poté v tomto sektoru intenzita bojů značně poklesla, neboť obě strany potřebovaly znovu nabrat síly.

Na 16. února pak Kesselring s Mackensenem naplánovali operaci Fischfang (rybolov), která měla Spojence definitivně zahnat zpět do moře. K dispozici měli osm divizí, z toho dvě tankové a dvě granátnické. Většina těchto útvarů však po předchozích bojích ani zdaleka nebyla na tabulkových číslech. Velitel 14. armády požadoval od Berlína přisunutí dalších dvou čerstvých divizí, ovšem neuspěl. Dostal však alespoň prapor tanků PzKpfw V Panther, oddíl těžkých stíhačů tanků Ferdinand a ženijní útvar vyzbrojený dálkově ovládanými nosiči náloží Goliath.

Smrt před hlavněmi děl

Další německá protiofenziva začala podle plánu, nicméně přírodní podmínky nehrály Wehrmachtu do karet. Jasná obloha umožňovala Spojencům využít převahu ve vzduchu a naopak na zemi zpomaloval postup panzerů po deštích podmáčený terén. Mackensen se navzdory Hitlerovým radám o postupu na široké frontě rozhodl koncentrovat své síly na pravé křídlo u Aprilie, kde skutečně docílil lokální početní převahy, nicméně ani to k úspěchu nevedlo. Američané a Britové se obratně bránili s využitím prudké dělostřelby, která decimovala útočící pěchotu. Podobně to vypadalo i na dalších úsecích fronty. Jen během prvního dne operace tak Mackensen přišel o zhruba 1 700 mužů, přičemž nedocílil žádného výraznějšího územního zisku.

Němci se ale tímto debaklem nenechali odradit a ještě v noci na 17. února změnili taktiku. Do útoku šla bojová skupina Gräser, jejíž příslušníci se v malých oddílech snažili infiltrovat obranné pozice amerického 157. a 179. pěšího pluku. Slavili úspěch a do rána mezi oběma útvary náležícími k 45. pěší divizi otevřeli průlom, načež následoval silný letecké úder a poté šly do útoku tři pluky tankových granátníků podporované zhruba 60 obrněnci. Americká divize pod tímto tlakem ustoupila asi o kilometr a půl v pásmu širokém zhruba tři kilometry. 

Reakcí VI. sboru byla koncentrace dělostřelby včetně té z moře na německé pozice a posílení vzdušné podpory. Mackensenovy útvary utrpěly vážné ztráty a ještě večer muselo dojít k jejich vystřídání, stejně tak Spojenci přisouvali další zálohy. 

Cesta k Římu

Němci se neustále snažili zasadit nepříteli rozhodující úder, jenže jim rychle docházely síly. Operace Fischfang nakonec skončila 20. února neúspěchem a Němce stála téměř 5 500 mužů. O devět dnů později se Kesselring pokusil prorazit ještě jednou, když naplánoval operaci Seitensprung (odskok), ale po dvou dnech a dalších těžkých ztrátách způsobených především protivníkovým dělostřelectvem byl výsledek stejný. Po zbytek jara se pak útočné akce omezily jen na průzkum bojem a obě strany se snažily nepřítele oslabit zejména pomocí silných dělostřeleckých přepadů.

Zlom na italské frontě přišel v polovině května, kdy Spojenci po krutých bojích konečně ovládli Monte Cassino a německá 10. armáda se musela postupně stahovat na sever k Římu. Za této situace přišla 23. května také ofenziva vedená z předmostí u Anzia. 

Němci měli dobře připravené obranné pozice, z nichž ničili jeden sherman za druhým, jenže spojenecká převaha byla tentokrát příliš velká. Cisterna padla 25. května, následně se vojáci VI. sboru spojili s hlavními silami 5. armády, čímž předmostí u Anzia fakticky zaniklo. Následoval rychlý postup na Řím, který Spojenci ovládli 4. června 1944.