Dva králové na jednu zemi: Jak vyhrál Jagellonec nad Korvínem?

Pan Ctibor z Cimburka poznamenal o králi Jiřím, že: „…to byl mudřec přirozený, bez písemného ostření smyslu a že šla o něm pověst až do končin světa, kterak vysoce všecky sousedy přesahoval moudrostí a spravedlivostí, …pyšný protivník, poddaným obhájce, neposlušných zkrotitel, pochlebníků nepřijímatel, věrných ochranitel, služebníků štědrý dárce, mysli ustavičné, v práci neustálý, laskavec lidský´“.

Když tento spravedlivý ze spravedlivých, roku 1471 nečekaně zemřel, nezbytné státní záležitosti vykonávala královna Johana, spolu se synem Jindřichem. 

Dva králové

Jiří se totiž pro svůj rod zřekl dynastických nároků a trůn tak byl více méně k mání. A přihlásili se o něj hned tři zájemci. Matyáš Korvín, který se spoléhal na podporu zelenohorské jednoty (byl za českého krále prohlášen už v květnu 1469 a za svého panovníka ho uznali v Lužici i Slezsku). Albrecht III. Saský si dělal nároky z pozice manžela jedné z Jiříkových dcer Zdenky z Poděbrad, ale jeho bratr mu údajně úmysl rozmluvil slovy: „Raději se mezi ně nepleť, mezi ty Čechy, drž se doma“. A nakonec tu byl Vladislav Jagellonský. Po své matce Alžbětě Habsburské byl pravnukem císaře a českého králem Zikmunda Lucemburského a vnukem českého krále Albrechta Habsburského. On sám byl ovšem Jagellonec, příslušník polsko-litevské dynastie. 

„V pondělí dne 27. května 1471 dopoledne v hodinu jedenáctou přikročeno konečně k volbě ve veliké síni dvoru vlašského, a přijat a zvolen byl jednohlasně Vladislav prvorozený krále Kazimíra syn, nyní teprv patnáctiletý, na Království české, a oslavena ta událost radovánkami hojnými. Také voleni hned na tom sněmu páni Ctibor z Cimburka a z Tovačova a na Boleslavi, nejvyšší hejtman markrabství moravského, Jan z Cimburka a na Boleslavi, hejtman kraje boleslavského, Mikuláš z Landštejna, nejvyšší písař Království českého a ještě další, aby zajeli k volenému králi a předložili mu články při volení jeho umluvené, a přijme-li je, aby bez meškání přivedli ho do země.“

Čeští páni věru neotáleli a vypravili se s nabídkou do Krakova. Nebylo to ovšem tak jednoduché, měli samozřejmě i nějaké podmínky. Nejdůležitější z nich se týkala zachovávání ducha kompaktát. Vladislav poté ve své volební kapitulaci se všemi podmínkami souhlasil. Mezitím ale Matyáš Korvín, který pobýval v Jihlavě, horlivě naléhal na papežského legáta, aby ho potvrdil na český královský trůn. A tak se i stalo. Od té chvíle byli v českém království dva králové. 

Mladý, hezký a nezkušený

Vladislav se vzápětí vydal se silným ozbrojeným doprovodem do Čech. Nemohl to ovšem vzít přes Moravu, kde mu v tom zabránili Matyášovi stoupenci, takže se na druhý pokus dostal do Prahy přes Slezsko a Kladsko.

Jagellonská dynastie, byla v té době jedním z nejmocnějších panovnických rodů v Evropě. Vladislav byl mladý, hezký, sličné tváře a pěkných tělesných tvarů. Na svůj budoucí úřad byl už v Krakově velice pečlivě připravován. Byl nadšeným vyznavačem rytířských zápasů a turnajů a právě on v Praze po velmi dlouhé době uspořádal opět rytířský turnaj. Sám se ho zúčastnil, a údajně si na Staroměstském náměstí vedl na koni přímo zdatně a nikdo jej při klání neporazil.

Polský král poslal se svým synem do Prahy nejenom několik stovek ozbrojenců, ale i několik tisíc zlatých. Už při korunovaci vhazovali království úředníci podle staré tradice drobnou minci a míšeňské groše do zástupů zvědavých diváků. Ti lemovali cestu korunovačního průvodu z Královského dvora u Prašné brány, dnešní Celetnou ulicí a Staroměstským náměstí do ulice Karlovou, a odtud přes Kamenný most na Hrad, kde se konal korunovační ceremoniál. Účast na korunovaci byla hojná a král Vladislav, jako akt milosti kázal propustit ze žalářů všechny královské vězně v Čechách.

Vladislav byl mladý (bylo mu patnáct let), hezký, ale především hrozně nezkušený. Nevyznal se v politice ani ve válčení a od začátku bylo jasné, že to rozhodně nebude on, který bude mít v českém království hlavní slovo. Namísto krále budou rozhodovat páni a on bude svým falešným rádcům bezmezně naslouchat. Bude jen souhlasně pokyvovat hlavou a jeho „bene…bene!“ bude zanedlouho znít celým pražským dvorem. Nakonec mu nikdo neřekne jinak než „rex Bene“ (král Dobře). 

Král proti králi

Proti tomuto mladému, dobromyslnému, nesobeckému a také neschopnému králi stál Matyáš, který byl jeho pravým opakem. Dospělý muž, který byl známý svou rozhodností, sobectvím, nenasytností a bezohledností. A byl to on, kdo měl v rukou skutečnou korunu, hlavní sídlo i dobře fungující státní ústrojí. Pokud neměla být česká koruna navždy roztržena, musel jeden z nich ustoupit. Dobrovolně nebo násilím. 

Už 2. října zahájil polský král Kazimír vojenské akce proti Matyášovi a na podporu syna. Tažení do Uher však nevyšlo a skončilo ještě dřív, než začalo. Mezitím nový papež Sixtus II. uvalil na oba Jagellonce klatbu a přikázal Čechům, aby se poddali Matyášovi. Ale kompromisu mělo být dosaženo až za dlouhých devět let.

Záležitosti se nehýbaly z místa a čas běžel. Diplomatické akce se hroutily, uzavíraly se vzájemně si protiřečící závazky a dohody a mladý Vladislav nevěděl, kde mu hlava stojí. A toho využili čeští páni, kteří ho strategicky vyšachovali z jakéhokoliv rozhodování. Na zemském sněmu v Benešově (začal v květnu 1473) stavové rozhodli, že až do vyřešení nepřirozeného dvojvládí ve státě mají veřejné věci v Čechách spravovat čtyři zemští ředitelé: kníže minsterberský Hynek z Poděbrad, dále Zdeněk ze Šternberka, Vilém z Rýzmberka a Zajíc z Házmburka. Na krajské úrovni je měli zastupovat nově ustavení hejtmani. Stavové slíbili respektovat všechna rozhodnutí onoho čtyřlístku. Tehdy poprvé (a vlastně už napořád) se těžiště Vladislavovy moci přesunulo do rukou šlechty. 

Matyáš se s tím ale chtěl vypořádat po svém. Místo války ale zkusil něco jiného – svatbu. Navrhl, že se ožení s polskou princeznou Hedvikou. Uspokojil by tak polské nároky na svatoštěpánskou korunu a také by se mu otevřela cesta do Čech, protože Korvín by mohl být Vladislavovým rádcem, a jednou v budoucnu by mu předal vládu. A kdyby snad Matyáš zemřel bez dědiců (což se nakonec v roce 1490 stalo, Matyáš ovšem předtím dobře zabezpečil levobočka Jana Korvína), tak předá Vladislavovi i uherskou korunu (k čemuž došlo roku 1490). Dobrý plán. Promyšlený. A hodně přetřásaný, diskutovaný, obměňovaný, ale neuskutečněný. Proti se totiž postavila polská královna Alžběta, která odmítla dát svoji milovanou dceru hulvátovi. 

Matyáš tedy znovu zahrozil. Pod záminkou, že se na Moravě dějí křivdy jeho vazalům a dochází tam k nepokojům, vtrhl v létě 1747 do země a začal dobývat některá města, hry a tvrze. V srpnu vytáhl do boje Kazimír a v září ho následoval Vladislav. Proti pověstným uherským „černým plukům“ sice měly několikanásobnou přesilu, ale odvaha k ofenzívě, ta chyběla. Nakonec se všichni tři králové u Vratislavi sešli. Ne však na válečném poli, ale docela mírově. „Králové měli drahocenné stany v poli. Když z nich scházeli se pěšky v průvodu předních radů svých, stalo se, že Vladislav poprvé podávaje Matyášovi ruky, odvracel tvář svou; brzy však dostalo vrch obcování netoliko vlídné, ale i přátelské, při němž otec a syn brávali Matyáše mezi sebe uprostřed. Ten pak uvedl krále do svého stanu, častoval je a bavil co nejčestněji až do večera.“ Tak, a byl zase mír, jak jednoduché. 

Olomoucká tečka

Konečnou tečkou za vleklým sporem Vladislava a Matyáše bylo olomoucké setkání obou rivalů. Konalo se v červenci roku 1479. Jednalo se šest dní (od 16. do 21. července), a to každé ráno i večer. Podle dohod byla Vladislavovi přiznána pouze vláda v Čechách. Na Moravě, ve Slezsku a v Lužicích měla moc i nadále zůstat v Matyášových rukou. Navíc směl svobodně užívat titulu českého krále. Kdyby Vladislav zemřel bez dědiců dříve než Matyáš, měl uherský král jako jeho nástupce získat i Čechy, přičemž rozdělené země by opět automaticky splynuly. Pokud by dříve zemřel Matyáš, vrátila by se Morava se Slezskem a Lužicemi k české koruně, ovšem až po vyplacení čtyř set tisíc zlatých. 

TIP: Řeč českých králů: Cesta k provinčnosti vydlážděná Jagellonci

Čechy tak, podle mnohých klesly na nejnižší stupeň své moci. Byli ovšem lidé, kteří tvrdili, že když byla česká koruna ve dvojích rukou, neztratila nic ze svého lesku, moci a slávy. Na druhé straně král Vladislav přispěl k obnově obecného klidu, což se projevilo zejména tím, že byl vstřícný ke všem snahám o příměří. Byla to sice cesta dlouhá, ale nakonec pro krále „Dobře“ cesta docela úspěšná.