Dámský mír: Dohodu mezi Francií a Španělskem uzavřely ženy!

Renesanční Itálie byla rozdrobena na mnoho států, z nichž bohatstvím a vlivem vynikaly benátská, florentská a janovská republika, milánské a savojské vévodství, papežský stát a neapolské a sicilské království. Na konci 15. století se francouzskému králi Karlovi VIII., vnuku milánské princezny, jevily poklady Itálie a její strategická poloha ve Středomoří natolik lákavé, že zahájil dobyvačné tažení. 

Po počátečních triumfálních úspěších ho ale Svatá liga, ztělesněná aragonským, sicilským a neapolským králem Ferdinandem II. Aragonským, císařem Maxmiliánem I. Habsburským, papežem, benátským dóžetem a milánským vévodou, donutila k ústupu za Alpy. Štěstí zkusil i další francouzský král Ludvík XII., který se zmocnil Milánska, Neapolska a Janovska. I v tomto případě se opakovala předchozí situace a vojska císaře, aragonského krále a papeže ho v roce 1513 z poloostrova vyhnala. 

Dva kohouti na jednom smetišti 

Itálie si klidu a míru moc dlouho neužila. V roce 1515 se zde zjevili noví ctižádostiví, draví hráči. Na francouzský trůn usedl František I., zatímco Španělsko sjednotil po smrti Ferdinanda II. Aragonského roku 1516 jeho vnuk Karel Habsburský. Připomeňme si, že španělskou říši tvořila nejen Kastilie a Aragon, ale i Neapolsko, Sicílie, Sardinie a zámořské kolonie. Melancholický Karel vystupoval s královskou důstojností, triumfální pýchou, přičemž disponoval velkou silou vůle i fyzickou zdatností. Jeho výrazný spodní ret spolu s vystouplou čelistí mu ale ztěžovaly mluvení a dýchání. Když ho jeden španělský vesničan poprvé spatřil, zavolal na něj: „Vaše Veličenstvo, zavřete ústa, mouchy jsou v téhle zemi velice drzé.“ 

Štěstěna se nejdříve usmála na uměnímilovného a odvážného Františka I., který vtrhl do Milánska a po triumfu v bitvě u Marignana se stal jeho pánem. Poté si užíval slávy, mnoha milostných dobrodružství a budování velkolepých staveb. Jeho vkus se projevil zejména při renesanční přestavbě zámku Fontainebleau a pařížského Louvru. Byl rovněž skvělým básníkem a mecenášem světově proslulých umělců, například Leonarda da Vinciho. Díky němu se dnes mohou Francouzi chlubit nejznámějším obrazem na světě, Monou Lisou. 

Smrt Maxmiliána I. v roce 1519 vyvolala intenzivní diplomatickou aktivitu, neboť nový nositel císařského titulu mohl významně ovlivnit další vývoj v Itálii ve svůj prospěch. Proto kandidoval nejen Maxmiliánův devatenáctiletý vnuk, španělský král a rakouský arcivévoda Karel, ale i pětadvacetiletý František I., šestapadesátiletý saský kurfiřt Fridrich III. (ochránce reformátora Martina Luthera) či dokonce osmadvacetiletý anglický král Jindřich VIII., pověstný to manžel šesti žen, z nichž dal dvě popravit. 

Karel u sedmi kurfiřtů, kteří nového vládce říše volili, zabodoval nikoliv programem, ale výší úplatků. Volba a korunovace ho přišly na enormních 852 000 zlatých (přibližně 162 miliard dnešních amerických dolarů), z nichž mu dvě třetiny půjčili augsburští finančníci Fuggerové. Zatímco Karel V. sjednotil Španělsko, rakouské země, Habsburské Nizozemí a zdroje Svaté říše římské v impérium, nad nímž slunce nezapadlo, Fuggerové ovládli stříbrné a měděné doly ve všech územích patřících veleúspěšné habsburské dynastii, získali evropský monopol na těžbu kamence a rtuti a vybudovali obchodní síť, která sahala až do Nového světa. 

Francouzský debakl 

Po císařské volbě obklíčily habsburské državy Francii téměř ze všech stran. Aby bylo sevření kompletní, zbývalo ovládnout severní Itálii, především strategicky důležité Milánsko, jež kontrolovalo cesty přes Alpy. Nový císař se jako správný rytíř těšil, jak se zaskví na válečném poli. Ve Španělsku byl klid a čekaly ho tam především nezáživné správní úkoly, které mu nepřipadaly tak důležité. Proto se s vojáky vydal na Apeninský poloostrov. Španělé z toho sice radost neměli, ale mladého reka „doma“ neudrželi. 

V roce 1525 se Karlovým vojskům podařilo dobýt vítězství nad Francouzi v rozhodujícím střetu u Pavie. Ukázalo se, že jeho němečtí lancknechti jsou lepší než Františkovi švýcarští žoldnéři. V krvavé řeži padlo mnoho nejvýše postavených Francouzů a bitva si na obou stranách vyžádala více než 15 000 životů. Vítězství bylo dosaženo v den císařových dvacátých pátých narozenin, takže jako dárek získal Milánsko a ukončil francouzskou nadvládu v Itálii. Německý historik Ferdinand Seibt to komentoval slovy: „Na jeden historický okamžik mu ležela Evropa u nohou.“ Císařův naprostý triumf završilo potupné zajetí Františka I., rytířského krále, jenž byl zvyklý neustále vítězit na bojištích, v turnajích i v dobývání krásek u dvora. Své matce Luise, která převzala regentství ve Francii, napsal, že mu nezbývá „nic než čest a život“. 

Se zadrženým francouzským vladařem císař nejprve jednal celé měsíce s promyšlenou neúctou, poté ho nechal odvézt do Španělska a internovat v pevnosti. Teprve rok po bitvě mu Karel nadiktoval podmínky míru. Francie měla postoupit Milánské vévodství, zříci se všech dalších nároků a král se měl oženit s císařovou sestrou Eleonorou. Současně bylo dohodnuto, že výměnou za své propuštění musí dát Španělům dva syny jako rukojmí. 

V tuto chvíli Štěstěna ale ještě zdaleka nevysypala z kouzelného rohu na Habsburky všechno štěstí, neboť po bitvě u Moháče (1526) si Karlův bratr Ferdinand I. nasadil na hlavu českou a uherskou korunu a založil říši, která trvala až do roku 1918. 

Potřeba míru 

Jakmile se František I. vrátil domů, odvolal mírovou smlouvu s odůvodněním, že byla uzavřena pod nátlakem a o několik týdnů později obnovil boje v Itálii. Karel V. se poněkud naivně domníval, že dá-li rytíř své slovo, vždy ho také dodrží. I z tohoto důvodu si jednou pro vždy Františka zošklivil a zprotivil. Do boje s perfidními Francouzi vyslal německé, italské a španělské žoldnéře, jimž ale žold nedokázal vyplácet včas. Z toho důvodu přestaly tisíce válečníků chtivých peněz poslouchat velitele a vydaly se do přebohatého Říma. Vojáci ho dobyli, ale obvyklé plenění se vymklo kontrole. Loupili, znásilňovali, mučili a zabíjeli podle libosti. Není divu, že se císař ve svých pamětech snažil zbavit viny: „Hlavní odpovědnost neležela na mně, ale na těch, kteří mě přinutili bránit se a nasadit tak velkou armádu, kterou, jak se ukázalo, bylo obtížné udržet na uzdě.“ 

Přes uvedené komplikace si Karel V. v Itálii udržel převahu nad Francouzi a jejich spojenci, ale musel přiznat, že mu chybějí prostředky k dosažení rozhodujícího vítězství. V římsko-německé říši se potýkal s reformací, ve Španělsku vřely nepokoje, a navíc narůstalo nebezpečí ze strany Osmanů, kteří se blížili k Vídni a postupovali i ve Středomoří. František I. se zase obával o své dva malé syny, jimž bylo v době odjezdu do Španělska pouhých šest a necelých pět let. Francouzský následník trůnu František a princ Jindřich byli tou dobou již několik let drženi v tísnivém zajetí ve vzdálených španělských pevnostech. 

Františkovi I. došlo, že potřebuje dohodu s Karlem, aby se oba chlapci, kteří ztělesňovali budoucnost Francie, mohli vrátit domů. Jenže vztahy mezi znesvářenými monarchy byly natolik napjaté, že se nedokázali přimět k setkání a usilovat o kompromis. A tak se mírových jednání chopily dvaapadesátiletá králova matka Luisa a devětačtyřicetiletá císařova teta a poručnice Markéta. Byly švagrové, společně strávily několik let u francouzského dvora. Jak řekl jeden z císařových generálů, bylo třeba žen, aby „svou moudrostí zajistily mír“. Podobně se vyjádřil německý klasik, Johann Wolfgang von Goethe: „Pokud chcete přesně vědět, co je správné, zeptejte se vznešených žen.“ 

Moudré mírotvůrkyně 

Za dějiště mírových jednání bylo vybráno neutrální biskupské město Cambrai na řece Šeldě na hranicích Francie a Habsburského Nizozemí. Obě kněžny dorazily s dvorem odpovídajícím jejich postavení, mnoha rádci a početným služebnictvem. Zejména Markéta měla dobrý smysl pro velkolepou reprezentaci a celou svou družinu včetně koní a dvorních šašků nechala nově a nákladně vystrojit. Rakouská historička Thea Leitnerová ji popsala: „Tělnatá matrona s drsným, hlubokým hlasem, jež se uměla prosadit.“ 

Dámy bydlely ve dvou protilehlých budovách, které spojovala krytá chodba, takže se mohly neformálně setkávat. Jednání, jež většinou probíhala mezi čtyřma očima, trvala více než tři týdny. Není jisté, zda hlavní aktérky byly přítelkyněmi z dětství, jelikož se nedochovaly žádné dopisy, které by nám umožnily udělat si představu o jejich vztahu. Byly sice švagrové, ale Filibert Savojský již dávno nežil, a Markéta mu žádné děti, jimž by Luisa byla tetou, neporodila. Mohly k sobě pociťovat sympatie, ale současně byly pragmatičky a obratné političky. 

Luisa se rozhodně nacházela ve slabší pozici, ale Markéta nekladla nesplnitelné a urážlivé podmínky a sama činila ústupky. Souhlasila s tím, že Burgundsko s hlavním městem Dijonem zůstane francouzské. Na oplátku se jí podařilo dosáhnout toho, že se Francouzi vzdali všech nároků v Itálii, stejně jako lenních vztahů k Flandrům a Artois a zavázali se zaplatit dva miliony zlatých jako výkupné za oba prince. 

Za těchto podmínek byl v srpnu 1529 podepsán takzvaný dámský mír v Cambrai. Pro Habsburky byla smlouva výhodná, protože získali nadvládu v Itálii, již symbolicky vyjádřila i slavnostní ceremonie, při níž papež korunoval Karla V. imperátorem. Francouzský král přivítal doma své navýsost traumatizované syny a novou manželku Eleonoru, císařovu sestru, která měla sloužit jako zástava sjednaného míru. Dodejme, že ji v Mechelenu vychovávala mírotvůrkyně Markéta Rakouská. 

Klid zbraní? 

Byl dámský mír triumfem ženské diplomacie nad mužským světem plným násilí? Protagonistky se nepochybně projevily jako nadané diplomatky a političky, obě měly nakonec dostatek zkušeností ze správy Nizozemí či Francie. Ale dohoda, stejně jako mnohé jiné v té době, neměla dlouhého trvání. Válka mezi králem a císařem se znovu rozhořela již v roce 1535. Jenže o několik desetiletí později, když si i knížata uvědomila, že jejich neustálé války nepovedou k žádnému výsledku, se dohodla v podstatě na ustanoveních, která byla vyjednána již v Cambrai.

Ukázalo se, že Markéta s Luisou projevily velkou prozíravost. Pro Markétu mírová smlouva rozhodně představovala vrchol její politické kariéry. Svou silnou vůlí a odhodláním pomáhat synovci vládnout obrovské říši se nezpronevěřila svému životnímu krédu „Silná ve štěstí i neštěstí“. Historik Seibt ji zařadil „k nejmoudřejším z moudrých žen v dějinách Habsburků“. Zemřela již 1. prosince 1530 na následky gangrény. Svému synovci v posledním listu napsala: „(…) přišla hodina, kdy už nedokáži psát vlastní rukou (…). Bolí mě jedině to, že před smrtí už Vás nemohu vidět a mluvit s Vámi.“ 

Luisa Savojská odešla na onen svět v září 1531, tedy pouhý rok po své švagrové. Dámský mír završil její celoživotní péči o blaho svého syna. Po smrti obou renesančních kněžen nadále pokračovaly líté boje mezi Habsburky a Francouzi o hegemonii v Evropě, které skončily až v polovině 18. století.