Boží soudy: Když chyběly důkazy, měl spravedlnost ukázat bůh

Různé křesťanské církve se mezi sebou nemohou domluvit, jestli je v hostii skutečně přítomno tělo Kristovo. Přesto pro všechny platí, že tento kousek svěceného pečiva je mimořádně posvátným předmětem. Jeho moc je tak veliká, že má dar odhalit i popíranou vinu. 

Pozor, nezakuckat se!

Pokud byl ve středověké Francii nařčen ze zločinu kněz a soudu se nedostávalo zřejmých důkazů o jeho nevině, mohl obviněný podstoupit tzv. ordál hostií.

Kněží nejprve poklekl v upřímné modlitbě před oltářem. Celé hodiny se polohlasem kál a na konci obřadu pak přijal hostii. Pokud ji dokázal pozřít, aniž by zakašlal nebo mu zaskočilo, byl nevinen. Zní to snadně, ale praxe zdaleka tak prostá nebyla.

Během dlouhých hodin jednomu vyschne v hrdle a přijmout hostii bez komplikací pak není zrovna jednoduché. Podobnou zkoušku mohli za zvláštních okolností podstoupit i běžní lidé. Ti se ale museli k milosrdenství prokousat pořádnou horou suchého chleba. Což bez zakuckání skutečně nezvládl každý. Svou roli tu patrně sehrála i psychika.

Když promluví meče

Původní myšlenka je prostá: Bůh nenechá padnout toho, kdo má pravdu. A je celkem jedno, o jakého boha se jedná. Praxe soubojů totiž byla rozšířena napříč celým světem. V pohanské Germánii se tak vykonávala krevní msta, Normané jimi řešili všechny spory, ve kterých nebylo jiných svědků než zúčastněných osob. Duel dvou znesvářených šlechticů nebo jejich zástupců také mohl rozhodnout osud nastávající bitvy. Vítěz bral vše! Podle pověsti měl právě takový zápas podstoupit sv. Václav a zlický kníže. 

Doloženy jsou souboje šlechticů na meče i formou rytířského klání, stejně jako bitky s kyji a palicemi mezi chudinou. Za svou pravdu se mohly rvát i ženy. Pokud byl jejich soupeřem muž, byl „znevýhodněn“. Třeba tím, že jej za nohu řetězem upoutali ke kůlu, nebo stál po pás v jámě. Autoritám z řad církve i feudálů ale postupně přestávaly boží souboje vyhovovat. Dost často při nich vítězil nikoliv ten, kdo byl v právu, ale ten, kdo se uměl lépe bít. Souboje nebraly konce, a „bez kontroly pozemské moci“ při nich umírali momentální favorité i potenciální spojenci.

Poctivého nepálí

Dopustila se žena cizoložství? Pokud dokáže ujít devět kroků po rozžhaveném uhlí bez naříkání, není o její nevině třeba pochybovat. Je čistá jako okvětí bílé lilie! Alespoň tomu věřili v 10. století v Jeruzalémě. Tento ordál rozšířili i na další typy zrady. Ne vždy se ale kvůli stanovení neviny musel ztopit metrák dříví. Většinou postačila jen rozžhavená tyč, kterou musela obviněná stisknout v dlani nebo olíznout. Někdy už pouhé seškvaření kůže znamenalo vinu. Jindy byla rána ovázána a zapečetěna, a pokud se do sedmi dnů zahojila, byl obžalovaný zbaven podezření. V českých zemích právě tento model aplikoval Soběslav I. v roce 1130 s podezřelými, které vinil z atentátu spáchaného na svou osobu. 

TIP: Znamení lháře: Rozžhavený detektor pravdy, proti němuž není odvolání

Podobné to bylo i s vroucí vodou. Pokud stojí právo na vaší straně, jistě vytáhnete kámen nebo prsten ze dna bublajícího kotle bez jakýchkoli následků. Čím častěji se k ordálu ohněm církevní autority uchylovaly, tím více přibývalo rozdílných interpretací, jaký výsledek je správný.