Hrůza v Besançonu: Když francouzské město sužovala vlkodlačí bestie

Zpráva prolétla roku 1521 krajem okolo města Besançon ve východní Francii. Otřásla veřejností v širokém okolí a způsobila mezi místními lidmi doslova skandál. Jména obviněných zněla Pierre Bourgot a Michel Verdung.

Oba jmenovaní byli původně sedláky z kraje jihozápadně od Besançonu. Celá aféra spojená s jejich osobami měla propuknout o devatenáct let dříve. Nad oblastí se tehdy přehnala silná bouře, která způsobila místním obyvatelům mnoho škod. Mezi postižené náležel i zmiňovaný Bourgot, kterému rozzuřený živel rozprášil stádo ovcí.

Smlouva s ďáblem

„Stádo jsem hledal marně, ačkoliv mi pomáhali i ostatní. Byl jsem ochoten jít kamkoliv, abych své ovce našel a opět shromáždil,“ začal svou výpověď Bourgot. „Již jsem propadal zoufalství, když se přede mnou objevili tři jezdci v černém. Jeden z nich se začal vyptávat, co se stalo. Řekl jsem mu o hledání svých ovcí. Muži mi slíbili pomoc – tvrdili, že jejich pán zvířata najde a propříště o ně bude pečovat sám a chránit je před vlky. A nejen to – sami od sebe mi nádavkem chtěli vyplatit náhradu škody v penězích.“

Jak se záhy ukázalo, nečekaná výpomoc mužů v černém nebyla zadarmo. Na schůzce, kterou si zúčastnění domluvili o několik dní později, odhalili záhadní jezdci svou totožnost: prohlásili se Bourgotovi jako služebníci ďábla. A to znamenalo jediné: sedlák se musel zříci Boha a křesťanské církve.

„Stádo mi však zajišťovalo obživu. Učinil jsem tedy vše, co po mně žádali. Políbil jsem levici toho, jenž mě oslovil jako první – byla studená jako ruka mrtvoly. Poklekl jsem na kolena a přísahal věrnost Satanovi.“ Inkvizitorům začalo svítat: oba vězňové jsou posedlí. Poslouchali proto dále – a dozvěděli se pozoruhodné věci.

„Ve službách ďábla jsem zůstal plné dva roky,“ pokračoval Bourgot. „Nikdy jsem nešel do kostela na mši a vyhýbal se událostem, při kterých se používala svěcená voda. Přesně to si přál můj pán, jehož jméno, jak jsem se později dozvěděl, znělo Moyset. Veškerá péče o mé stádo pak přešla pod zodpovědnost Satana, který plnil to, co mi podivní muži slíbili – zvířata prospívala a vlci se jim vyhýbali velkým obloukem.“

Vlkodlačí mast

Ďáblova pomoc však měla i své zápory. Jak roky plynuly, stávala se Bourgotovi nepohodlnou a únavnou. Svou roli zřejmě sehrál strach z boží odplaty. Obavy z trestu však netrvaly dlouho.

„Obnovil jsem svůj vztah k Bohu a upjal pozornost zpět ke kostelu,“ vyprávěl obviněný. „Avšak jen do té doby, než se objevil Michel. Přiměl mne, abych znovu navázal kontakty s černými a obnovil smlouvu. Za její dodržování jsem měl opět dostat odměnu v penězích.“

Na scénu tak vstoupil i druhý obžalovaný – Verdung. Právě on přivedl Bourgota k sabatům, na nichž se zúčastnění údajně proměňovali ve vlky.

„V lese nedaleko Chastel Charnon jsme se setkali s mnoha dalšími, které jsem neznal. Tančili jsme a každý nesl v ruce zelenou pochodeň s modrým plamenem. V přesvědčení, že právě teď mám obdržet peníze, mě Michel nutil pohybovat se co největší rychlostí. Vše vyvrcholilo poté, co jsem musel odložit oděv. Pomazal mě zvláštní mastí, které říkal salve.“

„V tu chvíli jsem uvěřil, že se mé tělo mění ve vlčí. Napoprvé jsem byl ze svých čtyř tlap a kožichu, který mne náhle obalil, poněkud vyděšený. Zjistil jsem však, že nyní mohu běhat rychle jako vítr,“ popisoval Bourgot stav, který v něm vyvolalo působení elixíru. „Toto se nemohlo stát bez přičinění našeho pána, který byl setkání jistě přítomen, ačkoliv jsem jej necítil, dokud se mi nenavrátila lidská podoba. Michel na tom byl podobně jako já.“ Bourgotova výpověď o strašidelné seanci však nekončila.

Dokončení: Hrůza v Besançonu: Francouzské město sužovala vlkodlačí bestie (2.)

„Když jsme byli jednu nebo dvě hodiny podrobeni podmínkám proměny, Michel nás potřel znovu. Rychlostí myšlenky jsme se vrátili do lidské podoby.“

„Kdo vám daroval onu mast?“ vyzvídal soudce.

„Naši pánové. Mně Moyset, Michelovi ten jeho – říkal si Guillemin.“