Hapax legomenon: Záhadný termín, který pomohl odhalit nepravost Rukopisu!
Hapax legomenon je slovo, které se v určité textu vyskytuje jen jednou. Tedy například zcela osamocený termín, který byl užit jen jedinkrát v jedné knize od jediného autora!
O co tedy v případě hapaxu jde? O příklad extrémní jazykové vytříbenosti, gramatickou kuriozitu a tak trochu skrytý podpis autora. Záleží, jak se na to díváte. Pro příklady nemusíme chodit za hranice: ve staroslověnštině hapaxy reprezentují slova jako třeba požlát nebo posviecan. Používal je Bartoloměj z Chlumce, mistr slova a kanovník katedrály sv. Víta, kolem roku 1360. Což je dobře: pokud totiž v pozdějších textech na tato kuriozní slova narazíme, víme, že před sebou máme buď vášnivého čtenáře zmíněného pána, nebo jednoho z jeho žáků. Takových výrazů je totiž v každé knize jako šafránu, pokud vůbec. Hapaxy tak třebas vstoupily jako tvrdý lingvistický argument do debaty o pravosti Rukopisu královédvorského. Proč?
Příliš podezřelé
Autor tohoto dnes již provaleného historického falza totiž užíval hapaxy jako na běžícím pásu. Slova jako pietný, jarohlavý a dlúhopustý se objevují jen zde, což je trochu neobvyklé. Žádné jiné zdroje taková slova neznají, byť na poslech znějí „velmi původně, staře a slovansky“.
I proto se dnes hapax používá jako stopa určitého autora, který se z nějakého důvodu odmítl pod své dílo podepsat. Příkladem může být proslulý dramatik William Shakespeare. Ten si, když nemohl připadnout na vhodné slovo, pohotově nějaký novotvar vymyslel. A dělo se to často. V jeho dílech se tak hapaxy vyskytují ve stále stejném procentuálním zastoupení.
Příklad? Shakespeare experimentoval s latinou, a vymyslel si slovíčko Honorificabilitudinitatibus. Označuje stav, kdy se někdo „stane hodným ocenění“. Kouzelné, že? Tohle šílené slovo se přitom v jeho díle objeví jen jedinkrát, v divadelní hře Marné lásky snaha.
Znovu je, jako vyjádření obdivu k mistru, užije až Charles Dickens v 19. století. Stejně originální je pak i termín hebenon. Ten značí jed, který byl nalit do ucha dánskému králi Hamletovi staršímu. A mimochodem, dnes známé slovo satyr, tedy rozmařilý lesní démon, použil poprvé také anglický divadelní bard.
Kolektiv Homérů
Za zmínku ale stojí i jiná fenomenální díla. Třeba Homérova Iliada a Odysea. Ta první v sobě nese hned 1 097 hapaxů, druhá pak 868. Co to znamená? Například velmi malou pravděpodobnost, že by je obě sepsal jeden a ten samý člověk. Spíš to vypadá na práci celého týmu učenců, kteří si často vypomáhali novými slovy, jejichž význam je srozumitelný pouze v širším kontextu.
Například termín panaōrios je tu naprostý unikát. Označuje něco, co je současně velmi předčasné a špatně načasované. S hapaxy pracoval i Dante, ve své Božské komedii. Přání šťastné cesty slovem ramogna totiž nikdo jiný, před tím ani potom, nepoužil. Co třeba golem? Termín označující zárodek se vyskytuje jen jednou jedinkrát: ve Starém zákoně v Knize žalmů. A tam také zůstane, než jej po staletích opráší spisovatel Gustav Meyrink.
Jako Římané
Křesťanský spisovatel Tertullianus ve 2. století také jako první a jediný použije termín Romanitas. Znamená to „dělat něco římsky, římským způsobem“. A pokud se někde v dochovaných spiscích té doby takové slovo objeví a my budeme marně pátrat po autorovi, bude Tertullianus naším horkým kandidátem. Někdy se ale jazykovědci pořádně potrápí.
TIP: Středověký trolling: Břitká satira rozhodně nebyla cizí ani středověkým mnichům
Význam slova polemophthoroisin je dodnes záhada. Zdá se, že by mohlo označovat „válku vedenou z marnosti, vedoucí k zahubení vlastních synů“. Ale protože bylo toto slovo užito jen jednou, a to v roce 673, nemáme moc jasno. Štěstí, že zvukomalebné latinské slůvko bacibbalum značící velmi atraktivní ženu, pochopili badatelé hned.
Hapax je prostě literární fenomén: kuriozita, užitečná stopa a dost často naprosto nesrozumitelný nesmysl. Přehlížet bychom je ale neměli. Jeden nikdy neví, kdy se nám budou hodit.
Kniha knih
Ve výčtu hapaxů rozhodně nemůže chybět Bible. Obsahuje jich přes 1 500. Co to znamená? Že se na tvorbě textu podílela opravdu velká spousta rozmanitých autorů, kteří nesrozumitelnost a zdlouhavost určitých pasáží přecházeli čerstvě vymyšlenými slovy. Některé části mají evidentně velmi blízko k řečtině, jiné k Římu, z dalších lze cítit Dálný Východ.