Druhý život neznaboha: Kdo byl tajemný rytíř de La Barre?

V severofrancouzském Abbeville najdeme pomník z roku 1907, jehož autorem je sochař Raoul Delhomme. Součástí díla je sugestivní reliéf, na němž vidíme výjev mučení výrazně stylizovaný jako utrpení nějakého světce. Štíhlý a půvabný mladý muž se prohýbá v zádech, zatímco mu jeho katani vrážejí do holení hřeby. Vše se děje za asistence jakéhosi mnicha, písaře a lehce znuděného soudce. Scénu doprovází text, že má jít o památku mučednické smrti mladého rytíře odsouzeného za to, že nepozdravil procesí. O koho se však jedná? 

Církev pod palbou 

François-Jean Lefebvre, rytíř de La Barre se narodil v sídle Férolles ležícím 17 kilometrů od města Orléans, a to 14. září roku 1745. V devíti letech přišel o matku, a když mu bylo sedmnáct, zemřel i jeho otec. Rodina disponovala úplným minimem prostředků, její jméno ale mělo jistý zvuk. Chlapcův předek byl totiž guvernérem Nové Francie, tedy rozsáhlých držav, které země galského kohouta vlastnila v Severní Americe. Dobré pověsti se ovšem člověk nenají, a tak byli François-Jean a jeho starší bratr Jean-Baptiste posláni do Abbeville, kde se jich ujala jejich příbuzná, která byla abatyší v Notre-Dame de Willencourt. 

Získat záštitu mocné katolické církve mohlo vypadat jako skutečná výhra. Nacházíme se však ve Francii 18. století, jejíž konfesní situace byla velice složitá. Velkou roli hrál kalvinismem ovlivněný jansenismus, který roku 1713 odmítl papež Klement XI. (pontifikát 1700–1721), čímž z jansenistů učinil ostré kritiky tepající chování čelních představitelů katolické církve. Mezi příznivce kalvinismu patřili i hugenoti, jejichž náboženské vyznání bylo přímo protiprávní a kteří byli k přestupu do katolického tábora nuceni takzvanými dragonádami (termín je odvozený od příslušníků jízdní pěchoty, již měli nevěřící přimět ke konverzi násilím). Vedle zmíněných nechyběli ve Francii ani kvakeři, Židé, muslimové a mnozí jiní. 

Největší palba do řad katolické církve však přicházela od těch, kteří koketovali spíše s ateismem či deismem a jejichž vírou se stal osvícený rozum. Mezi nimi vynikal François Marie Arouet známý jako Voltaire (1694–1778). Tento muž měl sice poměrně přátelské vztahy s papežem Benediktem XIII. (pontifikát 1724–1730), jeho Filozofické listy (někdy Anglické listy) ale byly vnímány jako výrazně proticírkevní, a to navzdory všem změnám, které v nich postupně provedl. Drama Mohamed sice alibisticky dedikoval Svatému otci, dílo nicméně představuje ostrý útok na všechna zjevená náboženství. V podstatě z něj vyplývá, že každá víra spočívá ve vychytralosti několika jedinců a hlouposti většiny. V díle Panna se pak filozof ostře obul nejen do katolické církve, ale i do počestnosti Johanky z Arku, a rozehrál nejrůznější výrazně erotické motivy. 

Už v roce 1751 tedy pařížský parlament zakázal vydávání jeho encyklopedie, která byla od té doby šířena tajně. Část duchovenstva považovala Voltaira za skutečného Antikrista, vlastnit jeho knihy bylo hříšné a trestné. 

Ožehavé kauzy 

Každá akce vyvolává reakci, na útoky na svou víru reagovali zjitřeně nejen kněží, ale také samotní věřící, kteří se tak stali popudlivějšími a snáze se radikalizovali. To vyústilo v řadu opravdu odpudivých excesů. Jeden z nich se odehrál v Toulouse, kde byl nalezen oběšený syn bohatého hugenotského obchodníka – Marc-Antoine Calas. Podle některých autorů spáchal mladý muž sebevraždu a otec, který se snažil ochránit synovo jméno nebo svou živnost, vše raději přearanžoval na vraždu. 

Pokud tomu tak bylo, dopustil se obrovské chyby. Podivné okolnosti úmrtí na něj totiž vrhly stín podezření umocněný tím, že jiný z jeho synů přestoupil ke katolictví. Obyvatelé Toulouse měli tedy jasno: otec druhého syna zabil, aby zabránil jeho konverzi – hugenoti by své děti raději zamordovali, než jim dovolili vstoupit do ráje. Šedivý čtyřiašedesátiletý Jean Calas byl zadržen a vydán na mučení. Spisovatel Victor Thaddeus scénu popsal následovně: „Je připjat za zápěstí k velkému železnému kruhu na zdi svého vězení, za nohy k jinému na podlaze – provazy jsou napjaty, až všecky jeho údy jsou vykloubeny, neboť jeho tělo je vytaženo několik palců nad jeho normální délku. Pak je doň nalévána hrdlem voda, až jeho tělo je dvojnásob nabubřelé. Tato mučení jsou prováděna velmi chytře, s častým podáváním osvěžení, takže nezemře.“ Calas však trval na své nevinně a trval na ní i 10. března 1762, když ho na náměstí v Toulouse lámali v kole, dokud neskonal. 

Toto drama se odehrálo přesně v roce, kdy François-Jean Lefebvre přišel o otce a následně byl s bratrem odeslán do Abbeville. Jelikož je z Toulouse do daného města pěkný kus cesty, měl mladík jiné starosti než se zaobírat smrtí nějakého hugenotského staříka.

V novém domově se Lefebvrovi podle všeho žilo opravdu dobře. Dne 8. srpna 1765 se tu konala bujará pitka, které se účastnila místní zlatá mládež. Následujícího rána byl však nalezen poškozený kříž, který dříve zdobil zdejší most. Zdroje, které hovoří o tom, co vše se ráno našlo, se značně rozcházejí. V každém případě byl delikt brán nesmírně vážně a na místo incidentu ihned dorazil státní žalobce. Stín padl na „obvyklé podezřelé“, tedy místní flamendry, mezi něž patřil i François-Jean. Pijani prý často zpívali písně neuctivé k církvi, a dokonce se holedbali tím, že kdysi nesmekli před procesím (nebo nesmekli až v průběhu onoho tahu městem, případně nesmekl jen mladý rytíř). 

Mezi obviněnými byla samá zvučná jména včetně syna bývalého starosty. Vlivní otcové ovšem nezvedené ratolesti včas uklidili a potomek bývalého starosty byl dokonce poslán až do Pruska. Zůstal jen rytíř de La Barre, který neměl tolik možností a prostředků, a také jistý mladičký Moisnel. 

Mučení a poprava 

Počet těch, na nichž by bylo možné vykonat spravedlnost, se tak značně zúžil. Kola soudní mašinerie se přesto roztočila naplno a nálada byla stejná jako v případu Calas. Došlo k výslechu čtyřiceti svědků, ale o ničení krucifixu nikdo nic nevěděl. Předmětem výpovědí se tak stávalo spíše předchozí neuctivé chování spojené se stížnostmi na „tu dnešní mládež“ (samotný rytíř při výslechu zmínil, že někdy zpíval košilatou píseň o bohu plodnosti Priapovi). Našla se však nová a vysoce přitěžující okolnost. V majetku urozeného neznaboha byl nalezen Voltairův Filozofický slovník a tři další „pohoršlivé“ knihy. Zdálo se tedy, že by mladík mohl být volnomyšlenkář koketující s osvícenstvím. To rozhodlo. 

Dne 28. února 1766 byl de La Barre odsouzen v Abbeville za bezbožnost, rouhání a svatokrádež k smrti. Hlavními přitěžujícími okolnostmi se mu stalo nesmeknutí před procesím, posměšné písně a záliba ve Voltairovi. Rozsudek ale musel být potvrzen v Paříži, k čemuž došlo 4. června 1766, kdy patnáct z pětadvaceti soudců schválilo předchozí verdikt. Odsouzenci zbývala poslední šance na záchranu života – osobní zásah krále Ludvíka XV. ( 1715–1774). Ten se ale ve prospěch mladíka odmítl angažovat. 

Prvního července 1766 byl de La Barre mučen tak, že mu byly holeněmi prohnány hřeby. Následovala poprava, po níž bylo jeho tělo naraženo na kůl společně s výtiskem Voltairova slovníku. Tak skončil první život rytíře a mohl začít ten druhý. 

Když se Voltaire dozvěděl o procesu, rychle uprchl do zahraničí, odkud se pustil do protiofenzivy. Jeho obhajoba měla dvacet stran a důkladně rozebírala neadekvátnost zvoleného trestu. Filozof se případu rytíře de La Barre věnoval i ve svých úvahách o spravedlnosti. Zrušení verdiktu sice nedosáhl, ale o neblahé kauze se dozvěděla celá Evropa a Moisnel byl propuštěn na svobodu. Nedlouho poté přišla Velká francouzská revoluce, která přinesla rytířovu rehabilitaci. Mladý sličný muž se náhle hodil (na rozdíl od čtyřiašedesátiletého kupce Calase) jako symbol všech nespravedlivě stíhaných. 

Symbol pro každého 

Příběh novodobého mučedníka inspiroval i kritika sociálních zlořádů Charlese Dickense (1812–1870). Ten v knize Příběh dvou měst napsal: „Francie (…) bavila se mimo to také humánními skutky, jako například tím, že odsoudila jakéhosi mladíka, aby mu byly uťaty ruce, aby mu jazyk byl vytržen kleštěmi a jeho tělo aby bylo za živa spáleno, poněvadž za deště nepoklekl, aby vzdal poctu jakémusi špinavému procesí mnichů, které před jeho zraky míjelo asi padesát nebo šedesát kroků od něho.“ 

Svobodným zednářům se pak mladík hodil jako archetypický stoupenec pokrokových myšlenek, a tak dali roku 1897 postavit sochu před baziliku Sacré-Coeur v Paříži. Ta byla později přenesena a nakonec odstraněna. Na druhotném místě ji ale nahradilo nové dílo z roku 2001 a za svatostánkem stále existuje ulice, která nese mladíkovo jméno. 

A tím se dostáváme na začátek našeho příběhu, k abbevillskému pomníku z roku 1907. Ani ten nevznikl ve vzduchoprázdnu. Na počátku 20. století charakterizoval francouzskou politiku značně proticírkevní tón. Vše vyvrcholilo roku 1905 radikálním zákonem o odluce církve od státu. Mladý rytíř se tehdy nesmírně hodil, tentokrát jako oběť katolictví. 

Ironií je, že vznikl pomník, který silně asociuje utrpení nějakého světce, a dokonce i pracuje s církevní terminologií, když jinocha označuje za mučedníka. Podle údajů na francouzské Wikipedii se u monumentu scházejí „volnomyšlenkáři“. Těžko však říct, k jakému odkazu se tím hlásí. S příběhem rytíře de La Barre totiž každý naložil po svém.