Doktor Robert Liston: Mistr bleskových amputací

Čistě technicky zvládali chirurgové v první polovině devatenáctého století totéž, co dovedou specialisté z operačních sálů dnes: například odoperovat slepé střevo, odstranit nádor nebo amputovat končetinu. Ovšem s jedním podstatným rozdílem: Až do října roku 1846 neexistovala žádná anestezie. Lokální nebo celkové umrtvení mohl operatér pacientům simulovat pouze podáním koňské dávky whisky či rumu. Pokud na ni měli.

Jinými slovy: Pacient skutečně dokázal ocenit co nejkratší trvání chirurgického zákroku. Každá vteřina rozhodovala o tom, jestli operace neskončí úmrtím v důsledku vykrvácení nebo šoku z ukrutné bolesti. 

Krvavé řemeslo

Londýnská City tehdy byla světovou metropolí, kterou proudily informace z celého světa. Naproti tomu vše, co se absolvent medicíny Robert Liston naučil ve Skotsku, byla jen suchá teorie. Prázdné memorování latinských anatomických spisků, občas zpestřené školní pitvou oběšence, se po jeho příchodu do hlavního města střetlo se skutečnými případy lidí, kterým měl jako studovaný profesionál pomáhat.

Realitou lékařské péče a úrovně operativních zákroků byl Liston současně zděšen i fascinován. Chirurgie tehdy byla po čertech špinavé řemeslo – a šikovných doktorů jako šafránu. V průměru čtyři z deseti pacientů operovaných ve špitále St. Bartholomew's zemřeli na sále jednoduše proto, že doktor v ten správný okamžik nevěděl, kam říznout.

Nejrychlejší skalpel

Liston měl díky otci zajištěno „teplé“ místo přednášejícího na lékařské katedře v Edinburghu, ale hodil jej za hlavu. Měl znalosti i šikovné ruce, a tak se rozhodl stát chirurgem. Těžko říct, zda nejlepším, ale rozhodně byl tím nejrychlejším. V roce 1830 si s podporou University College hospital založil vlastní praxi a na štít své oficíny si vetkl: „Nejrychlejší skalpel ve West endu.“

Dnes by takové heslo asi neuspělo, ale v časech operací bez umrtvení to byla zatraceně dobrá reklama. Rychlost minimalizuje traumatický prožitek pacienta, který se jinak klidně může během zákroku vytrhnout ze sevření asistentů a s otevřenou břišní dutinou úprkem vyrazit do ulic.

Chirurg, nebo řezník?

Z dnešního pohledu byla celá Listonova práce hrozná řezničina. Jenže na sále mu umíral v průměru jen každý desátý pacient, což byl zatím nejlepší londýnský výsledek. O těch, kteří zemřeli na sepsi či ztrátu krve na pooperačním, se už nehovořilo. Úspěch stoupl proslavenému chirurgovi do hlavy a jeho chování začalo být stále arogantnější a sebejistější. „Pánové, stopněte mi to!“ volal na kolegy, aby mu změřili čas zákroku.

„Bleskový chirurg“ překonával své osobní rekordy. Prst amputoval za patnáct vteřin. Jen si to zkuste: naříznout kůži a projet skalpelem až ke kosti, roztáhnout maso do stran, nasadit ostré kleště a hladkým lupnutím odštípnout článek v kloubu. Ruku v rameni udolal za 28 vteřin – a to musel ještě upilovat pažní kost. Ne vždy mu však byla rychlost ku prospěchu.

Svou první rekordní amputaci nohy na úrovni stehna Liston sice zvládl za dvě a půl minuty, bohužel však v „zápalu“ práce přetaženým řezem pacientovi odstranil i varlata. Jenže to už chirurgovu reputaci nezkazilo – pořád platila jeho okřídlená slova: „V určitých případech je rychlost operace klíčem k přežití pacienta.“

Učitel a vynálezce

V roce 1835 se Liston stal vůbec prvním profesorem klinické chirurgie na londýnské University College Hospital a od té doby strašil mladé studenty medicíny nejen ve snech: Se svou holou hlavou a výškou 186 cm chirurg připomínal supa nad mršinou. Na efektu mu přidávaly vojenské rajtky, krví potřísněný plášť a kdesi pod ním na operačním stole sténající pacient. Když si potřeboval uvolnit ruce, klidně si strčil potřísněný skalpel do pusy.

Na druhé straně si studenti uvědomovali, že před sebou mají mimořádně schopného člověka: „První záblesk skalpelu na lidské kůži byl při amputaci končetiny prakticky ihned následován zvukem pilky na kosti nebo cvakáním kleští,“ popisovali ve svých pamětech. 

Ze dvou Listonových odborných publikací – Základy chirurgie a Úvod do praktické chirurgie – citují spisky o válečné medicíně dodnes. Liston byl také autorem prvních „stahováků“ a „rozvěráků“ – nástrojů, které s drobnou obměnou designu využívá i současná chirurgie. Jen se jim už neříká Listonův bulldog jako ve čtyřicátých letech předminulého století v Londýně.

Z jeho hlavy rovněž pocházejí svorky zabraňující krvácení či první zdokumentované medicínské použití dlahy po operaci otevřené zlomeniny nohy. Světlo těchto nesporných úspěchů však bledne ve srovnání s nejvyhlášenějším hrůzným případem doktora Listona… 

Skóre? Tři křížky

Neblaze proslulou operaci s 300% úmrtností si slavný chirurg za rámeček skutečně dát nemohl. Pacientovi s akutní otravou krve Liston amputoval nohu, přičemž při řezu zasáhl dlaň svého asistenta a připravil ho o několik prstů. V nastalém zmatku a křiku pak skalpelem omylem probodl přihlížejícího diváka.

Bilance? Amputace provedená za dvě a půl minuty byla dobrým výkonem, pacient však operaci nepřežil. Stejně tak asistent zemřel o několik dní později na gangrénu. Za třetí „zářez“ je odpovědný zmíněný náhodný přihlížející, který zemřel v důsledku šoku na infarkt. Robert Liston si však zachoval tvář i po takovém fiasku.

Soumrak legendy

Liston dotáhl řemeslnou „rychlou“ chirurgii na vrchol – a současně se stal svědkem jejího zániku. Jako vůbec první chirurg na evropském kontinentu totiž provedl operaci s celkovým umrtvením, pomocí éteru. První takovou anestezii na světě uskutečnil 16. října 1846 americký doktor William T. G. Morton v nemocnici v Massachusetts. „Horkou novinku“ pak o dva měsíce později otestoval sám Liston.

Byla v tom i trocha melancholie: Muž s nejrychlejší čepelí na světě už po tisící vstoupil do arény univerzitního operačního sálu a jako vždy byl svým asistentem představen (on i připravený zákrok) přihlížejícímu publiku. Jenže místo obligátní hlášky o měření času Liston řekl: „Dnes budeme zkoušet jednu yankeeskou novinku, která lidi dočasně zbavuje smyslů.“

TIP: Jak se léčila hysterie? Manželstvím, vymítáním nebo opiem!

Pacient se nadechl z éterové dózy a upadl do bezvědomí. Když o chvíli později procitl, zeptal se: „Kdy operace začne?“ Jeho noha však již byla čistě amputována. Publikum nevycházelo z údivu. A vlastně ani Robert Liston. 

Jeho doba skončila. S dostupným umrtvením operovaných pacientů na sále už nebylo třeba těch „nejrychlejších“ chirurgů, ale spíše jejich citlivějších a šikovnějších kolegů.