Boj za ženskou rovnoprávnost: Sufražetky se neštítily vandalství ani terorismu
Bojovnice za rovná práva žen by dnes z vězení nejspíš jen tak nevylezly. Proč? Problém by nepředstavovala odvážnost jejich myšlenek, které dnes bereme za své, ale nepřiměřeně radikální metody, jež využívaly k prosazení svých cílů…
Herbert Henry Asquith se ve Velké Británii zasloužil o peněžní reformy, rozvoj sociálních opatření i penzijního systému. Jeho liberální postoje mu nejprve vynesly místo ministra financí a později i premiéra. Ne každý ale s jeho směřováním ostrovní politiky souhlasil. Některým se zdálo příliš rychlé, zatímco sufražetkám naopak zbytečně pomalé. A protože radikálním bojovnicím za práva žen připadá, že se Asquith od roku 1910 jen „vymlouvá“ na závody ve zbrojení s Německem a neřeší jejich téma, rozhodnou se ho raději odstranit.
Premiér v ohrožení
Na výlet do Dublinu 19. června roku 1912 premiér jen tak nezapomene. Spokojeně sedí v kočáře a rozpráví s irským politikem Johnem Redmondem, když vzduchem zasviští sekera! Prostě znenadání vyletěla z hloučku přihlížejících občanů. Topůrko jej uhodí do čela, ostří poraní Redmonda na uchu. Stačilo jen pár centimetrů a jeden z nich mohl být po smrti. Je tu i vzkaz: „Tohle je symbol smrti liberálů!“ Drsné, že?
Sekeru hodila Mary Leighová, která se okamžitě po činu ztratila v davu. Ví, že minula. Má však náhradní plán. Asquith totiž cestu nepřeruší a zamíří do Královského divadla. Chce tu přednést proslov. Netuší, že Leighová spolu s Gladys Evansovou promítací přístroj se spoustou celuloidových filmů polily hořlavinou. Jakmile premiér začne povídat, sufražetky divadlo zapálí. Prchajícím pak obě ženy brání vlastními těly v útěku!
Nespokojené záškodnice
Zdá se podivné, jak často se obracel hněv sufražetek proti politikům, kteří jim v podstatě drželi palce. Pochopitelně, po dvojitém pokusu o atentát už premiér Herbert Asquith neměl zájem „vyjednávat s teroristy“. A stejné to bylo i s Lloydem Georgem. Šlo rovněž o liberála, jenž z pozice premiéra bojoval se sociální nerovností. George patřil k velmi hlasitým zastáncům ženských práv, ale sufražetky měly pocit, že pro ně nedělá dost. Co s tím? Vytloukají kameny okna úřadů, zapalují poštovní schránky, přeřezávají dráty vedení. Tyhle projevy vandalismu však většinová společnost odsuzuje. Není divu, lidé nechápou, jak tohle zbytečné ničení veřejného majetku souvisí s rovnoprávností.
Liberál tehdy poprvé sufražetky pokárá, což je jen popudí. Následuje vlna útoků na prestižní golfové kluby, do nichž mají ženy zapovězený přístup, a když ani tohle nezabere, rozhodnou se vyhodit do povětří letní sídlo George, snad jediného politika, který jim fandí. „Bude to rána, která s ním zatřepe a probere ho,“ myslí si.
Dvě bomby, maskované v čajovém servisu, skutečně srovnají dům se zemí. Aktivistky počítaly s tím, že stavení bude prázdné. Jenže v domě se zrovna nacházel tucet dělníků, opravujících stropy a omítky. Jen zázrakem nikdo z nich nezemřel. Viníci nebyli nikdy dopadeni, ale odpovědnost za čin přejímá vůdčí postava hnutí, Emmeline Pankhurstová: „Já k tomu vybízela, já to spustila, já jsem to přichystala!“
Vztek si vybijí na umění
Není divu, že po takovém prohlášení skončí za mřížemi! Zatímco Pankhurstová sedí ve vězení a drží protestní hladovku, její družky nezahálí. Sufražetka Mary Richardsonová vstoupí 10. března roku 1914 do Národní galerie, chvíli se podivuje vystavovanému umění stejně jako ostatní návštěvníci a pak zaútočí. Její cíl? Obraz Venušina toaleta, mistrovské dílo Diega Velázqueze. Stačilo sedm ran sekáčkem a Venuše je na cáry. Aktivistka dostane za tenhle barbarský akt šest měsíců vězení, prakticky tedy tolik času, kolik musí restaurátor Helmut Ruhemann strávit záchranou plátna.
Čin Richardsonové navíc inspiruje další sufražetky. V galeriích poškodí obraz válečného hrdiny, hraběte z Wellingtonu, portrét krále Jindřicha, a několik dalších zobrazených Venuší. Argumentace pachatelek zůstává stejná: „Obdivujete svobodně vyjádřené umění minulosti, ale potíráte svobodu současných žen. Hlasy ženám, nechte ženy volit!“ Asi největší ránu však britské společnosti zasadí teroristický útok ve Westminsterském opatství. Cílem se stane cenný historický artefakt, vyřezávané křeslo, které se využívalo během korunovací. Bomba napěchovaná sekaným železem ho promění v třísky.
Bezbranné chudinky?
Sufražetky používaly k prosazení svých cílů skutečně nevybíravé metody. Navíc si vždy dávaly záležet, aby měli tisk, a tím pádem i veřejnost, na své straně. Často využívaly tzv. volavky. Osamělá aktivistka se například pokusí zapálit vývěsní ceduli nebo poštovní schránku, ale zabrání jí v tom procházející policista. Ona na něj zaútočí jehlicí do vlasů, která se v jejích rukou mění ve velmi nebezpečnou zbraň. Za hvízdání píšťalek se proto na místo ženou další strážníci. To už se také sběhne dav zvědavců, částečně doplněný o další sufražetky. Jehlice? Ta už dávno leží na chodníku. Všichni ale vidí pět svalnatých policistů, kteří se snaží zkrotit jedinou ženu. O čem asi budou zítra psát noviny?
Muži patří za mříže!
Že za rovnoprávnost lze bojovat i bez násilí, dokázala například Elizabeth Wilksová. Svého muže totiž poslala do vězení za daňový únik. Jak? Na počátku 20. století platí v Británii za celou rodinu daně muži. Pan Wilks je učitel, jeho manželka úspěšná lékařka. Teoreticky by mu měla odevzdat to, co si vydělá, aby on mohl zaplatit státu. Ale to ona neudělá. „Když může hlasovat za nás oba, tak ať za nás oba platí daně, ne?“ argumentuje.
To se Wilksovi nelíbí a soudí se. Jenže docílí jen toho, že jde do vězení za neplacení daní. A podobně i v jiných domácnostech začíná být mužům s výdělečně činnými manželkami horko. Chtít po ženách peníze, ale upírat jim právo na rozhodování o tom, jak s nimi naložit, se prostě nevyplácí.
